Několik úvodních poznámek, o jejichž oprávněnosti nemusíme diskutovat:
- Podtitul "Reflecting future" je geniální a přesně vystihuje, o co v Bratislavě šlo. Na hlavním stagi hlavně retro, protože i když zbožňujete nu-jazz a jazztronicu jako já, originalitu tu nehledejte. V aréně progrese a future, sice jsem z toho viděl málo, ale bylo to z budoucnosti. Za název A+.
- Větší problémy s pivem jsem ještě nikde neviděl. V celým areálu jsem napočítal bratru pět stánků, v každém stánku jednu pípu obsluhovanou jedním apatickým Slovákem. Zažil jsem frontu na 45 minut, naštěstí v té době hrálo Nouvelle Vague, ale o tom později. Druhý den se situace malinko zlepšila, ale asi jsem se v tom spíš naučil chodit. Je každopádně divný kupovat si pro sebe tři piva zároveň a prý to není ani zdravý. Jen pro pořádek: Heineken 0,4 l za 39 SK, což je samo o sobě zlodějna. Nechápu, kde se tam vzalo tolik nachcanejch lidí a čím se vlastně zkylieli? Jak to trefně shrnula Ela, byla to taková slovenská Hrachovka. Za pití D.
- V denní tlači jsem se dočetl, že budou letos dořešeny i problémy se stravováníma a že jsou naplánovány gurmánské speciality. Jeden stánek, osm jídel, sice zajímavých, ale osm. Aspoň člověk nemusel tak často na záchod. Těch bylo taky osm. Za jídlo C.
- Nevěřím na národní povahy, ale co jsem na Wilsonicu viděl mými názory dost otřáslo. Nedokážu si žádným racionálním způsobem vysvětlit, proč je (stereotypní) Slovák tolik odlišný od (stereotypního) Čecha. Kdybych měl náladu zobecňovat, tak řeknu, že jsou Slováci nejmíň ohleduplnej národ na světě. Spousta lidí si přišla na koncert jen pokecat nebo dělat bordel, z Nouvelle Vague jsem odešel mimo jiné i kvůli okolním lidem, kteří celou dobu žvanili o kravinách, na Psapp nějakej úchyl vedle vyřvával celý koncert "Mačička!" a na minimálním Selffishovi jsem si vyslechl rozhovor dvou lidí okolo čtyřicítky na téma práce, rodina a volný čas. Na Pohodě jsem tenhle pocit neměl, asi to má co do činění se skladbou publika (bratislavští zlatomládežníci) a průběhem socializace (divoký kapitalismus 90. let). Nutno ale říct, že Slovenky jsou moc pěkné a Slováci mužní, bůhví čím to je. Za lidi C.
Když jsem si odbyl kritiku hned na úvod, můžu už jen chválit. Festival byl přímo v centru Bratislavy na břehu Dunaje, areálek malinkej, ale stačil. Pět stagí, ale na dvou jsem ani jednou nebyl (Boat 1, Boat 2). Hodně vychytanej lineup. První den jsme viděli The Heritage Orchestra, Nouvelle Vague, Pole, Birdy Nam Nam a kousek Jimmyho Edgara, druhý den pak Pink Freud, Psapp, Koop, Erik Sumo a kousek Selffishe, Microtholu a Jazzanovy.
The Heritage Orchestra je živý orchestr s klasickými nástroji, v Blavě zahrál posílen o část Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu a byla velká sranda sledovat ty zasloužilé šedesátníky, jak nejsou zvyklí na reakce publika a jak si užívají atmosféru. První housle hrála slečna, se kterou jsem se rozhodl, že budu mít dítě, ale pak mi to Ela rozmluvila dobře mířeným kopancem tam, kam to mám rád. Na oplátku jsem jí zakázal utéct s kapelníkem až nakonec světa a pak už byl klid. Nicméně hráli skvěle, neuvěřitelný drajv, instrumentálně vynikající, pořád se mi chtělo smát. Nádherný začátek festivalu.
