Silvestr v Újezdě

Už tradičně poslední kalba v kraji loupežníků, tajemných skříní a malé zelené U Maliňáků za cenu pražského rohlíku. Příjezdy si naplánujte po vlastní ose mezi 30.12.2009 - 2./3.1.2010, s Anče bysme tam měli být plus minus v tuto dobu. Bratránek by nejspíš některé z vás mohl vyzvednout ve Zlíně a blíže Újezdu za rozumnej peníz, jestli bude zájem, dejte mi vědět předem, ať to zkusím domluvit. S sebou hlavně chlast, klobiny, čipsy, spacáky (peřiny nějaké sou, ale může se stát, že vám je někdo ukradne, nebo poblije), běžky (ano, ta možnostu tu teoreticky existuje.., apeluju hlavně na Ondřeje a jeho nové samochodky, obleva neobleva), cédéčka, noty a texty vašich oblíbených hitů (ať neskončíme jen u twist and shout a je nás pár jak máme posledních pár let ve zvyku) a nealkoholické dohušťováky.

A cokoliv jiného, co vás napadne, pište do komentářů, stejně jako oficiální potvrzení vaší úšasti! Hoj zítra na srazu.

Macna v Paříži

Mám chvilku čas, jelikož jsem zdrhla z předmětu, který bych nezvládla ani omylem, tudíž konečně něco napíšu. Tudíž hezky popořádku. Můj příjezd se uskutečnil 1.10. podle plánu, ověšená báglama dorazím na adresu svýho budoucího bydliště (6 Rue de l´Aude, 750 14 Paris, France), seznamuji se s pronajímatelem a Francoise, známou Vojtovy mamky, která to celý domluvila. Stoupáme do podkrovního bytečku, či jak to nazvat, spíš místnost nebo kamrlík, to je asi nejpřiléhavější. Pronajímatel prohlašuje, že Kroměříž je petite Versailles a taky říká „voda“ když ukazuje na bojler a „dobrý den!“ když se loučíme. A já zůstávám stát ve svým novým útočišti a přemýšlím, kam si budu dávat boty, toaletní potřeby atd. Možností moc není, kamrlík má 12m čtverečních a je v podkroví, takže v dobré půlce se nemůže vzrostlý jedinec narovnat. Vybavení zahrnuje záchod, dřez, sprchový kout (slovo kout sedí v tomto případě víc než obvykle), stůl, židli, postel, podivnou skříňovitou konstrukci nad postelí s varováním 10 kilo maximum, jež mi občas nedá usnout, no a další drobnosti. Zatím mi tu trochu chybí lednička a první víkend jsem si ani neuvařila čaj, jelikož jsem myslela, že nefunguje plotýnka, ale pronajímatel opáčil, že jsem pouze vyhodila pojistky, což se posléze potvrdilo, naštěstí.
O Paříži jako městu toho zatím nemůžu nic moc říct, jen se na první pohled zdá příliš renesanční. Jako čtenářce Urbanových románů jeví se mi Paříž zatím jako ženská kolem 80 po spoustě plastických operacích ( ženská říkám proto, protože Paříž má ženskou povahu a ne že bych si myslela, že 80ti letej chlap s plastikami by byl jinej než 80 letá ženská, rozumíme si doufám). Ale kdo ví, třeba ještě překvapí. Nicméně si tady aspoň uvědomuju, jaký má Praha pořád jěště kouzlo…
Škola je mazec. Tento týden začaly přednášky a já tam sedím, zapisuju si slova, o kterých doma pomocí slovníku zjišťuju, že vůbec neexistujou, popřípadě je musím vzhledem k jejich významu vyloučit, jelikož například Adam Smith a polévka prostě nejdou dohromady. Dneska jsem ale navštívila kurz Sociologie médíí. Doufala, jsem, že to bude ulívárna, ale madame nám hned na začátku rozdala seznam knih, který musíme přečíst. Nějak jsem se necítila, že bych do přespříštího týdne zvládla Kanta a jeho Réponse a la question: qu´est-ce que sont les Lumieres. Šla jsem teda ještě s podobně vyděšenou maďarkou za madame učitelkou a ta nás hrozně zpražila, že takhle to ve Francii chodí a že proč bysme to jako neměly zvládnout. No, tak jsme si o přestávce sbalily saky paky a nepozorovaně vyklouzlyze školy. Doufám, že mi další předměty podobný překvapení nechystají. Tento zážitek mě ponoukl navštívit tu poprvé mekáč, jelikož tam máte zaručeno, že na vás budou vždycky milí. Jinak na to, že jste Erasmák (ve škole) nebo cizinec (v ostatních institucích) všichni kašlou. Ach jo, ráda bych si půjčila úryvek z Houellebecqovy Platformy, ale nevím bohužel, jak zní přesně, nemajíc knihu po ruce. Nicméně zní zhruba takhle: nevím, kdo přišel na to, že Francie je romantická země plná milovníků,…Francie je ve skutečnosti strašlivá administrativní země. Konec.

