Maniac Nurses Find Ecstasy ... a my taky

Máme rádi špatné filmy. Když jsme se nedávno dívali na Return of the Living Dead, Vlasťa vzpomněl na údajně nejhorší film všech dob, Maniac Nurses Find Ecstasy. Na IMDB hodnocení 1.8, na ČSFD nepochopitelných 48%, to musímě vidět. Film je z roku 1992 a působí jako porno, ve kterým se nešuká. Je tvořen sledem zcela nesouvisejících scén, kterým dodává smysl pouze kultivovaný hlas neviditelného vypravěče. Protože je naprosto nemožné popsat děj filmu, nabízíme alespoň stručný průřez klíčovými okamžiky děje s ilustrační fotodokumentací.

Čekání na příští oběť, která otevře Pandořinu skřínku zvrhlého sexu a perverzního násilí.

Šmírák s trpaslíkem, kterému se jeho záliba ve sledování polonahých dívek nakonec stala osudnou.

Hrůzy pokračují: Ted Bundy, Charles Manson, Hitler, Stalin, Mao.

Zrádcům psí smrt.

Nejsilnější scéna filmu. Brilantní grafické efekty s tančící stiptérkou v pozadí.

Obtloustlý flagelantský mnich se stal další obětí Ilsina zvrhlého chtíče.

Kemping je nejnebezpečnější volnočasová aktivita.

"Tuhle nemaž, na té je vidět koza."

Pán s uřezanýma nohama.

"Somewhere, there are innocents to be saved," řekla Eliška.

O mimořádný filmový zážitek se s vámi podělili: Vlasťa "Sekáč" Humr a Fejla "Macho" Burton.

Sporting Swine

Tak o Nicku Gurewitchovi tady Fejla psal už dvakrát. Pokud jste si tohoto cynického maníka oblíbili stejně jako já, bude se vám líbit i Lee Healey. Je to pán který má evidentně rád zvířátka a navíc je i vtipný. Jeho sportující svině je všestraně pohybově nadaná a následky svých výkonů bere se stoickým klidem a občas bolestivým výrazem na tváři. Enjoy.

Our Love to Admire

Leak včera večer, sice jen 160 kbps, ale někdy už nelze čekat a musí to ven. Noví Editors jsou skvělí, ale originál je originál. "I made you and now I take you back." Tohle bude jednou klasika.

Dodeka pente

Hlavně srozumitelně, ať to pochopí všichni, žurnalistika à la Simcha. Pět dní edoturistiky, v kuchyni nebo ve stánku a ještě si za to zaplatíte. Přída umí řešit situace v klidu, s nadhledem a humorem, hlavně nepořvávat. Na Soláň přes Miloňov a dál to nejde, ještě že nás tam Debil dovedl a přestalo pršet. Na túrách rychle, jak to mají holky rády. "Ježíš, to je nechutný." Albatros obtěžoval svým křikem okolí na kilometry daleko a tak se všem ulevilo, když se uklidil do sprchy sedět na vejcích. Janča zapomněla, kdy má narozeniny, a pro jistotu slaví tři večery po sobě, z toho jeden na záchodě. Ještě že ta Míša moc nekalila. Jugoslávie-Švédsko nakonec nerozhodně, Snori Sturlusson po řecku seděl v koši a Dragan Drozić se k ničemu nedostal. (Nakonec na paní šéfovou, co je mroží, to je boží.) Po večerech rumenige, huhuláky, jupí drinky, bílí rusáci, pankáči a bé sedmičky, který jsou dobrý jak sedmičkovej bavorák. Taky bych chtěl umět za večer vypít dvanáct kokakol a jít si v klidu lehnout. "Pivo, učitelskej, a ať to lítá." Když vám nechá pan Traktor sklo ve špinavým sektoru, nezapomeňte ho nabrat klacíkem. Popcornový večírek a Medi už nemá svoje nohy rád. "Song 2" trhá kaťata. Pantomimická scénka Drozi staví pyramidku, hudební doprovod Dolda na lopatu. "Nechci pořád otravovat, ale proč odjela Šárka?" Na rozhlednu po schodech před Marťu, protože se ještě neznáme. Soutěž o největší konzumačku po dramatickém souboji Medi vs. Míša vyhrává tichá Pája co rumy mele. A spousta dalších rozmarných situací, jak si léto žádá.

