pondělí, srpna 28, 2006

Smack My Bitch Up (and Do Not Take Sandals With You Please)


Vydržíme tančit na dnb až do 8 ráno. Nohy neslouží, určitě nechtějí pryč z ostrova, ale vyhazovači začínají nahánět lidi s pouze jednodenním "radiohead" páskem. Schováváme se v "ambient house" stanu, kde je muzika nejpomalejší a beaty nejmírumilovnější. Usínám na pár hodin zachumlán pod dekou. Najednou je večer, o dva dny později. Budapešťské památky projité, parlament vyfocený. Těším se na závěrečnou kalbu s danem a georgim, kteří zůstávají do zítřejších prodigy. V kapse posledních 10eur na cestu domů. Potkáváme dva skoty s podobným problémem, kde si dát kua v centru budapešti pořádně do rypáku? Nekonečné putování bez happy endu, rezignujem a kupujem vína v ABC nonstop potravinách, motají se brčka, sedí se u fajnové fontánky. Člověk může po určitých drogách zmutovat a jednoho dne se probudit jako želva nindža, třeba jako donatelo, tvrdí smrtelně vážně georgi a po hodině kvalitní argumentace mu všichni dáváme za pravdu. Domů se jde zvesela, po mostě určeném jen pro auta. Na mostě kecáme ještě s ochrankou, co hlídá ohňostroj na oslavu svatýho štěpána, která se za pár dní smutně zapíše do kronik maďarska, když po nezvládnutí kombinace ohňostroj bouřka panika tragicky zařvou čtyři lidi plus nějací ti nezvěstní v dunaji, plus ty stovky vážně zraněných, ale to už v té době naštěstí srkám skorošedý čaj doma v posteli a nevěřícně kroutím hlavou nad zprávami na čétéčku. Mysleli sme, že ta paráda bude dřív a že se taky mrknem, když bydlíme jen 5minut chůze od toho skvostu mostu. Dobíhají nás ti dva skoti a že jako musím stopro zítra s něma na ty prodigy, že mi to prý zaplatí. Po třech letech konečně satisfakce. Oko za oko, zub za zub, tiket za tiket.
Poslední eura se další den utrácejí za vodku, chléb a colu. Tentokrát se nám ji podaří vypít s georgim v řadě pro jistotu celou. Skoti naštěstí propašovali další litr vodky v ponožkách, neptejte se jak. Nametení hrajem hekis v dnb stanu a jakože se pohybujem a poskakujem do rytmu, myslím, že vypadáme fakt dobře. Zatracení slovenští braťja propašovali litr a půl demenovky a košickej skunk, bratříme se, zajíždím pod koberec. Iggy Who? Iggy Pop? Je to on, otrhaný rifle na půl žerdi, on není ještě mrtvej, žije? Lust For Life! Zajíždím pod koberec, ztrácím všechny, nametenej už skoro tradičně kupuju trigo. Kromě těch riflí na půl žerdi si z koncertu nic nepamatuju. Prodigy! Jsem 15metrů od pódia a jenom slyším skoty, že jdou do kotle koupit nějaký papíry, víckrát už se neshledáme. Narváno a to jakože fest. Dáš ruky nad hlavu a už je do konce koncertu k tělu nesložíš. Nářez! (a to sem zažil Mňágu v dvoutisícímtřetím v Chropyni v sokolovně). Odehraný skoro celý The Fat of the Land, vlastně jediný album, co pořádně znám. Ale o hudbu stejně moc nejde, musím se soustředit hlavně na přežití. Drží se mě za pas nějaká sestřenka někoho, kterou mám prý chránit, líbí se mi, ale za půl minuty už je v nedohlednu. Dopředu není těžké se dostat, dav se o to postará za tebe. Pět metrů od pódia, vidím maximovi do jeho hadích očí, myslím, že na mě spiklenecky mrkl, lunatik jeden. Pogování v sandálech není sranda, hlavně když přední řady okupují vyholení němečtí fašouni v kanadách a gladiátorkách. Někdo mi zezadu strhl sandálu, skáču, rozuměj poguju, na jedné noze. Normálně by se tomu člověk zasmál, ale já vidím jen ty palcové titulky v novinách "Blbeček s jednou sandálou udupán v davu". Haluzácky sandálu nacházím a s maniakálním výrazem ve tváři s něma mávu na dva týpky za mnou, kteří na pár vteřin dav "drží"... těsný to bylo, nevermore. Dana hodil dav až na zátarasy, takže si sice na maxima šáhl, ale zaplatil za to červeňoučkou otlačeninkou v oblasti nadbříšku. V životě sem neviděl tolik lidí nad hlavama, hotová dálnice crowdsurfingu. Z koncertu si odnáším především znovuobjevený pud sebezáchovy a zpogovanou sandálu. Příště na Prodigy beru pohory.
O hodně sympatičtější atmosféra okupuje krytý Wan2 Stage, přezdívaný podomácku "stodola", kde právě vystupují Gogol Bordello, které sem si nechal ujít v praze. Na "americko-ruský gypsy punk" (pozor, moje vlastní škatulka) se poguje, ale ve srovnání s fašistickou smrští v kotli Prodigy tak nějak roztomile a neškodně. Šlape to jak buben v pračce. Rozhodně jeden z nejlepších koncertů naživo, co sem kdy viděl. Zpěvák je nenačasovaná výbušnina a bregovičův ansámbl se oproti této skupině jeví jako zaskočené kůzlatko přežvykující loudavě trs jetele. Stíháme ještě na pár minut Mylo, ale bohužel pozdě na to zaposlouchat se a zarotovat. Do 7ráno nezřízená kalba na starý dobrý dramík.
V devět třicet mi jede autobus z pešti do brna, tak rychle sbalit věci u davida a rutinně načerno emhádéčkem až na nádr. Plány mi kazí autobusák, který si nečekaně odskakuje na kafe. Autobus domů mi odjíždí za 20minut, tak mávnu na taxál a nechám se spěšně (rozuměj jako projetí dvou červených) teleportovat jen o 3minuty později na zastávku. Chce po mně třistapáďo českých, říkám, že kecá, ukazuje lístek, sou to nakonec "jen" tři kila. Vysypu mu celý obsah své peněženky (rozuměj 4eura a nějaký drobný forinty). Víc nemám, kroutí podivně rukama a nosem, mně je to uprdele, stejně mě chtěl dědek jeden okrást. Rezervaci nemám, místo se nakonec najde. Na cestu mi půjčuje jeden opavák. Stewardka eva se omlouvá, že mi "nějak nemůže přepočítat slevu na ajzika, když platím (teda ten opavák) v maďarských", ale za odměnu dostávám i druhé kakao gratis. Brno, miličák, sem doma.

