Six Feet Under

Tento příspěvek původně neměl být vůbec napsán, některé věci lze sdělit jen stěží. Takže ze široka. Radek John kdysi v nějakém nedělním rozhovoru tvrdil, že nemá rád seriály. Studoval totiž scénáristiku a ví, že vše se dá odvyprávět za devadesát minut. Je to pitomec. Mám pocit, že už hodně dlouho nebyl natočen film, který by mě opravdu nadchl. Baví mě seriály a je jich moc. Prison Break a Lost je jen špička ledovce a navíc ne moc dobrá, mám rád The L Word, Desperate Housewives, Sex and the City, Twin Peaks, Friends, Big Love, Weeds, X-Files, Deadwood, Arrested Development, 24, Dead Like Me, Wonderfalls, Alias, Carnivale, Riget, Cracker. Nejlepší seriály točí HBO, pořád dokola se můžu dívat na The Sopranos a Rome. A teď i na Six Feet Under, jehož čtvrtou řadu můžete chytit v úterý v deset večer na ČT2 pod názvem Odpočívej v pokoji.

Nepamatuji si, že by mě něco tak vzalo, už hodně dlouho ne. Seriál toho ve svých šedesáti třech epizodách řeší hodně: homosexualitu, rasově smíšené vztahy, duševní nemoci, konzum, násilí, závislosti, incest, promiskuitu, obsese, destruktivní lásku, ale hlavně smrt, ta je všude kolem. Rodina Fischerů vlastní pohřební ústav a bere smrt jako každodenní rutinu, dokud neumře někdo koho znáte. Každý díl začíná úmrtím, smrt může být pěkně nesnesitelná záležitost, ale taky groteska k zasmání. Při sledování vás napadne, kolika různými způsoby vlastně lze umřít a jak se to podaří vám. Zběsile zneklidňující, místy strašně smutné. Skvělý soundtrack, Arcade Fire, Interpol, Death Cab for a Cutie, Imogen Heap, no prostě na umření. :-) Posledních osm minut posledního dílu poslední série je nesrovnatelných s čímkoli, co jsem kdy viděl, navíc k tomu hraje donekonečna natahované "Breathe Me" od Sii. Paradoxní je, že jsem se na seriál dodíval minulý čtvrtek, na Dušičky, no dějí se to ale milé absurdity. Není lehké sehnat někoho, kdo s vámi stráví nějakých pětapadesát hodin před televizí v maniodepresivních návalech, mně se to podařilo, tak tedy děkuji.