Wilsonic

Několik úvodních poznámek, o jejichž oprávněnosti nemusíme diskutovat:

• Podtitul "Reflecting future" je geniální a přesně vystihuje, o co v Bratislavě šlo. Na hlavním stagi hlavně retro, protože i když zbožňujete nu-jazz a jazztronicu jako já, originalitu tu nehledejte. V aréně progrese a future, sice jsem z toho viděl málo, ale bylo to z budoucnosti. Za název A+.

• Větší problémy s pivem jsem ještě nikde neviděl. V celým areálu jsem napočítal bratru pět stánků, v každém stánku jednu pípu obsluhovanou jedním apatickým Slovákem. Zažil jsem frontu na 45 minut, naštěstí v té době hrálo Nouvelle Vague, ale o tom později. Druhý den se situace malinko zlepšila, ale asi jsem se v tom spíš naučil chodit. Je každopádně divný kupovat si pro sebe tři piva zároveň a prý to není ani zdravý. Jen pro pořádek: Heineken 0,4 l za 39 SK, což je samo o sobě zlodějna. Nechápu, kde se tam vzalo tolik nachcanejch lidí a čím se vlastně zkylieli? Jak to trefně shrnula Ela, byla to taková slovenská Hrachovka. Za pití D.

• V denní tlači jsem se dočetl, že budou letos dořešeny i problémy se stravováníma a že jsou naplánovány gurmánské speciality. Jeden stánek, osm jídel, sice zajímavých, ale osm. Aspoň člověk nemusel tak často na záchod. Těch bylo taky osm. Za jídlo C.

• Nevěřím na národní povahy, ale co jsem na Wilsonicu viděl mými názory dost otřáslo. Nedokážu si žádným racionálním způsobem vysvětlit, proč je (stereotypní) Slovák tolik odlišný od (stereotypního) Čecha. Kdybych měl náladu zobecňovat, tak řeknu, že jsou Slováci nejmíň ohleduplnej národ na světě. Spousta lidí si přišla na koncert jen pokecat nebo dělat bordel, z Nouvelle Vague jsem odešel mimo jiné i kvůli okolním lidem, kteří celou dobu žvanili o kravinách, na Psapp nějakej úchyl vedle vyřvával celý koncert "Mačička!" a na minimálním Selffishovi jsem si vyslechl rozhovor dvou lidí okolo čtyřicítky na téma práce, rodina a volný čas. Na Pohodě jsem tenhle pocit neměl, asi to má co do činění se skladbou publika (bratislavští zlatomládežníci) a průběhem socializace (divoký kapitalismus 90. let). Nutno ale říct, že Slovenky jsou moc pěkné a Slováci mužní, bůhví čím to je. Za lidi C.

Když jsem si odbyl kritiku hned na úvod, můžu už jen chválit. Festival byl přímo v centru Bratislavy na břehu Dunaje, areálek malinkej, ale stačil. Pět stagí, ale na dvou jsem ani jednou nebyl (Boat 1, Boat 2). Hodně vychytanej lineup. První den jsme viděli The Heritage Orchestra, Nouvelle Vague, Pole, Birdy Nam Nam a kousek Jimmyho Edgara, druhý den pak Pink Freud, Psapp, Koop, Erik Sumo a kousek Selffishe, Microtholu a Jazzanovy. The Heritage Orchestra je živý orchestr s klasickými nástroji, v Blavě zahrál posílen o část Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu a byla velká sranda sledovat ty zasloužilé šedesátníky, jak nejsou zvyklí na reakce publika a jak si užívají atmosféru. První housle hrála slečna, se kterou jsem se rozhodl, že budu mít dítě, ale pak mi to Ela rozmluvila dobře mířeným kopancem tam, kam to mám rád. Na oplátku jsem jí zakázal utéct s kapelníkem až nakonec světa a pak už byl klid. Nicméně hráli skvěle, neuvěřitelný drajv, instrumentálně vynikající, pořád se mi chtělo smát. Nádherný začátek festivalu.