neděle, srpna 27, 2006

This is what you´ll get, when you mess with us!




Vodku kalinku smícháme s cocacolou, aby ani gorila u vchodu neucítila ten levný odér slibující ještě lacinější kocovinu. V řadě před kontrolou vstupenek polovinu flašky stihneme vypít, jen tak pro jistotu, střízlivost se na fesťácích nevyplácí. Georgi to přehání, hekisák ho trestá a posílá nekompromisně na zem, červená teče z ruky. Potulujeme se po celém ostrově (Sziget znamená v maďarštně ostrov), tu poslechneme pár písniček na jednom stejdži, tu koupíme vodku, tu zatancujem na dalším a za pár hodin máme obejitou teprve polovinu ostrova. Hlavně nikam nespěchat, splynout s davem, vychutnávat, užívat. Plán "poznej svůj festival"odkládáme na neurčito a radši hodinu poskakujem na dEUS, talentovaní kluci z belgie s neuvěřitelně vitálním houslistou, který by svou exhibicí s houslemi a krkolomnými kreacemi zahanbil i jimiho hendrixe. Šak je znáte, co vám budu povídat...Pak si pár hodin nepamatuju, bojím se, že sem zakusil robotanečky a la daftpunk v hloučku zfetovaných slibotechen. V 8 sem se zbrchal a vyrazil na Radiohead. Tu hodinu si tam odstojim, i kdybych měl pustit těch posledních pár piv nohavičkou, řikám si. Dělám dobře, protože to očividně už pár lidí přede mnou napadlo. Počkat, co to tady hraje, kua nezní to vůbec špatně, maďarští heaven street seven zahřívají pódium. Půlhoďka do hudebního orgasmu, dav houstne, stává se z něj kaše, Radiohead vař! Airbag, ty vole tohle nejsou žádní gumáci, sou to fakt oni, to mě poser. The Natioal Anthem, konečně po deseti minutách přestávám křičet jak třináctiletá fanynka na backstreetboys. There There, kdo zná zpívá, zná snad každý. 15 steps, konečně nová písnička, dav se uklidňuje, podaří se mi vytáhnout pravačku a zapálit si retko. Exit Music, zpívám, kouřím, opájím se, umírám slastí. Karma Police. Být radimem, švančou, filipem uchcávám do obou nohavic zároveň. Naštestí jako hudební neznaboh celou situaci emocionálně zvládám a jen potajmu poplakávám do podpaží, zpívá snad všech šedesát tisíc přihlížejících, for a minute there i lost myself. I Might Be Wrong, Paranoid Android, No Surprises...thom se svou oxfordskou chátrou si dává po dvanácti písničkách pauzičku, aby se za chvíli objevil za klavírem. Pyramid Song. Ne-u-věřitelný hlas, atmosféra, famózní vjing, slyším verlyby, volají mě, slyším vodu, udržím v sobě ty pivka? Lucky. Just. I na Radiohead se poguje. Street Spirit. Kluci lehounce poletují nad prkny jako v tom černobílým klipu. Taky se tak cítím. Konečně ti bastardi odchází, všechny nás propotili až pod kůži. Dva a dva je pět, uvěřím všemu, co řeknou. Fake Plastic Trees, oblíbená kytarovka, srdcová záležitost. Pár lidí kolem na mě pokřikuje, že nejsu žádnej thom yorke, tak ať držím hubu. Pozdě, teď už nás nezastaví. Everything In It´s Right Place. Pamatujete na liduprázdné times square a toma cruise ve filmu vanilla sky? Konec koncertu, aplaus. Nemůžu mluvit, nemůžu chodit, nemůžu pochopit a srovnat si v tom svojem ptačím mozečku, co sem právě viděl, čeho sem byl součástí. Jdu radši na ten záchod.

