Taste in Men

A prý, že Brian Molko už není miláček. Sice byl zezačátku trochu nasranej, ale pak se dal dohromady a jeho nová image a la Liza Minneliová model 1972 zabírala u všech pohlaví. Ale popořádku. Na Placebo jsme vyrazili čtyři pod vedením zkušeného znalce Brna Peci, jemuž ani kariéra v ozbrojených složkách ČR nezabránila v roztomilých eskapádách, v nichž hraje hlavní roli nekvalitní pivo, vyplý mobil a Mahenovo divadlo. Dále se zúčastnila Elishe, která jediná naposlouchala všechny alba, aby hned po první patnáctce Kvasaru zapomněla texty a zbytek večera uhrála na šarm a dobře zvolenou barvu spodního prádla. Už tradiční ozdobou podobných dýchánků bývá Stan, blonďák, seladon, parťák do nepohody a příležitostný svalovec, jemuž stačí dát si pod hlavu obrubník a příkrýt se noční oblohou. No a nakonec já, zrovna v půlce čtyřdenního zkoušení bakalářek, unavený a roztrpčený, prostě opruz. Hned ve vlaku mě Peca zarazil příkladným plánováním pitného režimu, kdy se pomocí jakéhosi obskurního programu v mobilu snažil zjistit, jak rychle a kolik může pít, aby ráno v šest nadýchal nulu, tj. řečí nás neřidičů 0,4 a nějaký drobný. Když jsem mu kouknul přes rameno, zděsil jsem se: od pěti hodin měl v plánu pivo za 30 minut a každou hodinu nějakou baňku. Připomněl jsem mu, že je zítra šestého června, kdy slaví Kroměřížáci nejen den dětí, ale i začátek půlroku klidu na silnicích. Nato Peca zvážněl a po desáté nám všem naordinoval jen "baněčky" aniž by vysvětlil význam toho slova. Postupem času jsme potkali nejen Stana, ale i Vlasťu s igelitkou, ostříhanou Niku a Radana, i když o tom posledním si myslím, že to byl druhořadý imitátor, protože mluvil a navíc šel do divadla. Takovýho Radana neznám. Po nejrůznějších peripetiích (viz obrázek) a mírně podroušení nakonec přece jen došli do haly na kraji města, kde těsně po našem příchodu začali hrát Placebo.

Ulice Svatopluka Čecha, Brno, 20:34 SEČ

Placebo [video]

Začali z ostra a hned odehráli oba první singly z poslední desky, "Infra-Red" a "Meds", ale pak se něco stalo a začala dvacetiminutovka ploužáků, která citelně zařízla dobře rozjetou atmosféru. Dokonce když pak spustili hitovku největší "Every You Every Me", tak mi moc do skoku nebylo a začal jsem se připravovat na dramaturgický průser dekády, ale naštěstí se vše v dobré obrátilo. Publikum se bavilo a i když v hale stoupala teplota a vlhkost až k hodnotám balkánského podpaždí, tančilo se a zpívalo o sto šest.

Teplota 48°C ve stínu, vlhkost vzduchu 92%

Chlapci vůbec nekomunikovali s publikem a tím mi trochu připomněli Pixies, ale hudba mluvila za ně. Pak beze slova přestali hrát a opustili pódium, to už ale bylo všem podle zacyklovaného úvodu "Running Up That Hill" jasný, že přijdou přídavky. Byly tři: zmiňovaný "Running Up That Hill", "Taste in Men" a donekonečna protahovaný "Twenty Years". Nakonec mě Molko pobavil výkřikem "George Bush is in your country" a pak už se šlo do hajan. Čtyři hodiny spánku, autobus na letiště, auto z letiště, mezipřistání v Nedvězí s fungl novou kanalizací a pak už každý svou cestou, allright.