Sometimes more is more

Pak to ale šlo kvalitativně rychle z kopce. Řekněme si to na rovinu, pro většinu zúčastněných byli Nouvelle Vague hlavním headlinerem. Tu kapelu mám fakt rád, kdo by odolal těm šaramantním předělávkám novovlných kapel odzpívaných sexy buchtami s něžnými křapláky. Nepamatuji si, že bych byl něčím tak zklamaný jako právě Nouvelle Vague, i když garážoví EOST na Pohodě a akustičtí Ohm Square v Táboře zaboleli. Z buchtiček přijela jen jedna a většinu pěveckých partů převzal bohémský černoch se španělkou, zatímco o hudbu se postaral permoník s elektrickou kytarou. "Kam se poděla elektronika?", napadlo mě ještě když ladili. Výsledek stál opravdu za zlámanou belu. Kdybych někdy chtěl slyšet Siouxsie předělanou do reggae, vím kam zajít. Zněli jako revival band z kulturáku, kteří předskakují Brutus na turné po Šumavsku. Když pak vokalistka deset minut vyřvávala "Too Drunk to Fuck", objevil jsem nové rozměry pěkla a šel se jako slušnej člověk postavit do fronty na pivo, tři čtvrtě hodiny prvotřídní zábavy. Škoda, to mrzí.

Not enough drunk to listen

Celej vyšklíbenej jsem se vydal do stanu Wilsonic Clubu čekat na mně neznámé Pole & Band. Po několika minutách se mi na tváři rozlil úsměv štěstí a pak jsem hodinu skákal na parádní dubtronicu, kterou obstaral Stefan Betke a jeho dva kumpáni, Bill Gates za bicími a ten starej pán na basu. Nevím, k čemu bych to měl přirovnat, ale vizuálně i přístupem mi připomínali české Autopilot, prvotřídní výkon bez zbytečných emocí. Je radost sledovat při práci někoho, koho to baví a je dobrej. (Nějak tak se musí cítit studenti na mých hodinách, předpokládám. :-) Zkusím si pořídit desky, i když studiově to asi bude o něčem jiným.

I see ... old people

Vrchol večera ale teprve měl přijít. Birdy Nam Nam, to jméno si zapamatujte. Pár týdnů před Wilsonicem jsem naposlouchával jejich Live in Paris a říkal si, že dobrý. Já hlupák, vůbec jsem netušil, do čeho jdu. Ti čtyři pánové totiž hrají jen na gramofony. Zapomeňte na DJing, zapomeňte na turntablism. Že umí Shadow na dva a Cut Chemist dokonce na tři? Těmhle klukům z té posrané země stačí jeden gramofon, jedna deska s vlastními tracky a spousta umu, který jim umožňuje používat gramec jako hudební nástroj a tvořit hudbu před vašima očima, v reálném čase. Bylo pěkné, jak sólovali, jak si předávali melodii, jak upozorňovali, kdo z nich bude hrát basovou linku a kdo lead guitar. Byl jsem úplně v extázi nebo jako na ní, nemohl jsem ani tančit, jen jsem nábožně poslouchal jako u vytržení a nevěřil vlastním očím. O tomhle mají být živá vystoupení. I kdybych si tu jejich desku už nikdy doma nepustil, na koncert nezapomenu. 10/10 a těžko najít něco srovnatelného, možná Coldcut před rokem a možná ani ti ne. Jimmy Edgar už po tomhle nářezu neměl šanci, i kdyby byl momentálně v technu nejlepší v Detroitu nebo na celém světě. Po chvíli jsme to zabalili a chilloutovali směrem na ubikace, bratislavské industriální "širší centrum" je přesně tak ošklivé, jak si dokážete představit.

Make some noise!