fotky: 1 dEUS, 2 3 4 Radiohead

úterý, srpna 22, 2006

Lux Aeterna

Včera jsem viděl poprvé, s téměř šestiletým zpožděním Requiem for a Dream. Nikdy mě žádný film tak nevzal; nemohl jsem mluvit, nemohl jsem chodit, nemohl jsem dělat vůbec nic. Kdyby byla ta naše anketa o nejlepší film let 1996-2005 dneska, hlasoval bych třiceti body pro RfaD. Jak mi to mohlo uniknout? Přitom jsem o existenci filmu věděl, viděl jsem Aronovského Pi, čtu Selbyho. Kdo to ještě neviděl, ať hloupě neotálí jako já. Pro ostatní kus soundtracku od Clinta Mansella, který s ním nahrál Kronos Quartet. Tak šup s tím do přehrávače, zapněte autorepeat a vydejte se sami v noci na procházku do města, ráno se všichni sejdem na JIPce.

neděle, srpna 20, 2006

Několik poznámek stran hudby

V první polovině letošního roku se toho v hudbě stalo tolik, že cítím potřebu se aspoň k některým zásadním věcem vyjádřit. Radimův objev last.fm skupiny Indietronica, spousta skvělých nových desek (tady a tady), první koncert naší glitch-popové kapely v Litenčnicích (ehm, to sem asi nepatří). Pro mě je ale největším zážitkem mé znovuobnovení The Smiths. Uvědomil jsem si, že jsem doteď měl naposlouchány hlavně jejich singly a inspirován článkem na wikipedii jsem začal systematicky poslouchat všechny jejich řadová alba (čtyři). Zvlášť mě dostávají dvě šílené písničky, které jsou snad ještě depresivnější než "There Is a Light That Never Goes Out": "Suffer Little Children" a "I Know It's Over". První je o vraždění dětí a ta druhá o strachu před spácháním sebevraždy, no prostě děs. Morrissey je asi fakt nejlepší textař a píše docela sofistikovanou angličtinou, pro dokonalé pochopení proto doporučují skvělou stránku It May All End Tomorrow, kde najdete vyčerpávající databázi všech Morrisseyho textů včetně interpretace, mrkněte nejprve sem a sem. Pro ty, kteří nevlastní všechny desky The Smiths (i takoví jsou mezi námi), dávám k dispozici obě zmiňované písničky (tady a tady) a pak kritiky milovaný výběr všech osmnácti singlů z roku 1995 (tady).
Ještě bych se rád naposledy povrtal v trenčínské Pohodě 2006; nikdo nic po festivalu nepsal, ale mě aspoň dvě věci nedají. Nejdřív ty jednoduchý věci: koncert Pixies byl úplně přesně takový, jaký jsem čekal, to znamená 75 minut skákání a pogování. Odehráli všechny hity, největší úspěch sklidilo samozřejmě "Where Is My Mind", ale mě hodně potěšilo "La La Love You", což bych naživo nečekal. Mile taky překvapili Slováci, kteří měli naučené texty; když v "Monkey Gone to Heaven" dav zpíval "if man is 5, then the devil is 6, then god is 7" a ukazoval ty čísla na prstech, běhal mi mráz po zádech. Zero 7 byli pronásledováni technickými problémy a když jim těsně po začátku koncertu tak na čtvrt hoďky vypadla elektrika, bavili první řady akustickými verzemi svých písniček a roznášením chlazených nápojů. Skvělý koncert; pomalé hitovky jako "In the Waiting Line" jsou fakt nádherný, ještě víc ale uklízely rychlejší kusy z nové desky jako třeba "Seeing Things". Ze tří klávesistů nejvíc zaujal ten v červené kšiltovce, který připomínal instalatéra a vystřihl parádní robotí tanec. Sia Furler má sice jeden z nejzajímavějších ženských hlasů současnosti a má neuvěřitelný boží sólovky, ale jinak působí jako schizofrenička na tripu. Nejlepší z obou dnů byl ale sobotní koncert Coldcut, kteří hráli v blbej čas od dvou do tří odpoledne, ale technostan rozhecovali jako nikdo.
Všechno hrají naživo, jak je to aspoň u čistě elektronické kapely možné, a to ve složení dva DJs, dva VJs a MC. Největší peckou bylo "True School" a hlavně závěrečný poloimprovizovaný přídavek, kdy MC pobíhal po pódiu s webkamerou a sypal ze sebe "We wanna make it prefectly clear that what you see is what you hear." Neuvěřitelný, neopakovatelný zážitek. Coldcut si taky zapolitizovali a veejaying tvrdě tepal do americké okupace iráckého lidu, bylo to ale udělané místy fakt vtipně a nejlepší byl moment, kdy vysamplovaná Britney vyprávěla, jak věří politice pana prezidenta. Zároveň se ale ukázalo, jak je takové politizování laciné: na plátně se objevila i postavička tančícího Dzurindy, mimochodem v době, kdy už nebyl premiérem. Ví něco Colduct o politických názorech Dzurindy? Anebo prostě předpokládají, že všichni politici jsou svině? Jsou anarchisti? Anebo populisticky apelují na obecné znechucení s vládnoucími stranami? Musím říct, že mě strašně překvapila Skye. Hrála druhý den v deset večer, kdy už byli všichni hodně unavení a já prorokoval, že nemá šanci ten koncert utáhnout. Přišli jsme si to v podstatě odsedět, Skye ale navázala úplně perfektní kontakt s publikem a na závěr všechny zapojila do "Say Amen". Teprve po tomto koncertě jsem docenil desku, která mi teď přijde lepší než cokoli, co Morcheeba udělala, snad s vyjímkou Charango.
No, Skye už byla trošku kontroverzní, protože některým členům výpravy se hodně nelíbila, teď ale hlavně to, co se nelíbilo mě, tedy Bratři Orffové a Ecstasy of Saint Theresa. Můj názor na BO jsem si dlouho nechával pro sebe a čekal jsem, až je někde uvidím naživo. Nejsem z té desky tak odvázanej jak ostatní, vlastně se mi nelíbí vůbec. Nechápu neuvěřitelný hype, který se na českých hudebních serverech vytvořil. Všichni mluví o míchání folku a elektroniky, ale já to tam nějak necítím; v kolika písničkách si všimnete nějakých mašinek? Není to způsobeno jen mou averzí k českým textům, ale lyrika BO je prostě pitomá. Neologismy typu Bingriwingri, telespaces, kostrafón, glorofóza a podobně mě tahají za uši a celému tomu nějak nerozumím. Život v Krnově musí být hrozný, ale to si radši pustím první desku Mňágy a tam to zoufalství z maloměsta chápu víc. Bingriwingri není vyloženě špatná deska a "Vzduchem" je prostě lokální hitovka, jen mám pocit, že se BO snaží o něco, co jiní (a jinde) dělají líp. Pusťte si Feist! Koncert mě ničím nezujal a odešel jsem předčasně, nejvíc mě vytáčelo publikum, které mi kdovíproč připomínalo průměrné návštěvníky Porty. Holky v barevných sukních po kotníky, korálky, kaťata do zvonu, dlouhý vlasy v ohonu; nějaká holka pár míst ode mě tiše plakala do dlaní a po Elišce jiná holka házela kamínky, protože na koncertech BO se přece nekouří. O Živých kvetech nenapíšu tentokrát nic, jen že je to pěkná kytarovka do skoku s uvědomělými texty brojícími proti nešvarům dnešního světa, jako je třeba rasismus, toxikomanie a kapitalismus.

