výzva: James Bond 007 Complete Special Edition DVDRip XviD-Donatello

kdo to stahne je borec brazilec

Trafačka

1.12. Otevření Trafačka arény u Českomoravské slibovalo křest nějaké knížky a výstavu ilustrací k ní, koncert nějaké skupiny, módní performance a hlavně, na co sem se těšila fireshow opěvovaných Tribofuego ("hej poďme tam, budou tam točit s řetězama"). Po dlouhé době na nějaké echt kulturní akci. Stará hala plná děl moderních mladých umělců, za celebrity zastoupen (i osobně přítomen a obletován ožralýma lovkyněma) František Skála. Moc těhle věcem nerozumím, nejvíc mě asi zaujala jedna ilustrace, byl kluk, co mu tekly černý slzy a byla u toho bublina: (zhruba) sem mladý umělec a mám před sebou nadějný život. Když sem se kolem sebe po těch mladých umělcích porozhlídla, všichni oháklí v nějakých značkových originálních hadrech, opravdu, mají to těžký...Jinak v pohodě byly taky videoprojekce mladých famáků a pak pohyblivý promítačky na stropě, to se mě líbilo. Moc sem se tam ale necítila, v čemž mě utvrdila konverzace ve frontě na záchod ( a že sem tam strávila času, neboť na celou halu byly jenom dva záchody):
slečna na mě: máš rozmazanou řasenku
já (ani nevím proč, byl to pěknej kec a už sem byla nakalená): jo díky, já jdu rovnou ze školy a ještě sem se na sebe nedívala (bože,co to kecám)
slečna:a co studuješ
já:práva
slečna: a co tady jako děláš?!
já:a co studuješ ty?
ona:no akádu přece (sem vytušila, že asi myslí AVU)
no nic, nenechala sem se odradit. když už davy trochu prořídly, přisli na řadu Tribofuego a my se nadšeně nechali v první řadě pocákat petrolejem. Špatný to nebylo. Zajímavý, jak každá ta holka měla aspoň nějakou část vlasů vyholenou, mnohdy dost náhodně, takže je jasný, že až začnu mít účes jak dost drsná punkerka, začla sem s ohněma. Večer zakončujem asi ve tři, kdy se snažím rozehnat dva zhulený kamarády, že už do žádné další knajpy nejdu.

Oh Romania!

tuniská vlajka turecká vlajka

Nerudova ulice je fajn. Hlavně pokud srkáte už čtvrtou sklenku kvalitního červeného, pokuřujete s tureckým zástupcem velvyslance na balkónku rumunské ambasády a je jedna hodina a to myslím odpoledne. Přijel asi váš velvyslanec, komentuju příjezd mercedesu (červenobílá vlajka s půlměsícem). Ne, to je vlajka Tuniska (blbečku, domyslel si určitě pro sebe). Neměl to být jediný trapas toho podivného odpoledne.
Pozvánku na ambasádu na jméno O.B. (nechám na vaší fantazii) sem s Ondřejem B. vyměnil za jízdenku do Budapešti (pozor, jedná se o fámu, nikam nejel!). V poledne zavázal tkaničky polobotek, utáhl uzel kravaty, zapnul poklopec u gaťat s pukem a potom, co sem se na sebe usmál do umyvadla teda zrcadla, vyrazil s Eliškou směr Malá strana. Není dobrý zdravit rumunského velvyslance a celou jeho rodinu napůl italsky, ale byl sem docela blízko správné výslovnosti, tak co. Z bohatosti a okázalosti načinčaného rautu by slabší povahy na místě omdlely a já to ustál jen díky disciplinovanému opakování mantry "tohle není menza, tak nečum tak blbě". Jedli sme a pili, otesánek hadra, a kdybych nechtěně nepíchl vidličkou džaponského, nebo laosáckého suprgenerála, tak bych řekl, že i docela poklidně a civilizovaně (nevrátil mi to asi jen kvůi diplomatickému protokolu,nebo tak nějak). Ale o jídle psát nebudu, poslintali byste klávesku. Budu psát o lidech, o důležitých lidech. Třeba Oliver - režisér, scénarista, kameraman a zvukař Cestománie v jedné osobě. Hele, nás je tam strašně málo a nedostane se tam kdekdo, víšjak, musíš bejt hodně dobrej a je to hodně náročný. Třeba teďkon dyž sme natáčeli v tom Pamíru...Jinak sympaťák. Vzal si číslo na Elišku, prý kvůli Rumunsku. Nebo třeba Teo Achoj, co vy tu djelate jako myslim vy tady kdo vas pozval a proč. Mluvite rumunski? Ukázal sem na Eliščinu kamarádku. Nakonec se z Tea vyklubal moldavský akademický malíř žijící už 19 let v Táboře, muž vzezřením Jánošíka (fyzicky i módně). Po vyčerpávající a jak jinak než zasvěcené debatě "o vlivu Gagauzů, Turecka, Podněsterské republiky a Ruska na destabilizaci Moldavské republiky a celého regionu Besarábie" mě pozval do Tábora, podaroval katalogem a vizitkou a pohlednicí s nahulatou ženou, a ať mu prý určitě brknu, že mám v sobě východního ducha. Tak nevim, takhle to v té Nerudovce asi chodí. Tvářit se důležitě a držet hubu (co nejdéle otevřenou, aby pečený kuřata mohly lítat dovnitř). Dobře uznávám, je to lepší než menza, ale tam si aspoň člověk nemusí na nic hrát a když vypadá jak dementál tak spíš ještě dostane knedlik navic. A knedliky já rád.

