neděle, září 14, 2008

Jak bylo tentokrát ve Španělsku

Letos jsme měli plán. Nejdřív pojedem do Pyrenejí no a nakonec se vyvalíme na pláži poblíž Barcelony. Tudíž začnu od těch Pyrenejí a jak se to pak vyvinulo.
Koupili jsme si mapu, což do jisté míry specifikovalo naši trasu v horách - Národní park Monte Perdido y Ordesa. Stopem jsme se z Girony do výchozího bodu pro pěší tůry - Torly - dostali za čtyři dny. Jako poslední nás svezla sympatická tmavovláska (no jak jinak ve Šp.), která měla zdejší hory prochozený skrz na skrz. Při obědě, na kterej nás pozvala k sobě domů, jsme si nechali nad mapou poradit a změnili jsme původní trasu tak, že do Monte Perdida jsme nakonec vlastně vůbec nešli, jelikož je to tam strašně turistický, jezdí tam každou chvílu bus, kterej za šílený prachy vyveze milion duchen až nahoru a ony tam pak celej den krouží po stezkách, než je svezou zas dolů. Tak to teda nic pro nás. Radši jsme zamířili do sousedního Valle de Bujaruelo, kde jsme nejprve museli předběhnout pár sípajících párečků, nespočet spokojených piknikářů a rodičů tlačících terénní kočárky. Se setměním postavit stan, v 7 zas sbalit a další den jsme na cestě nikoho nepotkali, což je super pocit, mít hory jenom pro sebe. Teda kromě zvířat. Vyprovázely nás všudypřítomný krávy ( v životě sem snad nešlápla do tolika kravinců) a dále v Pyrenejích žijou svišti. To je takový legrační chlupatý zvíře s tlustým zadkem a hbitýma nožičkama, co si to rychle štrádujou do nejbližší nory, když se chcete přiblížit, nedejbože si je vyfotit. Na obrázku hledej sviště, je tam. Druhou noc jsme strávili v jejich teritoriu, seděli jsme na šutru a sledovali, jak při zapadajícím slunku šmejdí po svahu. Na svahu stál taky náš stan, východem k potoku a jak to tam bylo nakloněný, tak sem měla celou dobu strach, že v noci vyjedem ze stanu rovnou do toho ledovýho potoka. Nevyjeli sme. Další den byl den fenomenální zkratky, která se nám nevyplatila. Jak sem já nadávala, když sme se valili dolů po svahu, klouzaje s pomalu 20kg báglem na zádech po suti a kamení, to byste teda slyšet nechtěli a ani ten svišť by mě nedokázal rozveselit. Ten den jsme podobnej sešup absolvovali ještě jednou, tentokrát ne naší vinou. Značení ve španělských horách aby totiž člověk pohledal. Zasraná GR 11, zanadávali sme si společně s vyplivnutýma Belgičanama, jedinýma lidma s báglama, který jsme potkali. Po dni rehabilitace v přilehlým kempu dáme na radu důchodců, co nás dřív vezli stopem a zamíříme do další destinace – Národní park Cabo de Gato, úplně na jihu Šp. Stop jsme vzdali v půlce cesty a tak po pár dnech triumfálně vystupujem na autobusovým nádraží v Almeríi. Je půlnoc a náš novej kámoš Eduardo nás veze taxíkem do hostelu, kde prý majou plno. Nakonec si stelem na zemi ve společenské místnosti a setkáváme se poprvé se švábem, kterej byl záhy zavražděn botou. Další den se drkocáme busem do San José, městečka v srdci národního parku. V průvodci nelžou, když tvrdí, že okolí Almeríe je vůbec jedno z nejhnusnějších míst ve Šp. Takzvaná Costa Plastica je tvořená igelitovýma skleníkama, táhnoucíma se, kam až oko dohlédne, pokrývající písčitý kopce porostlým seschlým bodláčím. A kde nejsou skleníky, tam je bordel. Vysněný panenský pláže, na něž nás duchny nalákaly, se nachází asi 8 kiláků od kempu. Stačí jen přejít polopoušť plnou rozkvetlých agáví, přelízt pár kopců a ste tam. Jenom my a 2 páry nudistů cvičících jógu.
Pokračování příště, protože nemáte rádi dlouhý příspěvky.

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Dobrý Macku, piš dál (klidně delší, já zvládnul najednou i ten Kubův příspěvek).

STEN řekl(a)...

Já bych se teda nerad řadil po boku slabozrakých k Ševovi, ale sviště na tom megavelkém obrázku prostě nevidím.

Mac řekl(a)...

Stani, já totiž nevím, jak to mám udělat, aby se ta fotka zvětšila po kliknutí:( ale když je to velký, tak jde vidět