Nejhorší koncerty jsou ty, na které se těšíte a pak jste strašně zklamaní. Říkal jsem to několikrát a zopakuji to znovu: koncert EOST na Buchlovickém hudebním létu 2003 byl nejlepší koncert, na kterém jsem kdy byl. Kromě toho si myslím, že EOST a Khoiba jsou jediné dvě české kapely, které opravdu stojí za to poslouchat. Viděl jsem EOST už mockrát v nejrůznějších sestavách, ale to, co předvedli na Pohodě, jsem fakt nečekal. Koncert měl začít v neděli ve dvě ráno, ale start se posunul o víc než o hodinu. Únava, hlad, svinská zima. Hráli v pěti, Muchow odehrál celý koncert jen na basu. Neuvěřitelně skvělý bubeník, kdo to bože byl? Zbytek nestál za nic. Nechci EOST jako garážovou kapelu s neučesaným zvukem, nechci, aby "Sensor" zněl jako písnička od Soundgarden. Hráli necelou hodinu a nikdo už ani moc netleskal, přesto se přidávalo. Téměř žádná eletronika, jen rytmická sekce a sólová kytara, Katka totálně utopená na hranici slyšitelnosti. Půlka materiálu z nové, nevydané desky; špatný tah, nikdo to neznal, nelíbilo se mi nic. Druhá půlka ze Slowthinking a ještě "Winter" z In Dust 3, vše překopané k nepoznání. Jako přídavek zase nová pásnička, to jsem asi ještě nezažil. Kdybych slyšel EOST v téhle podobě poprvé, tak už si je příště nepustím. Podobu nové desky nedokážu odhadnout, mám se vůbec těšit? Zavelel Muchow zpátky ke kytarám a před rok 1999, nebo si jen chtěli jednoduše zahrát na pár festivalech? Muchow v rozhovoru pro Svět DVD řekl, že to bude deska rychlá; co to má znamenat? Jak jsem loni na Loveplanet nasraně komentoval bigbandovou podobu Ohm Square, stejně jsem byl letos zklamaný z punkové podoby EOST. Mimochodem, Ohm Square asi vyhodili Helešice a těch dalších deset parazitů, letos hráli zase starý dobrý drum'n'bass a byli vůbec parádní. A Charlie One to fakt má, pokud něčím zakryje ten květák na hlavě.

Kuafix muselo to ven.

