Podívejme se spolu na želvu a orla.
Želva je tvor, který žije na zemi. Není možné žít tak blízko země a nebýt pod jejím vlivem. Obzor naší želvy není dál než několik centimetrů. Do vínku dostala právě takovou dávku rychlosti, jakou potřebuje k tomu, aby mohla honit zelný salát. Zatímco se kolem hnala evoluce, přežila želva jen díky tomu, že je minimálně nebezpečná jako zvíře a maximálně nedostupná jako potrava.
A pak tady máme orla. Je to tvor vzduchu a vysokých míst, jejichž obzor je až na okraji světa. Zrak má natolik bystrý, že dokáže zahlédnout hemžení malého pištícího tvorečka z výšky stovek metrů. Zosobněná síla, vtělené ovládání. Blesková smrt na křídlech. Zobák a pařáty, které stačí k tomu, aby si sám pochutnal na čemkoliv, co je menší než on sám, a utrhl nějaké sousto i z toho, co je větší.
A přece dokáže orel prosedět celé hodiny na skalní římse a pátrat pohledem v královstvích světa, dokud nezahlédne vzdálený pohyb. Pak začne zaostřovat, až
zaostří na malý krunýř, který se pracně posunuje kupředu mezi sporými křovisky tam dole v poušti. A pak se
vznese.....
O minutu později zjistí želva, že jí zem zmizela pod nohama. A poprvé v životě vidí svět ne z výšky pěti centimetrů, ale z výše stopadesáti metrů a pomyslí si: Jakého já to mám v orlovi skvělého přítele.
A v tom ji orel pustí.
A téměř pokaždé se želva zřítí a najde na zemi smrt. Každý ví, proč to želvy dělají. Přitažlivost je zvyk, kterého se těžko zbavujete. Nikdo neví, proč to dělají orlové. Želva je skvělé jídlo, ale když vezmeme v potaz námahu nutnou k jeho získání, je jednodušší jíst prakticky cokoliv jiného. Orlové prostě nacházejí potěšení v trápení želv.
Faktem je, že je tady jedna věc, kterou si orlové neuvědomují. Podílejí se na poměrně drsném systému přirozeného výběru.
Přijde den,kdy se želvy naučí létat.
Terry Pratchett, MALÍ BOHOVÉTalpress, spol. s.r.o., Praha 2001