Jak si hledám práci.

Tak, jelikož náš slavný blog už zhruba dva měsíce umírá, rozhodla sem se vás všechny potěšit mými potížemi.

Takže. Po veleúspěšných státnicích, přiše čas kalby, ten vypršel a nezbylo mi nic jinýho-dochází peníze,no-než si začít hledat práci. Rozhodla jsem se, že udělám první pozitivní krok, zajdu na pracák. vyjela sem si autíčkem k Moravě a zjistila, že se tam nedá zaparkovat, pak mi to došlo,no. Ti co hledají práci, většinou nemetou mega autem na pracák potěšit je svou návštěvou. Zašla sem na info, vysvětlila jim svou situaci, že chci makat. Bohužel mě nevzali,protože sem oficiálně zapsaná ještě na jiné škole, čekám sice až mě vyhodí, protože sem tam nic nesplnila minulý semestr, ale ještě se jim nechtělo. Tak mě paní úřednice poslala pryč, že tam nemám co dělat. Nevadí.

Druhý krok. Odjela sem do Prahy za Honzíkem do sklepa a začala jsem si stanovovat podmínky, jaké musí mít má budoucí práce. Začátek pracovní doby zrhuba v 11, konec zhruba kolem třetí, hodně týdnů dovolené, stravenky, mladé pracovní prostředí, využití angličtiny, němčiny a hlavně žádný papírování. Začala jsem hledat na internetu. Některé pracovní podmínky jsem zrušila, hlavně teda tu pracovní dobu. Zrušila jsem další pracovní podmínky. Zůstala mi jediná pracovní podmínka a to stravenky.

Třetí krok. Založila jsem si spoustu agentu na jobs.cz, vystavila svůj životopis. A čekala jsem.Stav životopisu: počet personalistů, kteří si prohlídli Váš životopis: 1. Počet personalistů, kteří si uložili Váš životopis do košíku: 0

Čtvrtý krok. Začala jsem odepisovat úplně na všechno: recepční, administrativní pracovník, hosteska, delegát, obchodní konzultant.. Nic.

Pátý krok. Přišla mi pozvánka na osobní pohovor z České správy sociálního zabezpečení,mezinárodní odbor, juhůů-STRAVENKY! Přečetla jsem všechno, co o pohovorech na internetu existuje, slušně jsem se oblékla, namalovala a vyrazila. Tvářila jsem vesele, příjemně, usmívala se a vykládala proč chci pracovat ve státní správě. Bohužel mě nenapadla v tu chvíli jediná otázka na co se jich mám zeptat. Na co taky, když mi všechno během dvacetiminutovýho úvodu řekli. Nevzali mě.