Everything In It's Right Place.mp3

Po litrech brzošedého čaje a neméně vypocených tělních tekutin vstávám po třech dnech z postele, cítíce se znovu jako člověk. Spolu s potem se odplavily do nenávratna všechny škodlivé látky počínaje maďarskou vodkou v plastikové flašce a konče košickým skunkem (ano, tím zvířátkem) prokládaným demenovkou. Mdlou náladu podpořenou ospalým počasím a konzumací milovaných aspirinů mi snad konečně spraví krátká exkurze do dlouho nepoužívané a nebezpečně fragmentované šedé kůry, kdy se za podbízivých tónů Radiohead, zachumlán v kostkovanou deku, pokusím rozpomenout na poslední týden balkánské odysey. Dál už moje paměť stejně nesahá...
Sedím v autobusu na periferii Sofie, za oknem poprchá. Pohledem a letmým mávnutím se loučím se smutným pohledem Dimi. Klišé z japonského filmu jak vyšité. S tím rozdílem, že my se ještě uvidíme. Před sebou nějakých tisíc kilometrů přes Srbsko do Budapešti na Radiohead. Průtrž mračen mění stopování v noční můru, naštěstí potkávám hned za Sofií na benzince stopaře Giorgiho. Student animace a grafického designu přivydělávající si stavbou kulis pro filmy taktéž míří na Radiohead, zve mě pod svůj žlutý deštník a nabízí vodku a je zase dobře. Pár hodin stopujeme spolu, ale v dešti ne a ne někdo zastavit. Až na jednoho tiráka, kterému na památku zadnicí ulamuju poličku...sraz tedy v noci v Bělehradu. Na bulharsko-srbských hranicích přisedám ke dvoum sympatickým srbkám, prodavačkám ve stáncích, povídáme nad kafem, pomalu vysychám. Slečna mi lichotí, že moc hezky voním. Prý má úplně stejný parfém, který jí dovezla sestra z Paříže. Nic nenamítám (jen přemýšlím jestli mám na sobě to zpocené tričko z hor šestý, nebo sedmý den). Za pět hodin si na hranicích pomalu tykám i s celníkama, ti mi však bez úplatku odmítají stopnout tirák. Nakonec kus cesty absolvuju s českým autobusem, samozřejmě až po desetiminutovém nepříjemném intervjú odkud jsem, proč stopuju, když je tma, proč jsem byl v Turecku a "jestli se jim jako nechcu v autobusu odpálit jako ti teroristi z Hizbaláhu". Nechcu, takže se kruh 35opaváků rozestupuje a pouští mě do busu. Před Bělehradem pošlou "i tomu vzadu"jedno plzeňské na cestu. Deset večer, po dvanácti hodinách na stopu a 5kilometrech rychlé chůze podél dálnice se konečně dostávám k zastávce. Pětičlený gang mladistvých hardfans Partyzánu Bělehrad se rozhoduje, jestli mě okrást, nebo mi poradit. Znají Nedvěda a Spartu, tak snad baťůžek a spoďáry zůstanou. Lovím z kapsy 2eura a ptám se na drobný na bus. Nějaký sice mají, ale ani v pěti se na to nesloží. Stejně je prý podle nich doprava v Bělehradu zdarma. Půl dvanácté, hlavní vlakové nádraží, neuvěřitelné setkání s Giorgim, který dojel před chvílí a potuloval se kolem. V půl třetí ráno se konečně ubytováváme na kolejích v hostelu, za taxík se opět neplatilo, holt je tu ta doprava gratis. Po jednom z nejhektičtějších dní v mojem životě ulehám po panáku vodky do čistouňké a navoněné postýlky. Ráno začíná taktéž panákem vodky (Giorgi: I dont take any drugs. I dont smoke. I drink only vodka. But a lot.), v deset se už kupuje nová flaška a zjišťuju, že mě tento způsob stopování vlastně dost baví. Paradoxně čím delší čekací doba, tím lepší nálada. Když zastaví auto, máte radost, když