A dál pár fotek
Dan, tentokrát jako objekt
"The fog comes / on little cat feet. / It sits looking / over harbor and city / on silent haunches / and then moves on." (Carl Sandburg)
V posledních týdnech všude narážím na Carrollovu Alenku. Dívám se na McKeanovo a Gaimanovo MirrorMask - mimochodem vynikající - a říkám si, že je to vlastně bohapustá vykrádačka z Říše divů a za zrcadlem, a to včetně všech psychoanalytických nadinterpretací, co vás napadnou. ("Snění jako neschopnost vyrovnat se s dospíváním a objevem vlastní sexuality" a podobné vylomeniny.) Hraju American McGee's Alice - mimochodem taky vynikající - a přemýšlím, jestli není tahle dospělá verze Alenky s trvalým pobytem ve vypolstrované cele a kuchyňskou kudlou v ruce ještě přitažlivější než ta dětská; těším se, až to zfilmují se Sarah Michelle Gellerovou v hlavní roli. No a nakonec si přečtu Moorovy Lost Girls a nestačím se divit: vždyť ona i ta erotická verze dává smysl. Moore pracoval na comicsu se svojí současnou manželkou Melindou Gebbie přibližně patnáct let a na výsledku je to vidět. Pravidelnější čtenáři comicsů se občas nemohou shodnout, je-li nejlepším scénaristou Frank Miller, Neil Gaiman nebo právě Moore, podle mě je ale už rozhodnuto: Miller byl na mě vždycky až moc cool a na stará kolena se stejně zbláznil, All-Star Batman & Robin se prostě nedá číst; Gaimanův Sandman je sice naprosto úchvatný, ale Gaiman se nepřetrhne, píše knížky a točí filmy (kromě MirrorMask je teď v kinech i Stardust, natočený podle něj, a je to fakt dost dobrý) a když už něco dělá v comicsu, tak je to pro Marvel. Moore je nejhlubší a nejchytřejší, kdo tomu nevěří, ať si přečte From Hell. Lost Girls jsou založeny na reinterpretaci tří základních knih literatury pro děti, hlavními hrdinkami jednotlivých tří částí jsou totiž Alenka, Dorotka z Čaroděje ze země Oz a Wendy z Petera Pana. Moore postupuje podobně jako v Lize výjimečných a domýšlí, co se v knihách nestalo, ale mohlo stát. Kromě toho naráží, jak má ve zvyku, na desítky dalších knížek, ze kterých jsem určitě identifikoval jen malý zlomek. Gebbie se taky překonává a každý svazek maluje odlišným stylem, nejvíc se přitom inspiruje secesní estetikou. Lost Girls v Evropě jen tak nevyjdou, protože autorská práva na Petera Pana v Británii vyprší až na konci roku 2007 a bůh ví, jestli nám to Viktor Janiš někdy přeloží a Jiří Buchal vydá. Takže nezbývá čekat, stahovat 1 2 3 a procvičovat angličtinu.
Musím ale přiznat, že já osobně budu na 10. říjen 2007 vzpomínat z jiných důvodů než kvůli vyhypovaným In Rainbows. Shodou okolností jsem si totiž po letech koupil originální cédéčko, už si ani nemůžu vzpomenout, kdy to bylo naposledy. (Mám nepříjemný pocit, že to bylo "Everything, Everything" on Underworldu nebo "Danny the Dog" od Massive Attack, to už je ale tak tři, respektive sedm let.) Koupil jsem si remasterované cédéčko, které obsahuje obě desky skupiny Prouza. Je těžké hodnotit hudbu, na které jsem vyrůstal, kruci vždyť to vyšlo 1990 a 1992 a to jsem i já ještě byl mladej fracek. Proto jsem tak překvapen, že se to dá pořád poslouchat a že se mi to dokonce líbí a moc. Je to další důkaz, že na začátku devadesátek moravská periférie válcovala Prahu. Zatímco nám stověžatá matička servírovala sračky typu Lucie a Wanastovky, ve Valmezu začínala Mňága, v Brně Helmutova stříkačka, v Jeseníku Priessnitz a ve Frýdku-Místku právě Prouza. Každá z nich nějakým způsobem reflektovala tu pakárnu vyrůstat a žít na malým městě: Mňága na tom vystavěla kariéru a dodneška mě text "Made in Valmez" dokáže vydeprimovat, Priessnitz si zase dali název té mé skoro rodné díry do názvu svého nepřekonaného debutu. Prouza používá sofistikovanější postupy a z jejich těxtů máte pocit, že za hovno nestojí jen život na maloměstě, ale vlastně kdekoli. Největší překvapení je pro mě ten aktuální sound, kterého se jim podařilo dosáhnout hlavně na druhé desce. Nebudu snad přehánět, když řeknu, že mi nejvíc ze všeho připomínají mé milované Interpol. Je to asi kvůli tomu, že chlapci jako malí poslouchali stejné desky, tipoval bych to na Unknown Pleasures od Joy Division a Faith od The Cure, možná se ale taky pletu. Doporučuji opravdu vřele, rozhodně na víc než na ukrácení času před novou Khoibou. Takže šupem do obchodu a nachystejte si 249,-, tyhle kapely vás potřebujou!
