Tu druhou pulku pravdy se Vam (mozna) pokusi rict Eliska

Napisu to zkratkou-vite, na dlouha souvětí si netroufam, stále porad zadrhavam a zapomínám, co jsem to vlastne… kdysi jsem mela pocit, ze emarakana kali hodne, ale musim uznat ze simcha kali jinak…jinej blog, jinej mrav a do jiste miry i jina hudba. (krome Karen O, tu mají radi všichni a bez vyjimky pohlavi)

Ještě před koncertem si vzpomínám na parcik, schovku před destem, kousek Vidne, pak na mix rum + napoleon s trochou kofoly. Listku jsme v jednu chvili měli 7ks pro 5lidi. Stadion, nebyl stadion, ale něco jako amfiteatrik se spoustou bahna. Docela rada bych nasla ty, kteri mi znicili boty. Tv on the Radio na me taky moc veliky dojem neudelali. Nemela jsem je moc naposlouchane, hlavne jsem se snazila rychle vypit pivko, a procpat se do minimálně treti rady mezi ty indie devcatka, která me neuznala driv, nez po pouziti nasili, ve snaze udelat si trochu mista k ziti. Pak zacali hrat DPT a ztratila jsem náušnici a tim to vse zacalo…Musim souhlasit s Radou, protože i ja jsem si ten koncert kupodivu uzila. Jako doopravdy... mala pauza před tim nejdulezitejsi (YYYs), pivko, toi toi (propristě! Nevlezou se tam dva lidi.) ehm..

A pak to nastalo, chvilka napeti, aplaus, svetla, rev fanousku a me, protože jsem moc nevidela!!! Zbesily nastup Karen O. v tech jejich prapodivných oblečcích a za zvuku Cheated Hearts, a naprosta parada, euforie, nadhera…Ach jo.

Hrali pry hodinu, ale pripadlo mi to kratsi dobu. Z Fever to Tell si vybavim Maps (klasika), Pin, a pak hrali hlavne poslední desku, jen prekvapeni, ze nezahrali Gold Lion, kdyz to byl jejich singl.

A ted se pokusim vysvětlil ty Radimovi narazky a ty mystifikace kolem.. Jak jsem se vždy vecpala dopředu, az do druhé rady! tak me obcas i nekdo poslal dozadu, a tam me obcas i nekdo chytil, hm.. srdecne diky kluci. A obcas bohuzel za batoh, který se párkrát otevřel a me vypadla bunda s mikinou a vytvořil se primo bahnity punkovy vzhled…dokonce jsem v jednu chvili malem prisla i o botu! Bohuzel z batohu, vypadly Danovi sluchatka a Mp3, ktere jsme nasli na konci koncertu a na placku..
Nakonec, hledani flasek v keri, jizda metrem, potycky ohledne hostelu, hospoda a klub, kam se vchazi jinou stranou nez vycházi, to jsem nejak nepochopila, kebab, navsteva bytu Ondrovyho kamarada a jeho holky, naposled snaha vysvětlit lamanou anglictinou, ze kdyz si zahulim v 5h rano, tak usnu…rano budicek, Ondra a Dan pryc. A cekani na bus do vecera, takhle to vypadalo, mrtvo, prazdno a zameteno :

slovensko?

decka,nechteli byste nekdo nekam vyjet..treba zas slovensko..od 9.9..bylo by to fajn:)

Smack My Bitch Up (and Do Not Take Sandals With You Please)