nezastaví, máte ještě větší. Možná i díky této taktice nám dalších 300km do Budapešti potrvá více než 30hodin, s tím, že posledních 200km urazíme za méně než hodinu a půl. Dochází eura. V Pešti naštěstí doprava nic nestojí, stačí zjistit stanoviště revizorů a pak trochu haluzácky umě vylézat a znovu naskakovat do ostře sledovaných tramvají a tajemných vlaků HÉV. Setkáváme se se spolužákem Danem a hlavně s půvabnou přítelkyní (19, éterická metalová zpěvačka) našeho hostitele přes couchsurfing Davida (30, profesionální horolezec, hinduista, stopař). Dostáváme vlastní klíč od bytu (5min pěšky od hradu, výhled ze čtvrtého patra na zelení porostlou Budu, tu nenudnou část Budapešti), David se ostatně za necelý rok stěhuje na kraj Budapešti do jurty objednané letecky z Mongolska, samozřejmě bez elektřiny. Po večeři popíjíme na zemi v pokoji, jehož stěny jsou lemovány stovkami dárků, které dostal na svých dvacetitřech (!!!) cestách po Asii. Pár flašek archivního vína a už se rozebírají individuální životní filosofie. Hm, na té svojí musím ještě zapracovat. Nakalenej, s úsměvem tříletého debílka, beztak s visící slinou v koutku, spokojeně usínám po tom, co nedočkavě odpočítávám zbylé hodiny do zítřejšího koncertu Radiohead. Ale o tom až příště, snad už stručněji, zábavněji a bez tlumících prostředků...

(Everything In It's Right Place.mp3, balkónek našeho budapešťskýho apartmánu, 10hodin do koncertu)60tisíc lidí na ploše 2km čtverečních...mno, asi jako dvojnásobek obyvatel Kroměříže, včetně nemluvňat a duchen, na poloviční Pionýrce...23minut do koncertu (pro ty co neumí počítat do 9večer) report až mi Giorgi pošle fotky a videa

pátek, srpna 18, 2006

LP 2006




taky trochu se zpožděním, ale ten nemožnej náramek, co dostanete za lístek, pořád nosím, takže...Navzdory počasí sme s evou vyrazily do praglu a po dobrodružné cestě vlakem, okořeněné asi 20ti metalistama a nechtěným výstupem v pardubicích, sme úplně našrot teda dorazily...a pak byl ten fesťák. Myslím, že přesun z tábora do prahy LP jméno rozhodně nevylepšil, na výstavišti to vypadalo, že se pražáci těší víc na výstavu motorek, žádnej zvací plakát na LP se nekonal, jenom jedna A4 cedule FESTIVAL a šipka k nějakýmu bočnímu vchodu. První co nám vzalo dech, byly všudepřítomný nápisy: prodej pouze za žetony. a už pod vlivem vodky nám dalo trochu práce, než sme pobrali, že se peníze musí nejprve u jedné budky vyměnit za žetony a pak můžem nakupovat ty plzně za 40kč (!). No nic, hodina pokročila, mračna povážlivě ztěžkla a my sme si to užívaly na polemiky, kolem nás řídce osázeno stojícíma lidma v pláštěnkách, takže sme se staly vděčnýma objektama fotografů (viz níže, doufám). Následovali Art Brut, kteří nezklamali, začli zas we formed a band (?), eddie skočil mezi těch pár lidí a vůbec, znáte to. Pak přesun někam, pivko, hulení a pak franz ferdinand z posledních sil. ti už aspoň měli jakžtakž solidní publikum, ale mně se to moc nelíbilo, protože mně bylo špatně a chtělo se mně spat. anebo jim to moc nešlo. druhej den byla parádní gaia mesiah, ještě předtím vlastně clou, pak 100 stupňů. jo a na ty pet shop boys sme se v pátek taky byli podívat, ale jenom na chvilu, to je všechno, omlouvám se za ty fotky, líp to nešlo, aspoň mně teda...

