Kroměřížští paralympionici

Již tradičně patří k vrcholům sebeztrapnění a prznění kultury těla vystoupení členů emaracany na sportovních událostech litenčického mikroregionu.

Nerad bych rozmazával naše úspěchy v podobě posledních míst na nohejbalu či minulý ročník stolního tenisu, který by Radim s Pecou rozhodně mohli zařadit do kolonky „fiasko“. Nicméně jsme se nenechali odradit ani tentokrát a dnes jsme vyrazili na vrcholný meeting lokálních ping-pongistů na známé místo. Co se týká sestavy, tak musím zmínit sebe ve vrcholné formě, Wanet lehoucne po draku a Pecu, který byl ráno ještě zjevně na šrot, fyzicky vyčerpaný a na zelenobílém obličeji potutelný úsměv od ucha k zrcadlovému oku.

V nekřesťanskou devátou hodinu nás přivítala vyhřátá Sokolovna na 10 stupňů a divácká návštěvnost přibližující se kroměřížskému kinu. Potom už se stačilo podívat na startovací listinu a člověk věděl, že vychloubání městskou fungl novou raketou moc nepomůže. Starosta, šófa autobusu, několik místních chlapů, Aneta a jeden vozíčkář. Takže jsme začali pěkně od podlahy a dali do hry veškerou obratnost, důvtip a letité zkušenosti. Bohužel již při rozehrání jsem tak nějak zjistil že nedisponuji ani jedním a přišel čas strategické volby: já s Áňou jsme přešli na samohonku a cukroví (aby se bylo na co vymlouvat) a Peca se rozhodl dát opožděný vánoční dárek játrám v podobě nealkoholického nápoje.

Pak už následovaly lité boje, krásné výměny, vypjaté emoce a respekt soupeřů. Když to shrnu do výsledku, tak máme na sety krásné skóre 0:36, což nás katapultovalo na poslední tři místa, a to většina křupanů měla vanu velikosti afrického melounu a jeden hráč si proti nám ani nenasazoval brýle. Nicméně o kvalitní dialogy nebyla nouze a přináším jenom ty největší perly:

#1
Chlap 1: „No a cos koupil malý?“
Chlap 2: „ Nóóóó, velkó knihu říkadel.“
Chlap 1: „Počké, fakt?“
Chlap 2: „ Dyť.“
Chlap 1: „ Já ti nevim, mně to příde divný.“
Chlap 2: „Co remcáš?“
Chlap 1: ? Řikám, že pro malou holku není velká kniha ředidel moc dobré dárek.“

#2
Peca: „Máš žvýkačku?“
Já: „Ne“
Pauza
Peca: „Máš žvýkačku?“
Já: Ne
Peca: „Tak mi jednu, prosímtě, dej.“

#3
Chlap: „A jak se jmenuješ?“
Peca: „Petr.“
Chlap: „No a jak dál?“
Peca: „Petr Janek“
Chlap: „A co je jako jméno a příjmení?“

Měl nedožitých 18

Byl převážně bílý (místy prostupovala rez), narodil se někdy v roce 1991. I když na to nevypadal a svým vzhledem nevzbuzoval důvěru, vždy nás bez závažnějších problémů dovezl. Maximální rychlost se v posledním roce snížila na 7Okm v hodině, ale to jenom kvůli nedolíhajícímu přednímu kufru. Vždy to byla trochu sázka do loterie, který dveře půjdou otevřít a po chvíli přemlouvání nějaký vždycky povolily a hlavně kufr to vždycky jistil. Zavzpomínejte v dobrém a připijte na jeho zdraví v autíčkovém nebi. Jako upomíku zveřejňuji jeho poslední fotky.

Sněženky a machři 2009

Hory. Sníh. Party. Lyžáky. Chlast. Zima. Prkno. Kamarádi. Puxáči. Nemocný Macek. Nemocná Terka.

Zbytek snad nemusím představovat, však to znáte. Jako každý rok se kroměřížská banda s (mezinárodními) přílepky vypraví šířit sjezdový um na okolní pohoří. Organizace se znovu ujímá váš neschopný fýrer Standa a zbývá odpovědět kdo, kdy, kam atd.

Takže milánci, jednoduše se předběžně nezávazně hlašte do komentářů a rovnou pište odpovědi na:

1) Kdy můžu/nemůžu?

2) Kolik by to mělo stát?

3) Osobní preference (nesnáším Francouze, žádný čtyřpokoják, beru psa a babičku atd.)

Zároveň důrazně prosím, aby se ozvalo i sourozenecké duo z Havlíčkovy, páč se účast neomlouvá.