Pohled Medúsy

Člověk nemůže jen sedět doma, hrát Soul Calibur a dívat se seriály*, občas je třeba vyrazit mezi lidi a za kulturou, aby pak mohl honit vodu na večírcích a používat termíny jako "reinterpretace". Kroměříž moc možností nenabízí a v Olomouci to už mám odchozený, proto los padl na Brno. V jednom agresivním výpadu se nám podařilo za deset hodin shlédnout pět výstav, a to se smíšenými pocity. Něco lze doporučit, před něčím třeba varovat.

Po letech jsem si konečně doplnil rest a můžu si odškrtnout Pohled Medúsy, stálou expozici evropského umění posledních šesti století v Místodržitelském paláci. Většina věcí přinejmenším zajímavá a ta Rubensova titulní Medúsa je fakt dechberoucí obraz, koukali jsme na něj až do úplného zpitomění. Šup ale o patro níž na Schikanedera, ten se vám taky dostane pod kůži. U některých jeho obrazů cítíte tolik koncentrovaného zoufalství, že je to až nesnesitelné. Čím jednodušší, tím lepší, jako třeba u té nepochopitelně vyrovnaně vypadající mladé ženy, která nese zimní krajinou rakvičku se svým dítětem. Je to intenzivní zážitek a i když ke konci prokouknete Schikanederovy postupy (rozostřené obrysy, tlumené zdroje světla někde na okraji obrazu, postavy většinou depresivně zobrazované zezadu), stejně vás dostane. Největším tahákem letošního léta je ale v Brně určitě výstava Slovenský mýtus, která vynalézavě dekonstruuje (hehe) obraz Slovenska očima jeho výtvarníků. Najdete ji v Uměleckoprůmyslovém muzeu na Husově ulici, stálou expozici užitého umění doporučuji vynechat, pokud nejste magor do pohárů, relikvářů, keramiky, nábytku a podobně. Slováci byli docela vtipní, i když s odstupem jsem z toho spíš rozpačitý než nadšený. Je sranda srovnávat nacionalistické a nactiutrhačské umění, všechny ty romantizující zbojníky na tatranských holinách v kontastu se svastikami a hvězdami na slovenském národním znaku. Hodně kacířské jsou některé grafiky Svätopluka Mikyty, který se prezentuje i videoartem "Valaška na západ": muž, zřejmě autor, si vyrazí někam do hor, převlékne se do kroje, zajuchá si s valaškou a tu pak hodí směrem na západ, kde pokojně spadne do řeky. Poselství minimální, ale neurazí. Pokud aspoň trochu sledujete, co se děje v posledních měsících na Slovensku, máte spoustu materiálu na přemýšlení.

Slovenský mýtus not included
aneb Tickler doporučuje

Na závěr jsme si nechali Vaňkovku, teda Wannieck Gallery vystavující sbírku největšího sběratele současného českého umění Richarda Adama. Byl jsem dost natěšenej, protože jsem o jeho kolekci slyšel jen samé superlativy. Maniak, který ze svého průměrného platu kupuje to nejlepší a instinktivně dokáže určit trendy na celá desetiletí dopředu, no znělo to zajímavě. Byl jsem dokonce ochoten vysolit za vstup kilo, než mě pán u kasy přesvědčil, abych šel za poloviční a asi věděl proč. Řekl bych, že tak deset procent vystavovaných exponátů bylo zajímavých. Něco bavilo a třeba ta rozřezaná škodovka, pečlivě rozložená na gigantické archy papíru, na které byly jednotlivé díly obstříkány, byla moc fajn. Dá se přemýšlet i o "hlubším smyslu" toho všeho, přehodnocení vztahu k osobnímu vlastnictví, každodennost jako umělecký artefakt a co já vím co všechno. Zbývajících devadesát procent byl ovšem shit většího nebo menšího ražení. Vrcholem je obrovský počet objektů jistého Jiřího Kovandy, který ztluče dohromady dvě prkna a pověsí na zeď s popiskou "Bez názvu". No prostě onanie nejhrubšího zrna, která vás nutně vede k zamyšlení proč to všechno. Můj nejoblíbenější objekt popisku úplně postrádal, ale dal by se popsat jako "Větev způlky natřená na bílo a pověšená na zeď pomocí hřebíku a kusu silonového provazu". Jiní si zase našetřili na co největší plátno, na které namalovali třeba černý ovál na bílém pozadí nebo bílý čtverec na černém pozadí. Ti mladí by měli konečně pochopit, že v umění, stejně jako v životě, neplatí čím větší tím lepší, ale mnohem důležitější je vybroušená technika, nadšení pro věc a cit. No a na závěr pro pozorného čtenáře malý test. Kdo uhodne, na které ze dvou následujících fotografií se nachází skutečně umělecký artefakt, vyhraje dřevěnou paletu, co mám ve sklepě a která potichu nabývá na ceně, stačí počkat pár let a pak vystavit.