Vydržíme tančit na dnb až do 8 ráno. Nohy neslouží, určitě nechtějí pryč z ostrova, ale vyhazovači začínají nahánět lidi s pouze jednodenním "radiohead" páskem. Schováváme se v "ambient house" stanu, kde je muzika nejpomalejší a beaty nejmírumilovnější. Usínám na pár hodin zachumlán pod dekou. Najednou je večer, o dva dny později. Budapešťské památky projité, parlament vyfocený. Těším se na závěrečnou kalbu s danem a georgim, kteří zůstávají do zítřejších prodigy. V kapse posledních 10eur na cestu domů. Potkáváme dva skoty s podobným problémem, kde si dát kua v centru budapešti pořádně do rypáku? Nekonečné putování bez happy endu, rezignujem a kupujem vína v ABC nonstop potravinách, motají se brčka, sedí se u fajnové fontánky. Člověk může po určitých drogách zmutovat a jednoho dne se probudit jako želva nindža, třeba jako donatelo, tvrdí smrtelně vážně georgi a po hodině kvalitní argumentace mu všichni dáváme za pravdu. Domů se jde zvesela, po mostě určeném jen pro auta. Na mostě kecáme ještě s ochrankou, co hlídá ohňostroj na oslavu svatýho štěpána, která se za pár dní smutně zapíše do kronik maďarska, když po nezvládnutí kombinace ohňostroj bouřka panika tragicky zařvou čtyři lidi plus nějací ti nezvěstní v dunaji, plus ty stovky vážně zraněných, ale to už v té době naštěstí srkám skorošedý čaj doma v posteli a nevěřícně kroutím hlavou nad zprávami na čétéčku. Mysleli sme, že ta paráda bude dřív a že se taky mrknem, když bydlíme jen 5minut chůze od toho skvostu mostu. Dobíhají nás ti dva skoti a že jako musím stopro zítra s něma na ty prodigy, že mi to prý zaplatí. Po třech letech konečně satisfakce. Oko za oko, zub za zub, tiket za tiket.
Poslední eura se další den utrácejí za vodku, chléb a colu. Tentokrát se nám ji podaří vypít s georgim v řadě pro jistotu celou. Skoti naštěstí propašovali další litr vodky v ponožkách, neptejte se jak. Nametení hrajem hekis v dnb stanu a jakože se pohybujem a poskakujem do rytmu, myslím, že vypadáme fakt dobře. Zatracení slovenští braťja propašovali litr a půl demenovky a košickej skunk, bratříme se, zajíždím pod koberec. Iggy Who? Iggy Pop? Je to on, otrhaný rifle na půl žerdi, on není ještě mrtvej, žije? Lust For Life! Zajíždím pod koberec, ztrácím všechny, nametenej už skoro tradičně kupuju trigo. Kromě těch riflí na půl žerdi si z koncertu nic nepamatuju. Prodigy! Jsem 15metrů od pódia a jenom slyším skoty, že jdou do kotle koupit nějaký papíry, víckrát už se neshledáme. Narváno a to jakože fest. Dáš ruky nad hlavu a už je do konce koncertu k tělu nesložíš. Nářez! (a to sem zažil Mňágu v dvoutisícímtřetím v Chropyni v sokolovně). Odehraný skoro celý The Fat of the Land, vlastně jediný album, co pořádně znám. Ale o hudbu stejně moc nejde, musím se soustředit hlavně na přežití. Drží se mě za pas nějaká sestřenka někoho, kterou mám prý chránit, líbí se mi, ale za půl minuty už je v nedohlednu. Dopředu není těžké se dostat, dav se o to postará za tebe. Pět metrů od pódia, vidím maximovi do jeho hadích očí, myslím, že na mě spiklenecky mrkl, lunatik jeden. Pogování v sandálech není sranda, hlavně když přední řady okupují vyholení němečtí fašouni v kanadách a gladiátorkách. Někdo mi zezadu strhl sandálu, skáču, rozuměj poguju, na jedné noze. Normálně by se tomu člověk zasmál, ale já vidím jen ty palcové titulky v novinách "Blbeček s jednou sandálou udupán v davu". Haluzácky sandálu nacházím a s maniakálním výrazem ve tváři s něma mávu na dva týpky za mnou, kteří na pár vteřin dav "drží"... těsný to bylo, nevermore. Dana hodil dav až na zátarasy, takže si sice na maxima šáhl, ale zaplatil za to červeňoučkou otlačeninkou v oblasti nadbříšku. V životě sem neviděl tolik lidí nad hlavama, hotová dálnice crowdsurfingu. Z koncertu si odnáším především znovuobjevený pud sebezáchovy a zpogovanou sandálu. Příště na Prodigy beru pohory.
O hodně sympatičtější atmosféra okupuje krytý Wan2 Stage, přezdívaný podomácku "stodola", kde právě vystupují Gogol Bordello, které sem si nechal ujít v praze. Na "americko-ruský gypsy punk" (pozor, moje vlastní škatulka) se poguje, ale ve srovnání s fašistickou smrští v kotli Prodigy tak nějak roztomile a neškodně. Šlape to jak buben v pračce. Rozhodně jeden z nejlepších koncertů naživo, co sem kdy viděl. Zpěvák je nenačasovaná výbušnina a bregovičův ansámbl se oproti této skupině jeví jako zaskočené kůzlatko přežvykující loudavě trs jetele. Stíháme ještě na pár minut Mylo, ale bohužel pozdě na to zaposlouchat se a zarotovat. Do 7ráno nezřízená kalba na starý dobrý dramík.
V devět třicet mi jede autobus z pešti do brna, tak rychle sbalit věci u davida a rutinně načerno emhádéčkem až na nádr. Plány mi kazí autobusák, který si nečekaně odskakuje na kafe. Autobus domů mi odjíždí za 20minut, tak mávnu na taxál a nechám se spěšně (rozuměj jako projetí dvou červených) teleportovat jen o 3minuty později na zastávku. Chce po mně třistapáďo českých, říkám, že kecá, ukazuje lístek, sou to nakonec "jen" tři kila. Vysypu mu celý obsah své peněženky (rozuměj 4eura a nějaký drobný forinty). Víc nemám, kroutí podivně rukama a nosem, mně je to uprdele, stejně mě chtěl dědek jeden okrást. Rezervaci nemám, místo se nakonec najde. Na cestu mi půjčuje jeden opavák. Stewardka eva se omlouvá, že mi "nějak nemůže přepočítat slevu na ajzika, když platím (teda ten opavák) v maďarských", ale za odměnu dostávám i druhé kakao gratis. Brno, miličák, sem doma.