Šestý krok. Volali mi exekutorskýho úřadu (ani nevím, že sem se tam též hlásila), ted rychle vymyslet proč nechci makat ve státní správě, ale proč děsně chci být exekutor. sakra vždyť já otom ani nic nevím. Přečetla jsem všechno, co o pohovorech na internetu existuje-znovu, slušně jsem se oblékla, namalovala a vyrazila. Tvářila jsem vesele, příjemně, usmívala se a vykládala proč chci pracovat jako exekutorský koncipient. Mladé slečně jsem se evidentně moc nelíbila, klučinovi evidentně zase ano. Otázkou je jestli na něj zapůsobily mé exekutorské znalosti, či něco jiného.Slečna do mě šila jako blázen, proč, co, kam, jesi a to mám, on se zase ptal jak bylo v Norsku a jestli mám ráda psy. Nejhorší část: "Máte Vy na nás nějaké otázky?" Horko těžko jsem 4!!! vymyslela, a pořád se JÍ to nezdálo moc. Na co se mám pořád ptát?! Dojem z pohovoru?příšerný, vypadla sem červená a dala sem si startku.

Sedmý krok. Učím sev Praze vařit, už mi to jde.

Osmý a závěrečný krok. Asi na to seru a pojedu makat na hory, tam mě chcou a mají mě rádi.

Záhada sobotního oběda a kalba u Hřibňáků

To jsme měli včera doma povedenej oběd. Smaženej květák s bramborem a taky takovou piškotovo krémovou buchtu jako zákusek. Po obědě nás máma zapřáhla do práce. Ledva jsem poctivě vytřela zem a uklidila kýbl do příslušné skříně, musela jsem zatřepat hlavou, abych se vzpamatovala a přestala hledět na dveře od skříně. Teda, ten úklid mě nějak zmohl, očividně nemám pro uklízení správný fyzický předpoklady. Mé vědomí se začalo zvolna zastírat, přepadla mě žízeň a v hlavě se začal odvíjet dialog s podivnou slonomyší. Na temeni jsem cítila mravenčení. Tak buď jsem se nějak nadýchala Sava nebo mám mozkovej nádor, o tom není pochyb. Posléze jsem si nebyla úplně jistá, jestli jsem se toho Sava nějak omylem nenapila a jestli by to mohlo ve člověku vyvolat pocit zhulenosti. Šla jsem si lehnout s tím, že se zřejmě už neprobudím, ale že to mohlo být horší. Za pár hodin jsem procitla a musela se jít posilnit zbylou buchtou od oběda. Mamka ležela na gauči v obýváku a nejevila známky aktivity. Podivný stav neodezníval. Večer se taťka vypařil výjimečně do hospody a mamka se svěřila, že se jí celej den hrozně motá hlava. Ségra se připojila a při bližší analýze jsme konstatovaly shodné příznaky. Najednou se mamka zamyslela a ve tváři se jí objevil výraz zděšení. Ségra povídá, no tak to mami vybal, číms nás otrávila. Příčinou se ukázal být olej v láhvi od Tescooleje. Není olej jako olej a tohle byl náš ručně vyráběný domácí olej z loňské domácí marihuany...A na tom oleji se usmažil květák a taky se 2dcl daly do buchty. Po tomhle zjištění následoval záchvat smíchu a mě se hlavně ulevilo, že to nebyly příznaky nějaké závažné choroby, ale jen a pouze starý dobrý THC...

A co se týče druhé části názvu, vkládám sem fotky z legendární akce u Evy, kde se vlastně nic nedělo, ale Staňa vypil spoustu slivovice a neslavně to dopadlo. Škoda jen, že nikdo nemá žádnou dokumentaci k nedávné kalbě v pekle, kde Staňa zůstal věrný všem svým tradicím a dostál nad míru pověstem, který ho oplétají, a Radim zpíval nazpaměť Měls mě vůbec rád a taky dost podezřelou píseň Chudák Váňa. A Kuba tančil a my s Evou jsme popíjely Malýbů...

Jak jsme se meli v Albanii.

Loni jsem cetla knizku od Ismaila Kadareho- Krvavy duben a na zaklade toho jsem se rozhodla ze chci do albanie, tenkrat jsem to rekla Radanovi a on se sebral a jel tam, a ja zustala doma. Letos jsme se tam s Honzou konecne vydali.