Možnost 1, kód: BRNO (mezera) UMENI1

Možnost 2, kód: BRNO (mezera) UMENI2

Odpovědi zasílejte na můj mobil a nezapomeňte se podepsat.

* Mimochodem Prison Break stál za prd a třetí řadu se pokusím vynechat, překvapivě dobře se drží Desperate Housewives a The L-Word, na Lost jsem se přestal dívat už před celými měsíci, The Sopranos předevčírem skončili a bylo to asi nejkontroverznější finále ever. Takže je třeba se těšit na druhou řadu Big Love a doufat, že se po zrušení Deadwood vrátí Milch v plné síle se svým novým surf noirovým (!) projektem John from Cincinnati.

Roming

Roming (csfd, imdb, www) patří k filmům, které mě zvedají ze židle a u kterých se mi chce brečet. Bohužel ze židle jsem se zvedl po filmu díky tomu, abych začal na monitor ječet :“vrať mi ty dvě hodiny!“ a k slzám mě dohnal tragický stav české kinematografie v novém tisíciletí.
Snímek se těžko zařazuje do nějakého žánru ,ale pohybuje se mezi trapnou komedií a českou road-movie (i když asi každý chápe, že bude rozdíl mezi vysmátým Road Tripem amerických zlatomládežníků a okružní cestou snědších spoluobčanů na zrezlým náklaďáků). Celý film je postavený na ošuntělých vtipech, ze kterých přímo vyzařuje inspirace naším národním pokladem – serií Kameňáků. Navíc je celý děj založený na těch nejhorších strereotypech o Romech. Takže všichni čeští černoši jsou nezaměstnaní, hrají dobře na hudební nástroje, mají prožraný játra alkoholem a živí se zásadně kradenou drůbeží a rybami. Režisér Jiří Vejdělek asi poctivě studoval Máchovy Cikány jako pravý obraz Romů v dnešní společnosti.
Samotnou katastrofou se zdá herecké obsazení. Člověk potká víc Romů na hlaváku, než uvidí za celý film na plátně. Jednou z hlavních rolí dostal Marián Labuda, který bohužel nedokázal potlačit svoje nadšení z krásného českého přízvuku z Obsluhoval jsem anglického krále, a tak celý film spisovně vyslovuje a distingovaně frázuje jako profesor lingvistiky.
Naprostým rektálním vředem v hereckém světě je výkon Vítězslava Holuba (aka Jura), který by zasloužil cenu útěchy cvrčovického ochotnického festivalu. Navíc je jeho umělecká impotence podpořená amatérsky napsanou rolí nesympatického cikána-vysokoškoláka-intelektuála.
Naproti tomu několikanásobně zlepšuje film zapojení Bolka Polívky (buranský ujo Stano), který dokáže piča nebo šulin upravit do každé věty a do každého slovního druhu, navíc od něj to zní přirozeně a celkem vtipně („To dřevo je plný těch sraček ze vzduchu a moc to kurva fajruje, rozumíš? Takhle horkej oheň nikdy nebyl“). (Podívejte se na ukázku tady.)
Děj je celkově jednoduchý – tři výše zmínění jedou na výlet do nějaké vesnice, aby tam Juru oženili, protože to jeho otec kdysi dávno někomu slíbil. Cestou se k nim připojí parta muzikantů a krásná cikánka Bebetka, navíc je celý příběh prokládaný neuvěřitelně nudným a tragicky zpracovaným příběhem cikánského krále. Vyvrcholení filmu přijde s výbuchem vétřiesky na jezeře ala Kobra 11, který musel dle kvalit filmu pohltit minimálně polovinu rozpočtu.
Dohromady dávám snímku tři hvězdičky z deseti. První za výborný herecký výkon Bolka, druhou za velmi bujné tvary Evy Leinweberové, která se v naprosto nesmyslné scéně vysvleče a za celý film řekne asi 10 slov, a konečně třetí hvězdu dostane podmínečně režisér Jiří Vejdělek za slib, že už nikdy v životě nenatočí žádný film.

