Smack My Bitch Up (and Do Not Take Sandals With You Please)

Vydržíme tančit na dnb až do 8 ráno. Nohy neslouží, určitě nechtějí pryč z ostrova, ale vyhazovači začínají nahánět lidi s pouze jednodenním "radiohead" páskem. Schováváme se v "ambient house" stanu, kde je muzika nejpomalejší a beaty nejmírumilovnější. Usínám na pár hodin zachumlán pod dekou. Najednou je večer, o dva dny později. Budapešťské památky projité, parlament vyfocený. Těším se na závěrečnou kalbu s danem a georgim, kteří zůstávají do zítřejších prodigy. V kapse posledních 10eur na cestu domů. Potkáváme dva skoty s podobným problémem, kde si dát kua v centru budapešti pořádně do rypáku? Nekonečné putování bez happy endu, rezignujem a kupujem vína v ABC nonstop potravinách, motají se brčka, sedí se u fajnové fontánky. Člověk může po určitých drogách zmutovat a jednoho dne se probudit jako želva nindža, třeba jako donatelo, tvrdí smrtelně vážně georgi a po hodině kvalitní argumentace mu všichni dáváme za pravdu. Domů se jde zvesela, po mostě určeném jen pro auta. Na mostě kecáme ještě s ochrankou, co hlídá ohňostroj na oslavu svatýho štěpána, která se za pár dní smutně zapíše do kronik maďarska, když po nezvládnutí kombinace ohňostroj bouřka panika tragicky zařvou čtyři lidi plus nějací ti nezvěstní v dunaji, plus ty stovky vážně zraněných, ale to už v té době naštěstí srkám skorošedý čaj doma v posteli a nevěřícně kroutím hlavou nad zprávami na čétéčku. Mysleli sme, že ta paráda bude dřív a že se taky mrknem, když bydlíme jen 5minut chůze od toho skvostu mostu. Dobíhají nás ti dva skoti a že jako musím stopro zítra s něma na ty prodigy, že mi to prý zaplatí. Po třech letech konečně satisfakce. Oko za oko, zub za zub, tiket za tiket.
Poslední eura se další den utrácejí za vodku, chléb a colu. Tentokrát se nám ji podaří vypít s georgim v řadě pro jistotu celou. Skoti naštěstí propašovali další litr vodky v ponožkách, neptejte se jak. Nametení hrajem hekis v dnb stanu a jakože se pohybujem a poskakujem do rytmu, myslím, že vypadáme fakt dobře. Zatracení slovenští braťja propašovali litr a půl demenovky a košickej skunk, bratříme se, zajíždím pod koberec. Iggy Who? Iggy Pop? Je to on, otrhaný rifle na půl žerdi, on není ještě mrtvej, žije? Lust For Life! Zajíždím pod koberec, ztrácím všechny, nametenej už skoro tradičně kupuju trigo. Kromě těch riflí na půl žerdi si z koncertu nic nepamatuju. Prodigy! Jsem 15metrů od pódia a jenom slyším skoty, že jdou do kotle koupit nějaký papíry, víckrát už se neshledáme. Narváno a to jakože fest. Dáš ruky nad hlavu a už je do konce koncertu k tělu nesložíš. Nářez! (a to sem zažil Mňágu v dvoutisícímtřetím v Chropyni v sokolovně). Odehraný skoro celý The Fat of the Land, vlastně jediný album, co pořádně znám. Ale o hudbu stejně moc nejde, musím se soustředit hlavně na přežití. Drží se mě za pas nějaká sestřenka někoho, kterou mám prý chránit, líbí se mi, ale za půl minuty už je v nedohlednu. Dopředu není těžké se dostat, dav se o to postará za tebe. Pět metrů od pódia, vidím maximovi do jeho hadích očí, myslím, že na mě spiklenecky mrkl, lunatik jeden. Pogování v sandálech není sranda, hlavně když přední řady okupují vyholení němečtí fašouni v kanadách a gladiátorkách. Někdo mi zezadu strhl sandálu, skáču, rozuměj poguju, na jedné noze. Normálně by se tomu člověk zasmál, ale já vidím jen ty palcové titulky v novinách "Blbeček s jednou sandálou udupán v davu". Haluzácky sandálu nacházím a s maniakálním výrazem ve tváři s něma mávu na dva týpky za mnou, kteří na pár vteřin dav "drží"... těsný to bylo, nevermore. Dana hodil dav až na zátarasy, takže si sice na maxima šáhl, ale zaplatil za to červeňoučkou otlačeninkou v oblasti nadbříšku. V životě sem neviděl tolik lidí nad hlavama, hotová dálnice crowdsurfingu. Z koncertu si odnáším především znovuobjevený pud sebezáchovy a zpogovanou sandálu. Příště na Prodigy beru pohory.
O hodně sympatičtější atmosféra okupuje krytý Wan2 Stage, přezdívaný podomácku "stodola", kde právě vystupují Gogol Bordello, které sem si nechal ujít v praze. Na "americko-ruský gypsy punk" (pozor, moje vlastní škatulka) se poguje, ale ve srovnání s fašistickou smrští v kotli Prodigy tak nějak roztomile a neškodně. Šlape to jak buben v pračce. Rozhodně jeden z nejlepších koncertů naživo, co sem kdy viděl. Zpěvák je nenačasovaná výbušnina a bregovičův ansámbl se oproti této skupině jeví jako zaskočené kůzlatko přežvykující loudavě trs jetele. Stíháme ještě na pár minut Mylo, ale bohužel pozdě na to zaposlouchat se a zarotovat. Do 7ráno nezřízená kalba na starý dobrý dramík.
V devět třicet mi jede autobus z pešti do brna, tak rychle sbalit věci u davida a rutinně načerno emhádéčkem až na nádr. Plány mi kazí autobusák, který si nečekaně odskakuje na kafe. Autobus domů mi odjíždí za 20minut, tak mávnu na taxál a nechám se spěšně (rozuměj jako projetí dvou červených) teleportovat jen o 3minuty později na zastávku. Chce po mně třistapáďo českých, říkám, že kecá, ukazuje lístek, sou to nakonec "jen" tři kila. Vysypu mu celý obsah své peněženky (rozuměj 4eura a nějaký drobný forinty). Víc nemám, kroutí podivně rukama a nosem, mně je to uprdele, stejně mě chtěl dědek jeden okrást. Rezervaci nemám, místo se nakonec najde. Na cestu mi půjčuje jeden opavák. Stewardka eva se omlouvá, že mi "nějak nemůže přepočítat slevu na ajzika, když platím (teda ten opavák) v maďarských", ale za odměnu dostávám i druhé kakao gratis. Brno, miličák, sem doma.