Bylo pěkné válet se celý den v hotelovém pokoji a ... koukat se na slovenskou televizi. Bailando, Milionár, Telepredaj, cítil jsem se jako Alenka za zrcadlem. Oběd v čínské restauraci, večeře u McDonald's a od sedmi pěkně na trávníčku u pivka s výhledem na Bratislavský hrad. (Řeknu vám mimochodem, že zvenku pěkný, ale uvnitř pakárna. Něco jako sídlo okresního výboru KSČ v sedmdesátých letech, navíc v desolátním stavu, kovové rámy v novorenesančních oknech a zasklené arkády, noční můra památkáře.) Na Pink Freud jsem byl zvědavý, už jen díky silné tradici polského jazzu, ale nakonec nic moc. Možná proto, že hráli brzy; je zvláštní, že po půlnoci hrajou všichni dobře. Zaskočili jsme i na toho nešťastného Selffishe, pobaltské národy ambient umí, ale zase bohužel nic moc. Naštěstí ubylo návštěvníků a zkrátily se fronty na omamné jedy, takže na Psapp jsme byli řádně nachystaní. Teprve když je vidíte naživo, pochopíte význam slova "toytronica". Oni vážně hrají na dětské hračky, namátkou na dřevěnou rybu, kuželku, slepici s vagínou, miniklaxónek, frkačku za kačku, pokladničku, malinkou kytarečku pro hudebníky do čtyř let, a podobně. Jsou to sympaťáci a asi je to i po těch (třech) letech hodně baví, pozitivní energie z pódia stékala proudem. Mezi písničkami se popíjelo víno a rozdávali pletené maskoty, prostě pohoda. Když k tomu ještě připočtu, že "Hi" věnovala Galia mně a po koncertě jsem se s ní skoro vyfotil, nemělo to větší chybu.

Everything but the fish

Druhý večer měl vůbec vzestupný charakter. Sotva jsem začal mudrovat, že Koop nemůžou vysoko nastavenou laťku překonat, začali hrát a předvedli nám neuvěřitelně rozjetej set. Stejně jako Psapp hráli v šesti, ale relativně málo elektroniky vyfutrovali spoustou živých nástrojů, především bicími, basou, pozounem a švédským Mobym za xylofonem. (Už od Litenčic, kde Radim složil "Jak se maže rohlík", tvrdím, že ten nástroj má budoucnost.) Moc pěkné, a to jsem ani netušil, že jejich zpěvačka je miloučká Miss Nagano, co křiví pusu a pohazuje hlavou. Zahráli všechny mé oblíbené písničky a nepřekvapivě stavěli hlavně na druhé desce, která je ze všech nejlepší.

Zlatí hoši s Nagano

Největší překvapení ale dojelo až z dalekého Maďarska, odkud pochází vše dobré, Cyrilem a Metodějem počínaje, přes Alžbětu Slovenskou, Komenského, Masaryka až po Jána Slotu. Erik Sumo & Band přišli, zahráli a zvítězili. Kdybych si měl vzpomenout, co přesně hráli, tak asi nebudu vědět, ale určitě bych se při tom rozpomínání zase roztančil. Byl to fakt eklektický mix, něco mezi System of a Down, soundtrackem z Pulp Fiction a Venetian Snares v období Rossz Csillag Allat Született. Samotná kapela byla překvapená z reakce publika a Erik před přídavky řekl, že je to jejich letošní nejlepší koncert. Vyřval jsem si hlasivky sexistickými narážkami na tu blonďatou zpěvačku a zpotil se tak, že z toho Ela onemocněla. Už nebylo co dodat. Dvě hoďky jsme se flákali po areálu a snažili se ještě urvat pár piv, Clark bohužel nepřiletěl, ale naštěstí se neopakovala historie se zvukařem Roniho Size. Před třetí začala hrát Jazzanova, ale bylo jich málo (jeden) a měli problémy se zvukem. I když se Clara Hill hodně snažila, byla patřičně krásná a cvičila aerobik jako Jitka ze Skyline, publikum na ně nepochopitelně pískalo a já už nevěděl, jestli v dobrém nebo ve zlém. A tak jsme to kolem půl čtvrté zabalili a tentokrát už taxíkem dojeli do hotelu. Mrzí mě, že jsem neviděl Gustava (je to ženská, nevím jak to skloňovat, Gustavu?), ani jsme nezahlídli dubstepovou elitu v čele s Digital Mystikz. Hned první den nám ušli Phon.O a Noze odsunutí do časných ranních hodin, druhý den jsme zase nevydrželi do DJ Scotch Egg Band, kteří hrájí mimo jiné na mnou milované GameBoye. Tak to ale na festivalech bývá, lineupy nechodí po horách, ale po lidech. Ať to letos dopadne na trenčínské Pohodě jakkoli, já na tom pravým slovenským festivalu letos byl. Díky bohu za Tibora Holodu.