Na Cimburk!

Člověk nemusí jet ani nějak moc daleko, aby viděl pěkné věci. Z včerejšího výletu s Mirou a Vlasťou jsem si přivezl mimo jiné i tuto fotku, kitsch jak bitch.
Je radost cestovat s někým, kdo se umí rozhlížet. Díky, Miro.

neděle, srpna 13, 2006

Rychlokurz po Švýcarsku

Sice se zpožděním, ale i tak posílám další příspěvek o našem cestování s Terkou.Tentokrát do Švajcu a s další přítěží v podobě mých rodičů a ségry. I proto se naše výlety omezovali na menší tůry a kratší výlety v okolí Ženevského jezera. Ale i tak jsme toho viděli hodně a moc jsme si ten týden užili. Cesta tam nám trvala 2 dny a tak sme se po cestě zastavovali i v Rakousku (zpátky jsme 1200 km zvládli asi za 16 hodin). Ubytování jsme měli v horském středisku v nadmořské výšce 1600 mnm a tak jsme si užívali nádherné výhledy na hory hned z okna pokoje. Počasí nám nějak extrémně dobře nevyšlo, dva dny nám propršelo a tak jeden den jsme byli v aquaparku a přijeli jsme o den dřív. Takže teď k těm výletům: Nejvíc se nám líbil výlet na Matterhorn, kde jsme jeli vlakem do horského střediska a pak lanovkou do výšky asi 2500 mnm, odkud byl nádherný výhled na tuto horu. Z tama jsme Matterhorn pak obcházeli a pomalu se pěšky šinuli dolů. Ten den nám vyšlo nádherné počasí, takže se výlet opravdu vydařil. Vůbec hory ve Švýcarsku stojí za to, jsou hodně špičaté, plné sněhu a vysoké. Bohužel naše členská sestava nedovolovala větší než malé výšlapy, ale aspoň máme kam se vrátit. Další super poznávačka byla na břehu Ženevského jezera, to jsme byli na hradě Chillon (u městečka Montreaux-tak kde zemřel Mercury), což je jedna z nejznámějších švýcarských památek. Byl to ale trochu netradiční hrad, protože místo průvodce, který vás provádí hradem vytyčenou trasou a vy se z ní nemůžete hnout, dostanete u vchodu papírový průvodce (i v češtině) a vy si značenou trasu projdete sami a jenom si z průvodce čtete o každé místnosti či nádvoří to nejdůkežitější. A co víc, pohyb na hradě není nijak omezený a tak sme si klidně mohli sednout na stylové židličky nebo se jakkoliv jinak svobodně pohyboavt. Pak sme jeli do Vevey, jednoho z nejturističtějších míst u jezerea, kde sme trochu pokorzovali a vyfotili se se sochou Chaplina. No a na závěr dne sme byli v Lausanne, ale to jenom tak na skok, takže sme obešli jen to nejdůležitější (chrám Notre Dame a Rue de Bourg -hlavní třída plná obchůdků, umělců a hospůdek). Poslední den sme byli v Ženevě,ale to mě trochu zklamalo, protože sem opět nepřesvědčil členy naší grupy k zběsilému běhání po památkách a únavnému oddávání se ruchu města. Ale i tak sme myslím Ženevu dobře poznali, prošli sme si staré město, hlavní třídu, viděli jsme dominantu města - největší fontánu v Evropě a dali jsem si výbornou švýcarskou čokoládu v takové velké cukrárně, kde měli plno sladkostí.Jak už sem psal, bylo to fakt super, ale musíme se tam ještě někdy rozhodně vrátit, protože už teď mám v hlavě spustu nápadů na další výlety, které sme nestihli buď kvůli nedostatku času nebo i kvůli tomu, že to tam stálo fakt hodně...Draho tam bylo opravdu moc.





