... ale nakonec sme toho Karadžiče dopadli. Nemohl sem z Bělehradu psát, páč šecko se tutlalo, jak se dalo, aby nám zas nezdrhl. Na letní školu srbštiny mi snad nikdo neskočil. Pusinku na zámeček mi po několika měsících povolili odemčít a tak vám můžu alespoň zpožděně, zkresleně a nepatřičně popsat ta lepivá horká muka v prašném městě na Dunaji, kam mě v červenci vyslala srbská vláda, abych se to jako už konečně dotáhlo do zdárného konce.
Hlavně nenápadně a nevzbuzovat pozornost a pokud možno něco důležitého před akcí nevykecat. Snad i proto mě ubytovali na studentských kolejích s Číňanem. Anglicky neuměl, česky kupodivu jen pár slov. Ale zato při nepoživatelných jídlech mlaskal jako ve filmech. Naše vzájemná komunikace se málokdy vychýlila od osy Peking-Olympiáda, respektive od těchto dvou slov, které nám naše chabá slovní zásoba srbštiny dovolovala. Jang byl o týden mladší než já. Na rozdíl ode mě strávil tři roky v čínské lidové armádě a později se živil v Srbsku jako řidič kamionu. Přijel studovat politologii, aby mohl nastoupit na místo svého otce na místní čínské ambasádě. Usnout v jedenáct, vstát v sedm, pokud sem ho teda nad ránem nevzbudil svým pozdním příchodem, aby si mě postavil do latě a mohl si zopakovat praktiky křížového výslechu kde is byl, s kým si byl, kolik si toho zase vypil z mocné čéelá. Zkrátka ztělesněná disciplína a střízlivost a loajalita a respekt k autoritám, všechny ty hodnoty, které se mi vždycky nějak vyhýbaly. Nicméně mise je mise a člověk v tomhle ohledu nemůže být vybíravej.
Nejdůležitější samozřejmě byla infiltrace, splynutí s davem, odkoukávání a napodobování. Cigaretu si zapálit nejlépe už ráno v posteli, ještě před vyčištěním zubů, přičemž se samozřejmě místo zubní pasty aplikuje horkej turek do ospalé huby. Ranní sprcha jen pro ty, co se nebojí sdílet pokojovou koupelku s uklízečkou, která s přesností švýcarských hodinek bezostyšně vtrhne do vašeho soukromí zároveň s otočením kohoutku, páč podlaha se přece musí blyštit a dyť seš přece chlap a jebu te u dupak se přece nestyď. Další cígo před budovou, počkat na opozdilce: Jessie, Mathilde, Zsolta, Lelii a někdy i Yoshiho. Škola začíná za pár minut, my na druhé straně města, ale vždycky se ještě najde čas na obligátní burek sa sirom, masom. Naskočit do troleje, nebo busu, darovaného Japonskem v letech, kdy v plechu ještě nebyly díry a kdy při dešti netekla do zářivek na stropě voda. Pokud má člověk štěstí, dojede až na konečnou. Ale dost možná taky řidič zařve nema zdroja a to znamená, že nemá zdroje, že došla štáva, že není elektřina, že pomažeš do centra po svojich. Dvacet minut zpoždění, učitelka jako z mateřské tam samo že ještě není. Přeloženo do řeči mezinárodních „studentů“: de se na kafe a nejlíp na filologii, kde se líbí obzvláště mužské části skupiny s hrubě odhadnutým poměrem 10:1, ve prospěch kluků (ne tím matematickým). Pokud se ještě rozhodneme vrátit, čekají nás muka výuky v neklimatizované místnosti, za oknama se rozhořelo denní peklo. Kafa, Driny, burek, průjem, orosené pivo jelen a kolem jediné zbylé mešity a kordonu nechápajích srbských policajtů do zašitého ráje halal restaurace, šopska salata i teleća čorba bratru za čtyři pětky. Turek se může kvůli třem blondýnám s roztomilým přízvukem přetrhnout.
Klasické odpoledne vyplní ještě několik kaváren, nepočetně cigaret a zoufalých návštěv klimatizovaných muzeí s příkladnou socialistickou přezaměstnaností fungující i v nefungujícím balkánském tržním prostředí. Večery s Jelenem a driáckou srbskou vodkou na hradbách majestátní pevnosti Kalemegdan, většinou se srbskýma studentama nadšenýma, že si můžou pokecat anglicky. Hraje se na kytary a harmoniky a bubínky, od Floydů přes Dylana k Marleymu, prostě mezinárodní šlágry. Ale ne v podchodech, kde je nejlepší akustika, páč šéf kalemgdanské ochranky nemůže spát, jak nám jednu noc dementoval jeho podřízený. V klubech často zdarma na přivítanou rakija, páč sme přece hosti z daleka, jejíž voltáž umocňuje nečekaně dobrý hudební vkus místních dýdžejů. Několikrát se taky zajde na koncert, jako třeba na Cinematic Orchestra s Ondřejem a jeho zlomeným kotníčkem, nebo na splav na Dunaji Povetarac, kde je do dvou ráno pusto a pak se znenadání zaplní dřevěná podlaha natolik, až se parkety prohýbají skoro až k hladině. Čůrá se sympaticky do Dunaje, chytřejší po větru. Může se stát, že do klubu dorazí i nějaká ta srbská turbofolk celebrita na motorovém člunu a to je potom povyku. Pak je tam najednou člověk sám se srbskýma kamarádama, deportován taxíkem do sídlištní části Bělehradu, kde se v tu chvíli kromě Karadžiče ukrývá ten nejlepší šiš, který kdy lidská ústa pozřela. Usínám v ložnici rodičů basketbalového trenéra ženského týmu KK Partizan, ve třináctém patře nehostinného paneláku.
Rána v Bělehradě sou bolestná z prostého důvodu: spí se po málu. Ať už kvůli nesnesitelnému vedru, muchám, komárům, pěti turkům denně, nočním clubbingu, nebo jednoduše proto, že není čas spát. Ale to je spíš případ jihozápadní Bosny, kam sem s Májou, kterou sem potkal v Londýně, jel navštívit její babičku. Z babičky se vyklubal nepřímý potomek Gavrila Prinćipa, který se narodil o vesnici dál. Půl tuctu omladiny, Májiných kamarádů z dětství, s nama prokalilo následující tři dny. A snad až na jeden výlet k jezeru a na bitku a následnou střelbu před klubem v nedalekém Drvaru si toho moc nepamatuju. Snad ještě kromě neobyčejné kuchařiny Májiny babičky a panenské přírody vůkol poseté nevybuchlýma minama. Zpátky do Srbska dvoupatrovým autobusem, kde se po mém návratu z toalety řidič zeptal hromadně všech cestujících mikrofonem, jestli už ten českej kluk dočůral a můžem jet, jak mi pak Mája přeložila, když sem se jí ptal, proč se na mě všechny ty babičky otáčejí s da da da a úsměvem na rtech.
(to be continued...?)
klikni na fotky a zobrazí se ti tři nudná alba Lazy Days in Belgrade, All Hail to Bosansko Grahovo a Polaaaaako i opušteno ipak nema zdroja, jer Karadźić je uhapšen!:
