Everything In It's Right Place.mp3

Po litrech brzošedého čaje a neméně vypocených tělních tekutin vstávám po třech dnech z postele, cítíce se znovu jako člověk. Spolu s potem se odplavily do nenávratna všechny škodlivé látky počínaje maďarskou vodkou v plastikové flašce a konče košickým skunkem (ano, tím zvířátkem) prokládaným demenovkou. Mdlou náladu podpořenou ospalým počasím a konzumací milovaných aspirinů mi snad konečně spraví krátká exkurze do dlouho nepoužívané a nebezpečně fragmentované šedé kůry, kdy se za podbízivých tónů Radiohead, zachumlán v kostkovanou deku, pokusím rozpomenout na poslední týden balkánské odysey. Dál už moje paměť stejně nesahá...
Sedím v autobusu na periferii Sofie, za oknem poprchá. Pohledem a letmým mávnutím se loučím se smutným pohledem Dimi. Klišé z japonského filmu jak vyšité. S tím rozdílem, že my se ještě uvidíme. Před sebou nějakých tisíc kilometrů přes Srbsko do Budapešti na Radiohead. Průtrž mračen mění stopování v noční můru, naštěstí potkávám hned za Sofií na benzince stopaře Giorgiho. Student animace a grafického designu přivydělávající si stavbou kulis pro filmy taktéž míří na Radiohead, zve mě pod svůj žlutý deštník a nabízí vodku a je zase dobře. Pár hodin stopujeme spolu, ale v dešti ne a ne někdo zastavit. Až na jednoho tiráka, kterému na památku zadnicí ulamuju poličku...sraz tedy v noci v Bělehradu. Na bulharsko-srbských hranicích přisedám ke dvoum sympatickým srbkám, prodavačkám ve stáncích, povídáme nad kafem, pomalu vysychám. Slečna mi lichotí, že moc hezky voním. Prý má úplně stejný parfém, který jí dovezla sestra z Paříže. Nic nenamítám (jen přemýšlím jestli mám na sobě to zpocené tričko z hor šestý, nebo sedmý den). Za pět hodin si na hranicích pomalu tykám i s celníkama, ti mi však bez úplatku odmítají stopnout tirák. Nakonec kus cesty absolvuju s českým autobusem, samozřejmě až po desetiminutovém nepříjemném intervjú odkud jsem, proč stopuju, když je tma, proč jsem byl v Turecku a "jestli se jim jako nechcu v autobusu odpálit jako ti teroristi z Hizbaláhu". Nechcu, takže se kruh 35opaváků rozestupuje a pouští mě do busu. Před Bělehradem pošlou "i tomu vzadu"jedno plzeňské na cestu. Deset večer, po dvanácti hodinách na stopu a 5kilometrech rychlé chůze podél dálnice se konečně dostávám k zastávce. Pětičlený gang mladistvých hardfans Partyzánu Bělehrad se rozhoduje, jestli mě okrást, nebo mi poradit. Znají Nedvěda a Spartu, tak snad baťůžek a spoďáry zůstanou. Lovím z kapsy 2eura a ptám se na drobný na bus. Nějaký sice mají, ale ani v pěti se na to nesloží. Stejně je prý podle nich doprava v Bělehradu zdarma. Půl dvanácté, hlavní vlakové nádraží, neuvěřitelné setkání s Giorgim, který dojel před chvílí a potuloval se kolem. V půl třetí ráno se konečně ubytováváme na kolejích v hostelu, za taxík se opět neplatilo, holt je tu ta doprava gratis. Po jednom z nejhektičtějších dní v mojem životě ulehám po panáku vodky do čistouňké a navoněné postýlky. Ráno začíná taktéž panákem vodky (Giorgi: I dont take any drugs. I dont smoke. I drink only vodka. But a lot.), v deset se už kupuje nová flaška a zjišťuju, že mě tento způsob stopování vlastně dost baví. Paradoxně čím delší čekací doba, tím lepší nálada. Když zastaví auto, máte radost, když nezastaví, máte ještě větší. Možná i díky této taktice nám dalších 300km do Budapešti potrvá více než 30hodin, s tím, že posledních 200km urazíme za méně než hodinu a půl. Dochází eura. V Pešti naštěstí doprava nic nestojí, stačí zjistit stanoviště revizorů a pak trochu haluzácky umě vylézat a znovu naskakovat do ostře sledovaných tramvají a tajemných vlaků HÉV. Setkáváme se se spolužákem Danem a hlavně s půvabnou přítelkyní (19, éterická metalová zpěvačka) našeho hostitele přes couchsurfing Davida (30, profesionální horolezec, hinduista, stopař). Dostáváme vlastní klíč od bytu (5min pěšky od hradu, výhled ze čtvrtého patra na zelení porostlou Budu, tu nenudnou část Budapešti), David se ostatně za necelý rok stěhuje na kraj Budapešti do jurty objednané letecky z Mongolska, samozřejmě bez elektřiny. Po večeři popíjíme na zemi v pokoji, jehož stěny jsou lemovány stovkami dárků, které dostal na svých dvacetitřech (!!!) cestách po Asii. Pár flašek archivního vína a už se rozebírají individuální životní filosofie. Hm, na té svojí musím ještě zapracovat. Nakalenej, s úsměvem tříletého debílka, beztak s visící slinou v koutku, spokojeně usínám po tom, co nedočkavě odpočítávám zbylé hodiny do zítřejšího koncertu Radiohead. Ale o tom až příště, snad už stručněji, zábavněji a bez tlumících prostředků...

(Everything In It's Right Place.mp3, balkónek našeho budapešťskýho apartmánu, 10hodin do koncertu)60tisíc lidí na ploše 2km čtverečních...mno, asi jako dvojnásobek obyvatel Kroměříže, včetně nemluvňat a duchen, na poloviční Pionýrce...23minut do koncertu (pro ty co neumí počítat do 9večer) report až mi Giorgi pošle fotky a videa