Taste in Men

A prý, že Brian Molko už není miláček. Sice byl zezačátku trochu nasranej, ale pak se dal dohromady a jeho nová image a la Liza Minneliová model 1972 zabírala u všech pohlaví. Ale popořádku. Na Placebo jsme vyrazili čtyři pod vedením zkušeného znalce Brna Peci, jemuž ani kariéra v ozbrojených složkách ČR nezabránila v roztomilých eskapádách, v nichž hraje hlavní roli nekvalitní pivo, vyplý mobil a Mahenovo divadlo. Dále se zúčastnila Elishe, která jediná naposlouchala všechny alba, aby hned po první patnáctce Kvasaru zapomněla texty a zbytek večera uhrála na šarm a dobře zvolenou barvu spodního prádla. Už tradiční ozdobou podobných dýchánků bývá Stan, blonďák, seladon, parťák do nepohody a příležitostný svalovec, jemuž stačí dát si pod hlavu obrubník a příkrýt se noční oblohou. No a nakonec já, zrovna v půlce čtyřdenního zkoušení bakalářek, unavený a roztrpčený, prostě opruz. Hned ve vlaku mě Peca zarazil příkladným plánováním pitného režimu, kdy se pomocí jakéhosi obskurního programu v mobilu snažil zjistit, jak rychle a kolik může pít, aby ráno v šest nadýchal nulu, tj. řečí nás neřidičů 0,4 a nějaký drobný. Když jsem mu kouknul přes rameno, zděsil jsem se: od pěti hodin měl v plánu pivo za 30 minut a každou hodinu nějakou baňku. Připomněl jsem mu, že je zítra šestého června, kdy slaví Kroměřížáci nejen den dětí, ale i začátek půlroku klidu na silnicích. Nato Peca zvážněl a po desáté nám všem naordinoval jen "baněčky" aniž by vysvětlil význam toho slova. Postupem času jsme potkali nejen Stana, ale i Vlasťu s igelitkou, ostříhanou Niku a Radana, i když o tom posledním si myslím, že to byl druhořadý imitátor, protože mluvil a navíc šel do divadla. Takovýho Radana neznám. Po nejrůznějších peripetiích (viz obrázek) a mírně podroušení nakonec přece jen došli do haly na kraji města, kde těsně po našem příchodu začali hrát Placebo.

Ulice Svatopluka Čecha, Brno, 20:34 SEČ

Placebo [video]

Začali z ostra a hned odehráli oba první singly z poslední desky, "Infra-Red" a "Meds", ale pak se něco stalo a začala dvacetiminutovka ploužáků, která citelně zařízla dobře rozjetou atmosféru. Dokonce když pak spustili hitovku největší "Every You Every Me", tak mi moc do skoku nebylo a začal jsem se připravovat na dramaturgický průser dekády, ale naštěstí se vše v dobré obrátilo. Publikum se bavilo a i když v hale stoupala teplota a vlhkost až k hodnotám balkánského podpaždí, tančilo se a zpívalo o sto šest.

Teplota 48°C ve stínu, vlhkost vzduchu 92%

Chlapci vůbec nekomunikovali s publikem a tím mi trochu připomněli Pixies, ale hudba mluvila za ně. Pak beze slova přestali hrát a opustili pódium, to už ale bylo všem podle zacyklovaného úvodu "Running Up That Hill" jasný, že přijdou přídavky. Byly tři: zmiňovaný "Running Up That Hill", "Taste in Men" a donekonečna protahovaný "Twenty Years". Nakonec mě Molko pobavil výkřikem "George Bush is in your country" a pak už se šlo do hajan. Čtyři hodiny spánku, autobus na letiště, auto z letiště, mezipřistání v Nedvězí s fungl novou kanalizací a pak už každý svou cestou, allright.

