neděle, listopadu 01, 2009

Macna v Paříži

Mám chvilku čas, jelikož jsem zdrhla z předmětu, který bych nezvládla ani omylem, tudíž konečně něco napíšu. Tudíž hezky popořádku. Můj příjezd se uskutečnil 1.10. podle plánu, ověšená báglama dorazím na adresu svýho budoucího bydliště (6 Rue de l´Aude, 750 14 Paris, France), seznamuji se s pronajímatelem a Francoise, známou Vojtovy mamky, která to celý domluvila. Stoupáme do podkrovního bytečku, či jak to nazvat, spíš místnost nebo kamrlík, to je asi nejpřiléhavější. Pronajímatel prohlašuje, že Kroměříž je petite Versailles a taky říká „voda“ když ukazuje na bojler a „dobrý den!“ když se loučíme. A já zůstávám stát ve svým novým útočišti a přemýšlím, kam si budu dávat boty, toaletní potřeby atd. Možností moc není, kamrlík má 12m čtverečních a je v podkroví, takže v dobré půlce se nemůže vzrostlý jedinec narovnat. Vybavení zahrnuje záchod, dřez, sprchový kout (slovo kout sedí v tomto případě víc než obvykle), stůl, židli, postel, podivnou skříňovitou konstrukci nad postelí s varováním 10 kilo maximum, jež mi občas nedá usnout, no a další drobnosti. Zatím mi tu trochu chybí lednička a první víkend jsem si ani neuvařila čaj, jelikož jsem myslela, že nefunguje plotýnka, ale pronajímatel opáčil, že jsem pouze vyhodila pojistky, což se posléze potvrdilo, naštěstí.
O Paříži jako městu toho zatím nemůžu nic moc říct, jen se na první pohled zdá příliš renesanční. Jako čtenářce Urbanových románů jeví se mi Paříž zatím jako ženská kolem 80 po spoustě plastických operacích ( ženská říkám proto, protože Paříž má ženskou povahu a ne že bych si myslela, že 80ti letej chlap s plastikami by byl jinej než 80 letá ženská, rozumíme si doufám). Ale kdo ví, třeba ještě překvapí. Nicméně si tady aspoň uvědomuju, jaký má Praha pořád jěště kouzlo…
Škola je mazec. Tento týden začaly přednášky a já tam sedím, zapisuju si slova, o kterých doma pomocí slovníku zjišťuju, že vůbec neexistujou, popřípadě je musím vzhledem k jejich významu vyloučit, jelikož například Adam Smith a polévka prostě nejdou dohromady. Dneska jsem ale navštívila kurz Sociologie médíí. Doufala, jsem, že to bude ulívárna, ale madame nám hned na začátku rozdala seznam knih, který musíme přečíst. Nějak jsem se necítila, že bych do přespříštího týdne zvládla Kanta a jeho Réponse a la question: qu´est-ce que sont les Lumieres. Šla jsem teda ještě s podobně vyděšenou maďarkou za madame učitelkou a ta nás hrozně zpražila, že takhle to ve Francii chodí a že proč bysme to jako neměly zvládnout. No, tak jsme si o přestávce sbalily saky paky a nepozorovaně vyklouzlyze školy. Doufám, že mi další předměty podobný překvapení nechystají. Tento zážitek mě ponoukl navštívit tu poprvé mekáč, jelikož tam máte zaručeno, že na vás budou vždycky milí. Jinak na to, že jste Erasmák (ve škole) nebo cizinec (v ostatních institucích) všichni kašlou. Ach jo, ráda bych si půjčila úryvek z Houellebecqovy Platformy, ale nevím bohužel, jak zní přesně, nemajíc knihu po ruce. Nicméně zní zhruba takhle: nevím, kdo přišel na to, že Francie je romantická země plná milovníků,…Francie je ve skutečnosti strašlivá administrativní země. Konec.