This is what you´ll get, when you mess with us!

Vodku kalinku smícháme s cocacolou, aby ani gorila u vchodu neucítila ten levný odér slibující ještě lacinější kocovinu. V řadě před kontrolou vstupenek polovinu flašky stihneme vypít, jen tak pro jistotu, střízlivost se na fesťácích nevyplácí. Georgi to přehání, hekisák ho trestá a posílá nekompromisně na zem, červená teče z ruky. Potulujeme se po celém ostrově (Sziget znamená v maďarštně ostrov), tu poslechneme pár písniček na jednom stejdži, tu koupíme vodku, tu zatancujem na dalším a za pár hodin máme obejitou teprve polovinu ostrova. Hlavně nikam nespěchat, splynout s davem, vychutnávat, užívat. Plán "poznej svůj festival"odkládáme na neurčito a radši hodinu poskakujem na dEUS, talentovaní kluci z belgie s neuvěřitelně vitálním houslistou, který by svou exhibicí s houslemi a krkolomnými kreacemi zahanbil i jimiho hendrixe. Šak je znáte, co vám budu povídat...Pak si pár hodin nepamatuju, bojím se, že sem zakusil robotanečky a la daftpunk v hloučku zfetovaných slibotechen. V 8 sem se zbrchal a vyrazil na Radiohead. Tu hodinu si tam odstojim, i kdybych měl pustit těch posledních pár piv nohavičkou, řikám si. Dělám dobře, protože to očividně už pár lidí přede mnou napadlo. Počkat, co to tady hraje, kua nezní to vůbec špatně, maďarští heaven street seven zahřívají pódium. Půlhoďka do hudebního orgasmu, dav houstne, stává se z něj kaše, Radiohead vař! Airbag, ty vole tohle nejsou žádní gumáci, sou to fakt oni, to mě poser. The Natioal Anthem, konečně po deseti minutách přestávám křičet jak třináctiletá fanynka na backstreetboys. There There, kdo zná zpívá, zná snad každý. 15 steps, konečně nová písnička, dav se uklidňuje, podaří se mi vytáhnout pravačku a zapálit si retko. Exit Music, zpívám, kouřím, opájím se, umírám slastí. Karma Police. Být radimem, švančou, filipem uchcávám do obou nohavic zároveň. Naštestí jako hudební neznaboh celou situaci emocionálně zvládám a jen potajmu poplakávám do podpaží, zpívá snad všech šedesát tisíc přihlížejících, for a minute there i lost myself. I Might Be Wrong, Paranoid Android, No Surprises...thom se svou oxfordskou chátrou si dává po dvanácti písničkách pauzičku, aby se za chvíli objevil za klavírem. Pyramid Song. Ne-u-věřitelný hlas, atmosféra, famózní vjing, slyším verlyby, volají mě, slyším vodu, udržím v sobě ty pivka? Lucky. Just. I na Radiohead se poguje. Street Spirit. Kluci lehounce poletují nad prkny jako v tom černobílým klipu. Taky se tak cítím. Konečně ti bastardi odchází, všechny nás propotili až pod kůži. Dva a dva je pět, uvěřím všemu, co řeknou. Fake Plastic Trees, oblíbená kytarovka, srdcová záležitost. Pár lidí kolem na mě pokřikuje, že nejsu žádnej thom yorke, tak ať držím hubu. Pozdě, teď už nás nezastaví. Everything In It´s Right Place. Pamatujete na liduprázdné times square a toma cruise ve filmu vanilla sky? Konec koncertu, aplaus. Nemůžu mluvit, nemůžu chodit, nemůžu pochopit a srovnat si v tom svojem ptačím mozečku, co sem právě viděl, čeho sem byl součástí. Jdu radši na ten záchod.

fotky: 1 dEUS, 2 3 4 Radiohead