Pohled Medúsy

Člověk nemůže jen sedět doma, hrát Soul Calibur a dívat se seriály*, občas je třeba vyrazit mezi lidi a za kulturou, aby pak mohl honit vodu na večírcích a používat termíny jako "reinterpretace". Kroměříž moc možností nenabízí a v Olomouci to už mám odchozený, proto los padl na Brno. V jednom agresivním výpadu se nám podařilo za deset hodin shlédnout pět výstav, a to se smíšenými pocity. Něco lze doporučit, před něčím třeba varovat.

Po letech jsem si konečně doplnil rest a můžu si odškrtnout Pohled Medúsy, stálou expozici evropského umění posledních šesti století v Místodržitelském paláci. Většina věcí přinejmenším zajímavá a ta Rubensova titulní Medúsa je fakt dechberoucí obraz, koukali jsme na něj až do úplného zpitomění. Šup ale o patro níž na Schikanedera, ten se vám taky dostane pod kůži. U některých jeho obrazů cítíte tolik koncentrovaného zoufalství, že je to až nesnesitelné. Čím jednodušší, tím lepší, jako třeba u té nepochopitelně vyrovnaně vypadající mladé ženy, která nese zimní krajinou rakvičku se svým dítětem. Je to intenzivní zážitek a i když ke konci prokouknete Schikanederovy postupy (rozostřené obrysy, tlumené zdroje světla někde na okraji obrazu, postavy většinou depresivně zobrazované zezadu), stejně vás dostane. Největším tahákem letošního léta je ale v Brně určitě výstava Slovenský mýtus, která vynalézavě dekonstruuje (hehe) obraz Slovenska očima jeho výtvarníků. Najdete ji v Uměleckoprůmyslovém muzeu na Husově ulici, stálou expozici užitého umění doporučuji vynechat, pokud nejste magor do pohárů, relikvářů, keramiky, nábytku a podobně. Slováci byli docela vtipní, i když s odstupem jsem z toho spíš rozpačitý než nadšený. Je sranda srovnávat nacionalistické a nactiutrhačské umění, všechny ty romantizující zbojníky na tatranských holinách v kontastu se svastikami a hvězdami na slovenském národním znaku. Hodně kacířské jsou některé grafiky Svätopluka Mikyty, který se prezentuje i videoartem "Valaška na západ": muž, zřejmě autor, si vyrazí někam do hor, převlékne se do kroje, zajuchá si s valaškou a tu pak hodí směrem na západ, kde pokojně spadne do řeky. Poselství minimální, ale neurazí. Pokud aspoň trochu sledujete, co se děje v posledních měsících na Slovensku, máte spoustu materiálu na přemýšlení.

Slovenský mýtus not included
aneb Tickler doporučuje

Na závěr jsme si nechali Vaňkovku, teda Wannieck Gallery vystavující sbírku největšího sběratele současného českého umění Richarda Adama. Byl jsem dost natěšenej, protože jsem o jeho kolekci slyšel jen samé superlativy. Maniak, který ze svého průměrného platu kupuje to nejlepší a instinktivně dokáže určit trendy na celá desetiletí dopředu, no znělo to zajímavě. Byl jsem dokonce ochoten vysolit za vstup kilo, než mě pán u kasy přesvědčil, abych šel za poloviční a asi věděl proč. Řekl bych, že tak deset procent vystavovaných exponátů bylo zajímavých. Něco bavilo a třeba ta rozřezaná škodovka, pečlivě rozložená na gigantické archy papíru, na které byly jednotlivé díly obstříkány, byla moc fajn. Dá se přemýšlet i o "hlubším smyslu" toho všeho, přehodnocení vztahu k osobnímu vlastnictví, každodennost jako umělecký artefakt a co já vím co všechno. Zbývajících devadesát procent byl ovšem shit většího nebo menšího ražení. Vrcholem je obrovský počet objektů jistého Jiřího Kovandy, který ztluče dohromady dvě prkna a pověsí na zeď s popiskou "Bez názvu". No prostě onanie nejhrubšího zrna, která vás nutně vede k zamyšlení proč to všechno. Můj nejoblíbenější objekt popisku úplně postrádal, ale dal by se popsat jako "Větev způlky natřená na bílo a pověšená na zeď pomocí hřebíku a kusu silonového provazu". Jiní si zase našetřili na co největší plátno, na které namalovali třeba černý ovál na bílém pozadí nebo bílý čtverec na černém pozadí. Ti mladí by měli konečně pochopit, že v umění, stejně jako v životě, neplatí čím větší tím lepší, ale mnohem důležitější je vybroušená technika, nadšení pro věc a cit. No a na závěr pro pozorného čtenáře malý test. Kdo uhodne, na které ze dvou následujících fotografií se nachází skutečně umělecký artefakt, vyhraje dřevěnou paletu, co mám ve sklepě a která potichu nabývá na ceně, stačí počkat pár let a pak vystavit.

