Londýnští Nomádi

unavenej, v ulicích londýna bezčasí potvrzující údajně nejprochcanější léto od dvacátých let. cigaretku hned před obchodem po klasickém eight to five, i když začínám až v devět a končím v šest, ale to vy už máte sedm, končí poulíčkův kolotoč a vy už se těšíte na borca na konec, nebo pětihlavé mláďatko pandy na nově. pro mě začína druhá, nepracovní, příjemnější část dne. pustím si mika z the streets na nakopnutí, páč klučina se narodil nedaleko a furt se mu to dobře rýmuje, čas stáhnout nové album. zaburácí rozkvedlanej zvonek v našem ještě rozkvedlanějším domě (minulej týden se pokazil gustav, naše pračka, poté co vyflusla roztrhanou uniformu, neboli tričko z nomad travel, kde pracuju čtvrtým měsícem jo a taky nám protíká strop v obyváku, myši ohryzaly kábl na net a vůbec náš milovaný domek klasického dělnického střihu (ano, z těch malých hnědých cihliček) podléhá jakési záhadné sebedestrukci). no ale k tomu zvonku. otevřu, před dveřama nikdo. pod nohama krabica z amazonu a rastamanskej pošťák mě čekuje z druhé strany ulice nezvyklým způsobem: zazpívá mi sloku nějakého reggae šlágru a s ďábelským řehotem odjede. to sou ty chvíle co prosvětlí i to nejpošmournější londýnské odpoledne a dokonce zlenivělého jakuba nalákají k dlouhému příspěvku o nomadu. kromě počasí a pracovní rutiny si není na co stěžovat. poté co sem po třech kolech pohovorů a upocených dní v saku odmítl nechutně dobře placenej džob v harrods (zase ta neblahá vyhlídka obsluhování nejzazobanější světové smetánky) sem nakonec v červnu nastoupil do outdoorového obchodu nomad travel. představte si české hudy a přidejte k tomu skromnou kliniku, kde očkujeme lidi proti všem možným exotickým potvorám a kousancům, a ještě kuchyňku s erárním kafem, pg čajem a džafa kejkama a taky bambusovej domeček na dvorku, kterej nám slouží jako kancl, dvě kuřpauzy a půlhodinu na oběd. do práce to mám patnáct minut pěšky, deset minut dabldekrem stočtyřicet jedničkou a pět minut mojím staronovým kolem: ano, naučil sem se jezdit nalevo, otáčet hlavu tak nějak nepřirozeně doprava a předjíždět za plného provozu osmnáct metrů dlouhou bus dvacetdevítku. prodávám stany, spacáky, pohory a hlavně mrtě gumáku, páč angláni milujou letní fesťáky a ono je to tam furt zablácené. často sem taky na telefonu a radím lidem jaké vakcíny do jaké země o goooood morning (zpěvavě), nomad travel (intonace klesavá), turnpike lane, jacob speaking (intonace stoupavá), how can I help you? (opět zpěvavě) se mi nejednu noc zdává. obchod je na severovýchodě londýna, na přelomu druhé a třetí zóny, na dělítku širšího dáseříct centra a toho drsnějšího londýna. podle našeho domácího je naše čvrť relativně klidná, páč ji má pod palcem silná turecká mafie dealující s kokainem. ale turnpike lane a wood green, kde pracuju, to je jiná liga. v parku před obchodem v průměru jednou týdně odvedou policajti někoho v želízkách, na sloupech fotky "zmizelých" lidí, jednou po cestě do práce dokonce pravej nefalšovanej stabbing, dva gangy bodající do sebe v devět ráno, krev na zemi, křik, hnus, málem sem tam nechal vajíčka ze snídaně. radši to nevnímat. ale práce supr. přijdu jako vždy o víc než pět minut pozdě, ale míň než patnáct: zpoždění, kterému se v už obchodě neřekne jinak než jacob´s late. ale mají mě tam rádi, manažerka mě už po dvou týdnech zvala do kina a zachránila před vyhazovem, když sem se po třech týdnech rozhodl vzít si dovolenou a odletět na stejně dlouhou dobu do srbska. kromě té roztomilé australanky ještě pracuju s velšským gayem, američankou, co málem byla zatknuta, když nevědouce zaparkovala před domem tonyho blaira s kolujícím jointem v autě, srandovním anglánem z bristolu a sympatickou holčinou z brightonu. všichni zhruba v mojem věku, zcestovalí až závist. po měsíci sem byl neoficiálně povýšen na asistenta asistenta kliniky, to aby všichni ti černoši furt neřvali jen na simona, asistenta kliniky. řvou nejčastěj a nejvíc, ale zároveň sou nejvděčnější, když je vecpem do nějakýho volnýho slotu bez objednání: i´m going to africa, y´know, need yellow fever for my family - sorry, but we are fully booked today, wouldn´t you like to come tomorrow? - no, man, i´m going tomorrow! need it now! you understand? já na ně nedám dopustit, hlavně na ty vysmáté babičky a vykulené oči těch malých bubáků v kočárcích. ale jinak sem v obchodě specialistou na evropu a to hlavně na tu východní, jednak to tam za tou železnou oponou znám, rozumím angličtině silného východoevropského přízvuku (briti