This is what you´ll get, when you mess with us!

Vodku kalinku smícháme s cocacolou, aby ani gorila u vchodu neucítila ten levný odér slibující ještě lacinější kocovinu. V řadě před kontrolou vstupenek polovinu flašky stihneme vypít, jen tak pro jistotu, střízlivost se na fesťácích nevyplácí. Georgi to přehání, hekisák ho trestá a posílá nekompromisně na zem, červená teče z ruky. Potulujeme se po celém ostrově (Sziget znamená v maďarštně ostrov), tu poslechneme pár písniček na jednom stejdži, tu koupíme vodku, tu zatancujem na dalším a za pár hodin máme obejitou teprve polovinu ostrova. Hlavně nikam nespěchat, splynout s davem, vychutnávat, užívat. Plán "poznej svůj festival"odkládáme na neurčito a radši hodinu poskakujem na dEUS, talentovaní kluci z belgie s neuvěřitelně vitálním houslistou, který by svou exhibicí s houslemi a krkolomnými kreacemi zahanbil i jimiho hendrixe. Šak je znáte, co vám budu povídat...Pak si pár hodin nepamatuju, bojím se, že sem zakusil robotanečky a la daftpunk v hloučku zfetovaných slibotechen. V 8 sem se zbrchal a vyrazil na Radiohead. Tu hodinu si tam odstojim, i kdybych měl pustit těch posledních pár piv nohavičkou, řikám si. Dělám dobře, protože to očividně už pár lidí přede mnou napadlo. Počkat, co to tady hraje, kua nezní to vůbec špatně, maďarští heaven street seven zahřívají pódium. Půlhoďka do hudebního orgasmu, dav houstne, stává se z něj kaše, Radiohead vař! Airbag, ty vole tohle nejsou žádní gumáci, sou to fakt oni, to mě poser. The Natioal Anthem, konečně po deseti minutách přestávám křičet jak třináctiletá fanynka na backstreetboys. There There, kdo zná zpívá, zná snad každý. 15 steps, konečně nová písnička, dav se uklidňuje, podaří se mi vytáhnout pravačku a zapálit si retko. Exit Music, zpívám, kouřím, opájím se, umírám slastí. Karma Police. Být radimem, švančou, filipem uchcávám do obou nohavic zároveň. Naštestí jako hudební neznaboh celou situaci emocionálně zvládám a jen potajmu poplakávám do podpaží, zpívá snad všech šedesát tisíc přihlížejících, for a minute there i lost myself. I Might Be Wrong, Paranoid Android, No Surprises...thom se svou oxfordskou chátrou si dává po dvanácti písničkách pauzičku, aby se za chvíli objevil za klavírem. Pyramid Song. Ne-u-věřitelný hlas, atmosféra, famózní vjing, slyším verlyby, volají mě, slyším vodu, udržím v sobě ty pivka? Lucky. Just. I na Radiohead se poguje. Street Spirit. Kluci lehounce poletují nad prkny jako v tom černobílým klipu. Taky se tak cítím. Konečně ti bastardi odchází, všechny nás propotili až pod kůži. Dva a dva je pět, uvěřím všemu, co řeknou. Fake Plastic Trees, oblíbená kytarovka, srdcová záležitost. Pár lidí kolem na mě pokřikuje, že nejsu žádnej thom yorke, tak ať držím hubu. Pozdě, teď už nás nezastaví. Everything In It´s Right Place. Pamatujete na liduprázdné times square a toma cruise ve filmu vanilla sky? Konec koncertu, aplaus. Nemůžu mluvit, nemůžu chodit, nemůžu pochopit a srovnat si v tom svojem ptačím mozečku, co sem právě viděl, čeho sem byl součástí. Jdu radši na ten záchod.

fotky: 1 dEUS, 2 3 4 Radiohead

Lux Aeterna

Včera jsem viděl poprvé, s téměř šestiletým zpožděním Requiem for a Dream. Nikdy mě žádný film tak nevzal; nemohl jsem mluvit, nemohl jsem chodit, nemohl jsem dělat vůbec nic. Kdyby byla ta naše anketa o nejlepší film let 1996-2005 dneska, hlasoval bych třiceti body pro RfaD. Jak mi to mohlo uniknout? Přitom jsem o existenci filmu věděl, viděl jsem Aronovského Pi, čtu Selbyho. Kdo to ještě neviděl, ať hloupě neotálí jako já. Pro ostatní kus soundtracku od Clinta Mansella, který s ním nahrál Kronos Quartet. Tak šup s tím do přehrávače, zapněte autorepeat a vydejte se sami v noci na procházku do města, ráno se všichni sejdem na JIPce.