Sometimes more is more
Pak to ale šlo kvalitativně rychle z kopce. Řekněme si to na rovinu, pro většinu zúčastněných byli
Nouvelle Vague hlavním headlinerem. Tu kapelu mám fakt rád, kdo by odolal těm šaramantním předělávkám novovlných kapel odzpívaných sexy buchtami s něžnými křapláky. Nepamatuji si, že bych byl něčím tak zklamaný jako právě Nouvelle Vague, i když garážoví EOST na Pohodě a akustičtí Ohm Square v Táboře zaboleli. Z buchtiček přijela jen jedna a většinu pěveckých partů převzal bohémský černoch se španělkou, zatímco o hudbu se postaral permoník s elektrickou kytarou. "Kam se poděla elektronika?", napadlo mě ještě když ladili. Výsledek stál opravdu za zlámanou belu. Kdybych někdy chtěl slyšet Siouxsie předělanou do reggae, vím kam zajít. Zněli jako revival band z kulturáku, kteří předskakují Brutus na turné po Šumavsku. Když pak vokalistka deset minut vyřvávala "Too Drunk to Fuck", objevil jsem nové rozměry pěkla a šel se jako slušnej člověk postavit do fronty na pivo, tři čtvrtě hodiny prvotřídní zábavy. Škoda, to mrzí.
Not enough drunk to listenCelej vyšklíbenej jsem se vydal do stanu Wilsonic Clubu čekat na mně neznámé
Pole & Band. Po několika minutách se mi na tváři rozlil úsměv štěstí a pak jsem hodinu skákal na parádní dubtronicu, kterou obstaral Stefan Betke a jeho dva kumpáni, Bill Gates za bicími a ten starej pán na basu. Nevím, k čemu bych to měl přirovnat, ale vizuálně i přístupem mi připomínali české Autopilot, prvotřídní výkon bez zbytečných emocí. Je radost sledovat při práci někoho, koho to baví a je dobrej. (Nějak tak se musí cítit studenti na mých hodinách, předpokládám. :-) Zkusím si pořídit desky, i když studiově to asi bude o něčem jiným.
I see ... old people
Vrchol večera ale teprve měl přijít.
Birdy Nam Nam, to jméno si zapamatujte. Pár týdnů před Wilsonicem jsem naposlouchával jejich
Live in Paris a říkal si, že dobrý. Já hlupák, vůbec jsem netušil, do čeho jdu. Ti čtyři pánové totiž hrají jen na gramofony. Zapomeňte na DJing, zapomeňte na turntablism. Že umí Shadow na dva a Cut Chemist dokonce na tři? Těmhle klukům z té posrané země stačí jeden gramofon, jedna deska s vlastními tracky a spousta umu, který jim umožňuje používat gramec jako hudební nástroj a tvořit hudbu před vašima očima, v reálném čase. Bylo pěkné, jak sólovali, jak si předávali melodii, jak upozorňovali, kdo z nich bude hrát basovou linku a kdo lead guitar. Byl jsem úplně v extázi nebo jako na ní, nemohl jsem ani tančit, jen jsem nábožně poslouchal jako u vytržení a nevěřil vlastním očím. O tomhle mají být živá vystoupení. I kdybych si tu jejich desku už nikdy doma nepustil, na koncert nezapomenu. 10/10 a těžko najít něco srovnatelného, možná Coldcut před rokem a možná ani ti ne.
Jimmy Edgar už po tomhle nářezu neměl šanci, i kdyby byl momentálně v technu nejlepší v Detroitu nebo na celém světě. Po chvíli jsme to zabalili a chilloutovali směrem na ubikace, bratislavské industriální "širší centrum" je přesně tak ošklivé, jak si dokážete představit.
Make some noise!Bylo pěkné válet se celý den v hotelovém pokoji a ... koukat se na slovenskou televizi. Bailando, Milionár, Telepredaj, cítil jsem se jako Alenka za zrcadlem. Oběd v čínské restauraci, večeře u McDonald's a od sedmi pěkně na trávníčku u pivka s výhledem na Bratislavský hrad. (Řeknu vám mimochodem, že zvenku pěkný, ale uvnitř pakárna. Něco jako sídlo okresního výboru KSČ v sedmdesátých letech, navíc v desolátním stavu, kovové rámy v novorenesančních oknech a zasklené arkády, noční můra památkáře.) Na
Pink Freud jsem byl zvědavý, už jen díky silné tradici polského jazzu, ale nakonec nic moc. Možná proto, že hráli brzy; je zvláštní, že po půlnoci hrajou všichni dobře. Zaskočili jsme i na toho nešťastného
Selffishe, pobaltské národy ambient umí, ale zase bohužel nic moc. Naštěstí ubylo návštěvníků a zkrátily se fronty na omamné jedy, takže na
Psapp jsme byli řádně nachystaní. Teprve když je vidíte naživo, pochopíte význam slova "toytronica". Oni vážně hrají na dětské hračky, namátkou na dřevěnou rybu, kuželku, slepici s vagínou, miniklaxónek, frkačku za kačku, pokladničku, malinkou kytarečku pro hudebníky do čtyř let, a podobně. Jsou to sympaťáci a asi je to i po těch (třech) letech hodně baví, pozitivní energie z pódia stékala proudem. Mezi písničkami se popíjelo víno a rozdávali pletené maskoty, prostě pohoda. Když k tomu ještě připočtu, že "Hi" věnovala Galia mně a po koncertě jsem se s ní
skoro vyfotil, nemělo to větší chybu.