Oh Iran!

Nakladatelství BB Art vydává v těchto dnech první díl výborného comicsu Persepolis. Napsala a nakreslila jej íránská autorka Marjane Satrapi a popisuje v něm své dětské vnímání velkých politických událostí jako byla islámská revoluce roku 1979, přechod od království k Chomejního republice, osmiletá válka s Irákem. Pro autorku jsou ale mnohem důležitější její malé dějiny popisující problémy dospívání ve společnosti s fundamentálně interpretovanou šarí'ou, která vám zakazuje stýkat se s osobami opačného pohlaví, konzumovat alkohol, nosit sukně nad kolena nebo ukazovat na veřejnosti vlasy. Satrapi používá, jak je v nezávislých comicsech běžné, jen černou a bílou, navíc kreslí většinou hodně primitivisticky a její obrázky ze všeho nejvíc připomínají ilustrace k dětské knížce. O to víc překvapí chvíle expresionistického šílenství v pasážích o násilí páchaném v rámci revoluce nebo naopak až secesní ornamentálnost snových scén. Každého pitomce hned napadne, že už něco podobného viděl v Spiegelmannově Maus, a říkám to i já. Určitá míra vykrádání se ale přece očekává a nic to nemění na tom, jak moc na mě kniha zapůsobila.

ObálkaUkázka

Dvěstě devadesát vočí je mimořádně příznivá cena, znáte to, podporujte autory, Vánoce se blíží, no tak si to fakt kupte. Kdo spoří, rád krade nebo je prostě jen svině, stahuje první díl zde, druhý díl tady a potřebný software tu.

Oh Kazakhstan!

Jéžiš, jak já se těšil. Boratovi jsem fandil už při předávání cen MTV a hlavně v Da Ali G Show na HBO, kde poznává krásy Velké Británie, takže jsem se nemohl dočkat, až to natře i těm pitomý Texasanům a jiné americké verbeži. Výchozí nápad zněl lákavě: Borat Sagdiyev sponzorovaný ministerstvem informatiky vyjíždí do Améru v doprovodu nejlepšího kazašského producenta Azamata Bagatova a medvěda Oxany (na obranu proti Židům), aby natočil instruktážní film o životě v USA. Recenze vypadaly skvěle: na Metacriticu má dnes Borat skóre 89/100 a je nejoceňovanějeím filmem současnosti (před The Deaprted a Casino Royale), minulý Respekt filmu dokonce věnoval jeden z hlavních komentářů "Potřebný šašek Borat" na straně 3 ("Je to víc než film a víc než legrace, je to vlastně výzva divákům, co unesou.") Zaujal i soundtrack s kazašskou hymnou ("Kazakhstan greatest country in the world / All other countries are run by little girls Kazakhstan number one exporter of potassium / Other countries have inferior potassium.") nebo údernou agitkou o židovském nebezpečí ("Throw the Jew down the well / So my country can be free / You must grab him by his horns / Then we have a big party.") Film mě ale nakonec zklamal, škoda přeškoda.
Neříkám, že jsem se nesmál, vlastně jsem se řezal od začátku do konce. Nejvíc jsem se bavil na úkor Židů, dostala mě diskuse s feministkami o velikosti ženského mozku, hrozně se mi líbily ty stereotypní představy o postsovětských republikách, smál jsem se při popisu Boratova retardovaného bratra Bila i při setkání s americkým retardem. Vrcholem je scéna, kde Borat zpívá kazašskou hymnu na rodeu a doprovodí to svérázným přáním úspěchu amerických vojsk v Iráku. Občas mi docela běhal mráz po zádech: maximálně samozřejmě při Boratově setkání s fundamentálními křesťany anebo s těmi vypitými macho studenty, kteří mluví víc šovinisticky než Borat a navíc to myslí vážně. Film ale obsahuje i spoustu vyloženě trapných míst. Nevadí mi, že si Borat utahuje ze všech, nevadí mi ani očividné zneužívání nešťastných rumunských vesničanů, kteří během natáčení asi vůbec nevěděli, která bije, a kteří se zřejmě právem cítí zneužiti. Vadí mi spíš fůry fekálního humoru na úrovni toho nejhoršího z české porevoluční komedie, hlavně celá ta zbytečná naháčská rvačka s Azamatem. Obecně musím říct, že mě moc nebavilo Ali G Indahouse a moc mě nebavil ani Borat. Zatímco na Ali G, Aiii se můžu dívat donekonečna a závěrečné "Help the Muthafuckin' Aged" s Jarvisem Cockerem mě vždy dostane spolehlivě do kolen, z Borata jsem spíš rozpačitý.