Kulturní vložka

V pondělí jsem byla v Rokoku na Rychlých šípech a nedá mi to, abych se s vámi nepodělila o svůj kulturní zážitek.) Tuším, že už o tom tady kdysi pochvalně psal i Macek. - Já byla taky docela nadšená! Foglarovky jsem sice nikdy nevzala do ruky (teď mě to mrzí, snad ještě není úplně pozdě..), ale o to víc mě to možná v divadle bavilo. Nevím, jestli si z toho Foglar taky jen dělal prdel, každopádně hochům se při vystoupení podařilo pěkných pár dvojsmyslů.. Celkově byli kucí moc vtipní a myslím, že si to i docela užívali. Uršula Kluková se na roli Štětináče dost dobře hodila, stejně jako zakrslá Aťka Janoušková (alias Včelka Mája - fakt má takovej hlas) na malýho Bohouše (no nevím, jestli vám to něco řekne, ale předpokládám, že jste to četli, tak snad jo). Pauzy při stěhování kulis vyplňovaly zdařilé songy z Pulp Fiction a Trainspottingu, takže i po této stránce jsem byla naprosto spokojená.) V programu jsem se dočetla, že premiéra byla v prosinci 2001 (!), takže to má asi úspěch - mno taky ten malej sál byl celej plnej. Suma sumárum, doporučuju obětovat těch 133,- (student) a necelý dvě hoďky, stálo to zato!A teď jsem se právě vrátila ze Světozoru, kde, jak vám možná neuniklo, hrajou Kinoautomat. Film z r. 1967, kde "máte možnost volby" a sami si odhlasujete, jakým směrem se film bude dál ubírat. Asi nemá smysl tady psát o tom, kolik ocenění získal a jak byl dlouhá léta v trezoru, takže ho znají po celým světě, jenom u nás ne. To vám ostatně ještě několikrát zopakují na představení anebo si to můžete přečíst tady. Šla jsem tam hlavně ze zvědavosti (kvůli tomu hlasování) a taky protože je to časově omezená akce - a že je o ni docela zájem..! O filmu samotným jsem toho moc nevěděla a nic moc jsem nečekala, ale jakmile přišel na pódium "moderátor" Josef Polášek (ten z Ivánku, kamaráde..), věděla jsem, že to bude dobrý. A taky že bylo. Jedná se o takovou "situační komedii", která se odehrává během jednoho dne mezi nájemníky jednoho paneláku. No nejlepší na tom samozřejmě bylo to hlasování (a Polášek). Ať už se rozhodlo jakkoliv, vždycky se ozvalo nějaký nespokojený mručení anebo naopak smích - podle toho, o jak pikantní rozhodnutí šlo (např. jestli pan Novák pustí do bytu polonahou sousedku, nebo ne - u nás teda zrovna nepustil..!). Ke konci už mi sice přišlo, že se hlasuje o každé blbosti a příběh se mohl taky nechat chvíli volně plynout, ale to už je spíš v závěru, kdy se samotnej Kinoautomat vzbouří a celý se to vyhrotí... No dost keců, prostě na to běžte!.)

stará plzeňka na nové