Everything but the fishDruhý večer měl vůbec vzestupný charakter. Sotva jsem začal mudrovat, že
Koop nemůžou vysoko nastavenou laťku překonat, začali hrát a předvedli nám neuvěřitelně rozjetej set. Stejně jako Psapp hráli v šesti, ale relativně málo elektroniky vyfutrovali spoustou živých nástrojů, především bicími, basou, pozounem a švédským Mobym za xylofonem. (Už od Litenčic, kde Radim složil "Jak se maže rohlík", tvrdím, že ten nástroj má budoucnost.) Moc pěkné, a to jsem ani netušil, že jejich zpěvačka je miloučká Miss Nagano, co křiví pusu a pohazuje hlavou. Zahráli všechny mé oblíbené písničky a nepřekvapivě stavěli hlavně na druhé desce, která je ze všech nejlepší.
Zlatí hoši s NaganoNejvětší překvapení ale dojelo až z dalekého Maďarska, odkud pochází vše dobré, Cyrilem a Metodějem počínaje, přes Alžbětu Slovenskou, Komenského, Masaryka až po Jána Slotu.
Erik Sumo & Band přišli, zahráli a zvítězili. Kdybych si měl vzpomenout, co přesně hráli, tak asi nebudu vědět, ale určitě bych se při tom rozpomínání zase roztančil. Byl to fakt eklektický mix, něco mezi System of a Down, soundtrackem z Pulp Fiction a Venetian Snares v období
Rossz Csillag Allat Született. Samotná kapela byla překvapená z reakce publika a Erik před přídavky řekl, že je to jejich letošní nejlepší koncert. Vyřval jsem si hlasivky sexistickými narážkami na tu blonďatou zpěvačku a zpotil se tak, že z toho Ela onemocněla. Už nebylo co dodat. Dvě hoďky jsme se flákali po areálu a snažili se ještě urvat pár piv, Clark bohužel nepřiletěl, ale naštěstí se neopakovala historie se zvukařem Roniho Size. Před třetí začala hrát
Jazzanova, ale bylo jich málo (jeden) a měli problémy se zvukem. I když se Clara Hill hodně snažila, byla patřičně krásná a cvičila aerobik jako Jitka ze Skyline, publikum na ně nepochopitelně pískalo a já už nevěděl, jestli v dobrém nebo ve zlém. A tak jsme to kolem půl čtvrté zabalili a tentokrát už taxíkem dojeli do hotelu. Mrzí mě, že jsem neviděl Gustava (je to ženská, nevím jak to skloňovat, Gustavu?), ani jsme nezahlídli dubstepovou elitu v čele s Digital Mystikz. Hned první den nám ušli Phon.O a Noze odsunutí do časných ranních hodin, druhý den jsme zase nevydrželi do DJ Scotch Egg Band, kteří hrájí mimo jiné na mnou milované GameBoye. Tak to ale na festivalech bývá, lineupy nechodí po horách, ale po lidech. Ať to letos dopadne na trenčínské Pohodě jakkoli, já na tom pravým slovenským festivalu letos byl. Díky bohu za Tibora Holodu.
Čekání na příští oběť, která otevře Pandořinu skřínku zvrhlého sexu a perverzního násilí.
Šmírák s trpaslíkem, kterému se jeho záliba ve sledování polonahých dívek nakonec stala osudnou.
Hrůzy pokračují: Ted Bundy, Charles Manson, Hitler, Stalin, Mao.
Zrádcům psí smrt.
Nejsilnější scéna filmu. Brilantní grafické efekty s tančící stiptérkou v pozadí.
Obtloustlý flagelantský mnich se stal další obětí Ilsina zvrhlého chtíče.
Kemping je nejnebezpečnější volnočasová aktivita.
"Tuhle nemaž, na té je vidět koza."
Pán s uřezanýma nohama.
"Somewhere, there are innocents to be saved," řekla Eliška.
.jpg)
