Nerad bych rozmazával naše úspěchy v podobě posledních míst na nohejbalu či minulý ročník stolního tenisu, který by Radim s Pecou rozhodně mohli zařadit do kolonky „fiasko“. Nicméně jsme se nenechali odradit ani tentokrát a dnes jsme vyrazili na vrcholný meeting lokálních ping-pongistů na známé místo. Co se týká sestavy, tak musím zmínit sebe ve vrcholné formě, Wanet lehoucne po draku a Pecu, který byl ráno ještě zjevně na šrot, fyzicky vyčerpaný a na zelenobílém obličeji potutelný úsměv od ucha k zrcadlovému oku.
V nekřesťanskou devátou hodinu nás přivítala vyhřátá Sokolovna na 10 stupňů a divácká návštěvnost přibližující se kroměřížskému kinu. Potom už se stačilo podívat na startovací listinu a člověk věděl, že vychloubání městskou fungl novou raketou moc nepomůže. Starosta, šófa autobusu, několik místních chlapů, Aneta a jeden vozíčkář. Takže jsme začali pěkně od podlahy a dali do hry veškerou obratnost, důvtip a letité zkušenosti. Bohužel již při rozehrání jsem tak nějak zjistil že nedisponuji ani jedním a přišel čas strategické volby: já s Áňou jsme přešli na samohonku a cukroví (aby se bylo na co vymlouvat) a Peca se rozhodl dát opožděný vánoční dárek játrám v podobě nealkoholického nápoje.
Pak už následovaly lité boje, krásné výměny, vypjaté emoce a respekt soupeřů. Když to shrnu do výsledku, tak máme na sety krásné skóre 0:36, což nás katapultovalo na poslední tři místa, a to většina křupanů měla vanu velikosti afrického melounu a jeden hráč si proti nám ani nenasazoval brýle. Nicméně o kvalitní dialogy nebyla nouze a přináším jenom ty největší perly:
#1
Chlap 1: „No a cos koupil malý?“
Chlap 2: „ Nóóóó, velkó knihu říkadel.“
Chlap 1: „Počké, fakt?“
Chlap 2: „ Dyť.“
Chlap 1: „ Já ti nevim, mně to příde divný.“
Chlap 2: „Co remcáš?“
Chlap 1: ? Řikám, že pro malou holku není velká kniha ředidel moc dobré dárek.“
#2
Peca: „Máš žvýkačku?“
Já: „Ne“
Pauza
Peca: „Máš žvýkačku?“
Já: Ne
Peca: „Tak mi jednu, prosímtě, dej.“
#3
Chlap: „A jak se jmenuješ?“
Peca: „Petr.“
Chlap: „No a jak dál?“
Peca: „Petr Janek“
Chlap: „A co je jako jméno a příjmení?“
Sierra Nevada nás překvapila všudypřítomným značením, který ale vypočítavě vedlo jenom k horskýmu hostelu, kde plechovka koly stála 2 eura. Odtud jsme se chtěli vyškrábat na nejvyšší horu pevninskýho Španělska – Mulhacén. Překvapivě ani tam španěláci nebyli schopní udělat značky, dokonce u hostelu nebyla jediná šipka nebo cedule, běžte tadyma. První den jsme se podle mapy dostali až k refugiu pod Mulhacénem, v nadmořské výšce 3100m, kde sme přespali, spolu s dvěma ostřílenýma horalama a dvěma hipíkama s kokršpanělem. 
A zase se dostáváme k fauně. SN je fakt hnusný pohoří – od 2500mnm jsou už jenom šutry a spousta prachu, kterej se zažíral do oblečení a do kůže a jinak nic. A po těch šutrech si to poskakujou vesele kozorožci. Překvapilo mě, že nebyli až tak plaší, tudíž najít kozorožce na fotce snad nebude taková lapálie. 
Mapa nás navnadila na horský jezírka, jenže vzhledem k ročnímu období místo jezera byl buď takovej malej ďolík a v lepším případě větší kaluž. Pít se z toho nedalo, protože kozorožci chodili k těm kalužím umírat, což nám udělalo čáru přes rozpočet a nebýt jednoho z ostřílených horalů – doktora z Bilbaa, kterej nám dal pár tablet na čištění vody, tak v té kamenité poušti asi leknem. Další den jsme se teda vyškrábali (já vím, že se opakuju, ale tohle sloveso je opravdu nejpřiléhavější a i v našem jinak literárně vytříbeném cestovním deníku se nezdráháme dopouštět této chyby) na ten Mulhacén – 3482mnm. Byla jsem poměrně zklamaná, že ani na vrcholu sme se nedočkali žádné cedule, že se jedná o Mulhacén, a jaká že to je nadmořská výška. Ale nemohla to být mýlka, jelikož podle dostupných informací měl na vrcholu být oltář, což skutečně byl. 
Chtěli jsme se porozhlídnout po nějakých těch jezerech, ale vzhledem k nulovýmu značení a že byly vyschlý, octli jsme se úplně jinde a nezbývalo, než sejít až do vísky Treveléz ve 1400mnm.
Vojta metl jak splašenej a za ním sem se šinula já. Možná to bylo tím, že on si údajně zpíval Žlutý křeslo od Tatabojs a Pink od Aerosmiths a já sem už druhej den omílala z kopce aj do kopce Okoř. Treveléz měl přízvisko město šunky a to sedělo. V každým obchodě se houpalo spoustu sušených prasečích nožek a všema uličkama se linula omamující vůně. 