Vlakem do Podgorice, prichazi prvni neprijemny zazitek, na ceste z prahy do brna ukradli Honzovi penezenku, ve vlaku byli dva stevardi a asi 6 cechu-nadrazaku, co cestuji zdarma kam chcou. Buhvi, kde skoncila. No, nevadi, stejne metem dal, ze. Vedro jako svine, vykaleni nadrazaci, nervozni manzelky a jejich urvany deti. To k ceste.

Albanie, top je pekna zeme. Hory jsou uzasny, lidi v horach prijemni, a snazi se nas okrast jen obcas, napriklad kdyz za hodinu jizdy minibusem po nas chcou 100 euro, a po ostatnich pasazerech 100 lehka ( 4leka=1koruna ceska) To nase tvrda ceska natura neprijme a dohada se, ze. Takovy skvelych nabidek na svezeni dostavame hafo, ale odmitame a radci metem pres hreben pesky. Obcas vemou i zadarmo. Ubytovavame se ve vesnici Theth, ktera uz je turisticka (jak tvrdi Kuba), ja bych ani nerekla, akorat tam maji kempink, kde vse stoji euro, noc, pivo, chleba. a taky to tam zacina vypadat.

Co se tyce bordelu ten je vsude, ale vsude, dke vas napadne, u kazdyho domu skladka, ti ohleduplnejsi to hazi pres plot k sousedum anebo do jezera.

Samozrejme jsme museli absolovovat plavbu po jezere Komani, prirovnana se k ceste lodi Hurtigrutou v Norsku (viz. Pruvodce Albanie, rough guide. strana nevim) Trosku nebezpecny je, ze oficialne trajekt vyplouva v 8, ale neoficialne az se zaplni, auta tam cekaji zhruba od deviti vecer, a posledni prijizdi v 6 rano, a na ty se uz nemusi dostat rada, my jsme radsi spali hned u pristavu v tzv.minihotelu- nedostaveny jednoaptatrovy baracek, dke nahore nic,a dole hospudka, to mi ale ke stesti stacilo. Vstali jsmev 5, misto jsme chytli a odjeli v 6. Plavba super.

Dostala se od albanske zeny jablicko a od albanskych muzu udiv nad tim, jakto ze si balim cigarko a jakto ze mi to honza vubec dovoli.

Me, jako jemnou divku, totiz vubec nebrali na vedomi. Pozdravila sem je, nic, pozdravil honza, usmevy, mavani, pomalu potrasani rukama. Zaplatila sem, vratili drobny honzovi, ptala sem se na neco, odpovidaly honzovi. Balila sem cigarko, okolojdouci se zastavily a hledeli na me v nemem uzasu. skandal a rozruch:) Chlapi se ve vsedni dny dopoledne valely po kavarnach, barech, na ulicich, popijely a pokurovaly, zenskou by clovek nezahlid. To me skryte feministicke ja neslo docela dost tezce a zacniala sem se casem pri kazdym cigarku rozcilovat.

Hodne domu je v Albanii naprosto zdemolovanych, vybydlenych a nikdo se o to nestara. Na druhou stranu v mestech stavi neuveritelne priserny hotely, vysoky a mohutny, taky se stava, ze zacnou stavet barak, dojdou prachy, tak to nechaji tak, anebo si pride mafian pro vypalny neni, tak se stavbou taky nepokracuje. A nesmim zapomenout na bunkry, jsou vsude, me se libily, ja z nich byla nadsena:)

Ke konci jsme zajeli do mesta, do hotylku, vykoupat se, bo voda v horach mela snad 2 stupne a me malem jeblo.

Na ceste zpet, nam pani v Cerny hore, mluvici akorat plynulou cernohorstinou nebyla schopna rezervovat luzko, tk jsme jeli vtotalne narvanym prisernym srbskym vlaku pres noc,vsude se jen hulilo a hulilo, v 7 vecer jsme vyjeli, ocistec a v 8 rano jsme byli v Subotici na hranicich s Madarskem. Pote uz jen krasny cisty cesky vlak a jeste 12 hodin cesty domu..