fakt ne) a vůbec si teď v obchodě myslí, že mluvím minimálně deseti jazykama, páč se zdravím s rusama, čechama, polákama, slovákama, srbama a bulharama, jako se starýma kámošama. a že jich k nám chodí dost. ale taky britů a afričanů, hotová reklama na beneton. narozdíl od prahy, kde průměrnej zákazník strávil v holan sportu hodinu a pak odešel (přirozeně, musí přece porovnat ceny s hudy a alpinem), přijde londýnskej zákazník a za pět minut odejde o několik desítek či stovek liber lehčí. i need a tent. - this is a good tent - ok, i´ll take it. oh, and i need a sleeping bag. - take this one, it´s good. - wicked man, cheers mate, see ya. a de se, šup šup šup, jako celej londýn, není čas, prachy sou. ale někdy taky přijdou reportéři z bbc, lidi pořádající expedice, s tím je víc práce. semtam se nás lidi ptají, jestli neprodáváme sluchátka, myši k laptopu, kánoje, kola, zvířátka. už sem navrhoval zřídit na dvorku kebabárnu, páč je jen otázkou času, kdy se lidi začnou ptát, kde prodáváme jídlo. to je ta pomatenější skupinka lidí, která někdy nepěkně smrdí a někdy nám taky přeřezávají drátama pospojované bundy norfejsky. zatím mají rekord tři za den, prostě hit letošní sezóny. ale nemá cenu za něma běžet, když je nachytáme: člověk pak musí k soudu svědčit a pak se bát nějakého křiváku do břicha za rohem boční uličky, to teda ne. a navíc vám třeba to soudní jednání vyjde na váš jedinej volnej den v týdnu, jako se naposled stalo manažerce. jinak máme vlastní štamgasty, z nichž ti srandovnější se dají zrhuba rozdělit do tří skupin: plyňáci, ježíšové a dívídí. plyňáci chodí několikrát týdně kupovat plyn, asi na barbecue či co, a koupí si vždy jednu nebo dvě malé nádobky, místo aby se předzásobili. za den dva je tam samozřejmě máme znova a marně navrhujeme, ať si dneska koupí třeba tři čtyři nebo radši rovnou deset. zhruba dvakrát do týdne pak přichází ježíšové, takoví ti pomatení hypíci, co se nejraději obalují do špinavého prostěradla, nohy buďto bosé, nebo v kožených sandálech, samozřejmě poutnický plnovous, nejlíp ještě hůlka a hlášky typu that´s irrelevant při otázce pro kolik osob by teda ten stan měl být. někdy nám kážou přímo v obchodě, apokalypsa, spasení, kobylky a cholera na nás hříšníky, páč speaker´s corner v hyde parku je přece daleko, lidi tam pomatence poslouchají jen v nedělu a navíc metro přece stojí nějaký love. především mongolští dívídí k nám chodí denodenně s dvěma nesrozumitelně zasmyčkovanýma slabikama na jazyku: dívídídívídídívídí. bystřejším už asi došlo, že prodávají nelegálně (!) vypálené filmy, ale když to člověk vidí na živo, tak se poprvé lekne, páč oni nic jiného neříkají a zní a vypadá to celkově dost strašidelně, obzvlášť když ty mongolské bezzubé babičky nejradšji prezentují to nejtvrdší porno (dedukce dle obrázků) pod londýnským mrakem. na nudné zákazníky si rozhodně nemůžem stěžovat. a když nejsou zákazníci, tak si ze zábavy stavíme stany, oblíkáme se jako indiana jones, hrajeme rugby, fotbal, žonglujem, zavíráme naše sestřičky do velkých krabic a ještě větších kufrů, lepíme na sebe ochranné kódy, abysme pak trapně pípali a děsili zákazníky, špehujeme lidi na zastávce dalekohledem, čteme lonely planety a vůbec vedeme nesmyslné debaty o všem možném ala clerks, dokud na nás zase netrpělive nezačnou dotírat zákazníci. když je kocovina, tak mě semtam radši zašijou do stanu, kde můžu hrát hry na sony psp, páč oni ví ... hlavně od té doby, co sem týpkovi nerozuměl ani napotřetí tents a v podstatě mu řekl, že to v našem obchodě nevedem, i když sem zrovna vedle stanů stál, no trapas velikej, páč to ten týpek napočtvrté zařval přes celej obchod:)
jednoduše ideální letní džob, páč člověk v podstatě s těma lidma cestuje a pomalu se cítí, jak kdyby do té ugandy, ghany, bolívie, číny nebo antarktidy jel s něma. z pár spolupracovníků se ze pár týdnu stali dobří kámoši a tak je alespoň příležitost ty lehce vydělané zlaťáky rozfofrovat v hospodě po práci. ale tomu bude za dvanáct dní padla, páč už budu na florenci proměňovat měknoucí měnu královny za české korunky. takže pražáci, v neděli jednadvacátého přijeďte na florenc přivítat vašeho pochudlého kamaráda!

Claire, Simon a Andrea a srandovní party v gay clubu.

Večeře v libanonské restauraci. Lush.
Gareth dříme v bambusovém domku, znavenej po obrovském kebabu odvedle.
David a Silvie z Nomadu na Victorii.
Tři odpoledne. Tak vypadá skóre, když mám kocovinu.
Gareth vs Simon.
Garethův tik.

Takhle se děsí zákazníci!
Nakalení.
Nomad Crew na Brick Lane