Možnost 1, kód: BRNO (mezera) UMENI1

Možnost 2, kód: BRNO (mezera) UMENI2

Odpovědi zasílejte na můj mobil a nezapomeňte se podepsat.

* Mimochodem Prison Break stál za prd a třetí řadu se pokusím vynechat, překvapivě dobře se drží Desperate Housewives a The L-Word, na Lost jsem se přestal dívat už před celými měsíci, The Sopranos předevčírem skončili a bylo to asi nejkontroverznější finále ever. Takže je třeba se těšit na druhou řadu Big Love a doufat, že se po zrušení Deadwood vrátí Milch v plné síle se svým novým surf noirovým (!) projektem John from Cincinnati.

Roming

Roming (csfd, imdb, www) patří k filmům, které mě zvedají ze židle a u kterých se mi chce brečet. Bohužel ze židle jsem se zvedl po filmu díky tomu, abych začal na monitor ječet :“vrať mi ty dvě hodiny!“ a k slzám mě dohnal tragický stav české kinematografie v novém tisíciletí.
Snímek se těžko zařazuje do nějakého žánru ,ale pohybuje se mezi trapnou komedií a českou road-movie (i když asi každý chápe, že bude rozdíl mezi vysmátým Road Tripem amerických zlatomládežníků a okružní cestou snědších spoluobčanů na zrezlým náklaďáků). Celý film je postavený na ošuntělých vtipech, ze kterých přímo vyzařuje inspirace naším národním pokladem – serií Kameňáků. Navíc je celý děj založený na těch nejhorších strereotypech o Romech. Takže všichni čeští černoši jsou nezaměstnaní, hrají dobře na hudební nástroje, mají prožraný játra alkoholem a živí se zásadně kradenou drůbeží a rybami. Režisér Jiří Vejdělek asi poctivě studoval Máchovy Cikány jako pravý obraz Romů v dnešní společnosti.
Samotnou katastrofou se zdá herecké obsazení. Člověk potká víc Romů na hlaváku, než uvidí za celý film na plátně. Jednou z hlavních rolí dostal Marián Labuda, který bohužel nedokázal potlačit svoje nadšení z krásného českého přízvuku z Obsluhoval jsem anglického krále, a tak celý film spisovně vyslovuje a distingovaně frázuje jako profesor lingvistiky.
Naprostým rektálním vředem v hereckém světě je výkon Vítězslava Holuba (aka Jura), který by zasloužil cenu útěchy cvrčovického ochotnického festivalu. Navíc je jeho umělecká impotence podpořená amatérsky napsanou rolí nesympatického cikána-vysokoškoláka-intelektuála.
Naproti tomu několikanásobně zlepšuje film zapojení Bolka Polívky (buranský ujo Stano), který dokáže piča nebo šulin upravit do každé věty a do každého slovního druhu, navíc od něj to zní přirozeně a celkem vtipně („To dřevo je plný těch sraček ze vzduchu a moc to kurva fajruje, rozumíš? Takhle horkej oheň nikdy nebyl“). (Podívejte se na ukázku tady.)
Děj je celkově jednoduchý – tři výše zmínění jedou na výlet do nějaké vesnice, aby tam Juru oženili, protože to jeho otec kdysi dávno někomu slíbil. Cestou se k nim připojí parta muzikantů a krásná cikánka Bebetka, navíc je celý příběh prokládaný neuvěřitelně nudným a tragicky zpracovaným příběhem cikánského krále. Vyvrcholení filmu přijde s výbuchem vétřiesky na jezeře ala Kobra 11, který musel dle kvalit filmu pohltit minimálně polovinu rozpočtu.
Dohromady dávám snímku tři hvězdičky z deseti. První za výborný herecký výkon Bolka, druhou za velmi bujné tvary Evy Leinweberové, která se v naprosto nesmyslné scéně vysvleče a za celý film řekne asi 10 slov, a konečně třetí hvězdu dostane podmínečně režisér Jiří Vejdělek za slib, že už nikdy v životě nenatočí žádný film.