Renoš se zlobí, že jste ho nevzali na LP!



sobota, srpna 05, 2006

pohled nezávislehého pozorovatele na taneční párty

Co říci pohledem nezávislého pozorovatele, akce se vyvedla bečka byla, spostu rybích pochoutek bylo nakoupeno, majitel domu v dobré náladě, saláty v ledničce a kuře v troubě(dosud), skvělá sestava a dokonce mezinárodní účast a to až ze slovenského Trenčína. To vše spolu s velkou chlastací kabinou(, která se neustále zvětšuje) A už se do ní vleze 9 lidí vedlo k naprosté spokojenosti účastníků. Jediné co mě jako účastníka zamrzelo byla Ševova zdravotní indispozice(našeho Dj postihla velmi vážná choroba), z které jak všichni doufáme se brzo dostane, přesto všechno předvedl bravurní výkon velkého konzolového hráča a posléze namixoval pár prima kousků ze svého skvělého repertuaru. Tak co k tomu říci film na jedničku(1), battle jakbysmet a to vhlavně v podání nerozlučného páru Eva + Rosťa, nejlepší zápas dne jsem ovšem předvedl já s elis, a suveréně nejhorším hráčem, za což získal mnohá ocenění byl podle svého výkonu uznán Ondra B. Dále pokračovala akce klipy z MTV a Filip se to snažil zerychlit ve stylu DAFT PUNK(Around The World), což se mu povedlo, pak za mixážní pult sedl Dj Schewa a dál se pařilo i pro vozíčkáře, opětovná rekonstrukce destrukce filipových hodin.................................

Esquire, červen 1999

Kdysi jsem se s Jimmym hrozně dlouho hádal, která z nich je lepší. Je jasné, kdo se zastával koho. Když ale koukám na tyhle fotky, napadají mě různé myšlenky. Prohlédněte si všechny fotky, celá ta sajtka stojí za to.

Islandský taneční večer s islandskou hudbou: Revisited

Povedené to bylo. Účast slušná, napočítal jsem nás šestnáct, z toho ale někteří nešťastníci nemohli pít a tímto se jim omlouvám. Film byl nakonec dánský, turnaj vyhrál Rosťa před Evou a Paulem, zimní diskotéka pro vozíčkáře se osvědčila, nejvíc metlo Mario Kart. Bečka ve sprše. Peca byl vyhozen z okna, ale vrátil se. Paulovi a Stanovi se ani na druhý pokus nepodařilo definitivně zničit hodiny v kuchyni. Došlo k objevu, že chlastací kabina je ve skutečnosti devítimístná. A tak.
Mé ostatní fotografie jsou nepoužitelné nebo nepublikovatelné.

středa, srpna 02, 2006

Islandský taneční večer s islandskou hudbou

V pátek 4. srpna 2006 proběhne již třetí ročník prznění národa na tradičním večírku v klubovně u sila. Start 18:00, na programu film 101 Reykjavík, turnaj v arkádové řežbě Marvel vs. Capcom, o hudbu se stará DJ Sheva-in-da-Box, který eklekticky míchá Björk, Sugarcubes, Sigur Rós, Múm, Gus Gus, Emillianu Torrini, Mugisona a nový objev islandské hiphopové scény Quarashiho. Temný svět islandské kuchyně necháme na pokoji, protože národní jídlo porramatur se skládá z kyselých beranních varlat, shnilého žraloka, spálených ovčích hlav, krevního pudingu a sušené ryby; odborník na exotické kuchyně Anthony Bourdain o této krmi prohlásil: "I have to say that out of all of the things I’ve ever eaten anywhere on this earth, that was the single worst, most disgusting and terrible tasting thing I’ve ever had. I would not recommend it." Jako náhražka poslouží různé druhy ryb a rybích salátů. Na pití si pořiďte v ideálním případě světlý ležák Egils a islandskou vodku Ursus, alternativou je cokoli, co teče a chutná. Jako bonus si oblékněte zimní oblečení a nezapomeňte na potřeby pro zimní sporty, které budou provozovány v oblasti zimní zahrady a na zamrzlé ploše bazénu v prvním patře. Svou účast potvrďte eSMSkou, abych mohl nachystat herního pavouka a udělat rozpis na šestimístnou chlastací kabinu.

úterý, srpna 01, 2006

rakousko slovinsko photos













bledské jezero










pohled na julske alpy









Planica Flying Hill
Hill Size 220










černé jezero(Julské Alpy)










Boninské jezero