Po dvou dnech se nám přestaly při chůzi podlamovat nohy a mohli jsme vyrazit dál, do Granady. V pět ráno jsme s nadějí čekali v Trevelézu na náměstí na bus, který opravdu přijel, už v půl šesté. Vzhledem k rannímu vstávání a absenci snídaně jsme měli žaludky jak na vodě, po pár serpentinách jsme oba zezelenali a usilovně se snažili nepozvracet se. Dopadlo to dobře a v Granadě už vesele cpeme krosny do úložné skříňky na nádraží. Historický centrum bylo opravdu malinký a přeplněný babkama – věštkyněmi, který na nás útočily na každým rohu. Maurský palácový komplex Alhambra byl podle očekávání nacpanej turistama a přiměl nás k polemice o dnešní tváři cestování. V šest už sedíme v buse směrem na Madrid, v jednu v noci přesedáme v Madridu na bus do Barcelony a když mě ráno vzbudí chrchlající řidič, nějak pomýleně si myslím, že sme v Zaragoze, ale ne, to my už sme v Barceloně. Což je dobře. Večer už stavíme stan v tom nejlevnějším kempu na Costa Bravě a opilí se motáme po pláži. Při návštěvě Barcelony se setkáváme se Zuzkou a popíjíme v jednom z nejkrásnějších barcelonských parků, posléze na náměstí plným skejťáků. 
Dny na pláži nám zpestřovala žlutá nafukovací madračka, pořízená za 3 eura u marokánce a návštěva japonskýho bufetu libre. Taky nám někdo zcizil od stanu igelitku s čokoládovýma sušenkama, což byla naštěstí jedniná krádež, co nás postihla, ale dovedete si představit, jak sem to nesla těžce. Neděle je náš poslední den, jedem se do Barcelony nakvartýrovat k Zuzce. Pak hurá na nákupy. Ale ani po měsíci ve Španělsku jsme se nepoučili a tak místo nakupování jenom míjíme zavřený výlohy, dokonce ani ten největší suproš na hlavním náměstí nebyl otevřenej. Večer strávíme příjemným posezením u Zuzky na privátě, přičemž si s Vojtou pomalu zvykáme na věci jako stůl a křeslo.
Ráno ve čtyři vyrážíme na bus, pak zase na bus a pak na letadlo a šťastně přistáváme v moravské metropoli. Škoda jenom, že to první pivko na zvonařce smrdělo jak chcánky…
Se setměním postavit stan, v 7 zas sbalit a další den jsme na cestě nikoho nepotkali, což je super pocit, mít hory jenom pro sebe. Teda kromě zvířat. Vyprovázely nás všudypřítomný krávy ( v životě sem snad nešlápla do tolika kravinců) a dále v Pyrenejích žijou svišti. To je takový legrační chlupatý zvíře s tlustým zadkem a hbitýma nožičkama, co si to rychle štrádujou do nejbližší nory, když se chcete přiblížit, nedejbože si je vyfotit. Na obrázku hledej sviště, je tam. 
Druhou noc jsme strávili v jejich teritoriu, seděli jsme na šutru a sledovali, jak při zapadajícím slunku šmejdí po svahu. Na svahu stál taky náš stan, východem k potoku a jak to tam bylo nakloněný, tak sem měla celou dobu strach, že v noci vyjedem ze stanu rovnou do toho ledovýho potoka. Nevyjeli sme. Další den byl den fenomenální zkratky, která se nám nevyplatila. Jak sem já nadávala, když sme se valili dolů po svahu, klouzaje s pomalu 20kg báglem na zádech po suti a kamení, to byste teda slyšet nechtěli a ani ten svišť by mě nedokázal rozveselit. Ten den jsme podobnej sešup absolvovali ještě jednou, tentokrát ne naší vinou. Značení ve španělských horách aby totiž člověk pohledal. Zasraná GR 11, zanadávali sme si společně s vyplivnutýma Belgičanama, jedinýma lidma s báglama, který jsme potkali. Po dni rehabilitace v přilehlým kempu dáme na radu důchodců, co nás dřív vezli stopem a zamíříme do další destinace – Národní park Cabo de Gato, úplně na jihu Šp. Stop jsme vzdali v půlce cesty a tak po pár dnech triumfálně vystupujem na autobusovým nádraží v Almeríi. Je půlnoc a náš novej kámoš Eduardo nás veze taxíkem do hostelu, kde prý majou plno. Nakonec si stelem na zemi ve společenské místnosti a setkáváme se poprvé se švábem, kterej byl záhy zavražděn botou. Další den se drkocáme busem do San José, městečka v srdci národního parku. V průvodci nelžou, když tvrdí, že okolí Almeríe je vůbec jedno z nejhnusnějších míst ve Šp. Takzvaná Costa Plastica je tvořená igelitovýma skleníkama, táhnoucíma se, kam až oko dohlédne, pokrývající písčitý kopce porostlým seschlým bodláčím. A kde nejsou skleníky, tam je bordel. Vysněný panenský pláže, na něž nás duchny nalákaly, se nachází asi 8 kiláků od kempu. Stačí jen přejít polopoušť plnou rozkvetlých agáví, přelízt pár kopců a ste tam. 
Jenom my a 2 páry nudistů cvičících jógu.
A to si myslim k Erasmu moc neladi...)