Kulturní vložka

V pondělí jsem byla v Rokoku na Rychlých šípech a nedá mi to, abych se s vámi nepodělila o svůj kulturní zážitek.) Tuším, že už o tom tady kdysi pochvalně psal i Macek. - Já byla taky docela nadšená! Foglarovky jsem sice nikdy nevzala do ruky (teď mě to mrzí, snad ještě není úplně pozdě..), ale o to víc mě to možná v divadle bavilo. Nevím, jestli si z toho Foglar taky jen dělal prdel, každopádně hochům se při vystoupení podařilo pěkných pár dvojsmyslů.. Celkově byli kucí moc vtipní a myslím, že si to i docela užívali. Uršula Kluková se na roli Štětináče dost dobře hodila, stejně jako zakrslá Aťka Janoušková (alias Včelka Mája - fakt má takovej hlas) na malýho Bohouše (no nevím, jestli vám to něco řekne, ale předpokládám, že jste to četli, tak snad jo). Pauzy při stěhování kulis vyplňovaly zdařilé songy z Pulp Fiction a Trainspottingu, takže i po této stránce jsem byla naprosto spokojená.) V programu jsem se dočetla, že premiéra byla v prosinci 2001 (!), takže to má asi úspěch - mno taky ten malej sál byl celej plnej. Suma sumárum, doporučuju obětovat těch 133,- (student) a necelý dvě hoďky, stálo to zato!A teď jsem se právě vrátila ze Světozoru, kde, jak vám možná neuniklo, hrajou Kinoautomat. Film z r. 1967, kde "máte možnost volby" a sami si odhlasujete, jakým směrem se film bude dál ubírat. Asi nemá smysl tady psát o tom, kolik ocenění získal a jak byl dlouhá léta v trezoru, takže ho znají po celým světě, jenom u nás ne. To vám ostatně ještě několikrát zopakují na představení anebo si to můžete přečíst tady. Šla jsem tam hlavně ze zvědavosti (kvůli tomu hlasování) a taky protože je to časově omezená akce - a že je o ni docela zájem..! O filmu samotným jsem toho moc nevěděla a nic moc jsem nečekala, ale jakmile přišel na pódium "moderátor" Josef Polášek (ten z Ivánku, kamaráde..), věděla jsem, že to bude dobrý. A taky že bylo. Jedná se o takovou "situační komedii", která se odehrává během jednoho dne mezi nájemníky jednoho paneláku. No nejlepší na tom samozřejmě bylo to hlasování (a Polášek). Ať už se rozhodlo jakkoliv, vždycky se ozvalo nějaký nespokojený mručení anebo naopak smích - podle toho, o jak pikantní rozhodnutí šlo (např. jestli pan Novák pustí do bytu polonahou sousedku, nebo ne - u nás teda zrovna nepustil..!). Ke konci už mi sice přišlo, že se hlasuje o každé blbosti a příběh se mohl taky nechat chvíli volně plynout, ale to už je spíš v závěru, kdy se samotnej Kinoautomat vzbouří a celý se to vyhrotí... No dost keců, prostě na to běžte!.)

stará plzeňka na nové