Norský víkend

Od konce střední jsem se naučila nerozlišovat jestli je víkend nebo prostě všední dny, bylo to tak nějak jedno. Myslela jsem, že mi to vydrží déle. V norsku se ale stala změna. Co se týče školy stále tyto dny nerozlišuju, protože jeden předmět mi dokonce už skončil a mam ted dva a pul mesice abych se naučila na zkoušku.
Změna je v tom, že stejně jako na středí se těším na víkend, protože se možná budu moct opít... i když jako na gymplu, to záleží na mnoha okolnostech.
Přijde pátek a ted se musim pořádně rozmyslet který den a jestli vůbec tento víkend můžu se zrubat. Domluva s kamarády, stav mysli, peněz, tak hodně záleží na tom jestli je pátek po šesté nebo před šestou, protože po šesté pivo už nikde nedostaneme (zkoušela jsem jednou ukecat jednoho fešnýho prodavače a nepovedlo se) a na vinko a tvrdý semě radší neptejte, protože do takových obchodů se tady bojim zavítat.
Domluva padne na sobotu,abychom se mohli přpravit. V pátek si tedy dávám relax, žeru, pouštím si filmik z interfnetu na malý obrazovce a v mizerné kvalitě, ale což. Film je teda samo o sobe dost děsnej. American pie 6. Neměla jsem ani tušení, že po 1 a 2 se ještě natočilo, a dobře jsem dělala. Příšerná slátanina, kde v první půlce sledujeme jen ženský kozy a v druhé půlce se zvrací, příběh mizernej, pointa žádná, Z AM 1 a 2 to němá nic společenýho, snad jen jména Stiflerů- asi nějací pravnuci a objeví se tam také Jimův otec, jako připomínka starých dobrých časů.
Sobota probíhá v přípravach a večer se teda scházíme v naší kuchyni, popít ty plechovkový pivka. Zavedla jsem pití piva brčkem, a všem se snažila vysvětlit, že je to faster and cheaper, věřila mi jen Polka a Belgičan, jejich problém. Ja jsem se po třech pivinkách vypitých brčkem cítila v naprosto povzenesené náladě. Dorazíme na didžinu, prý studentské vstupné. 50NOk. oka. Ukazuju ID kartu při vstupu že jsem dostatečně stará. Uvnitř mě nepustí do sekce tvrdýho alkoholu, protože mám jen Student ID a chybí mi ktomu Driving licence, marně vysvětlovat, že mi je 24 a že sem sakra dost stará na to,a bych mohla chlastat co chci (ne že bych to tvrdý chtěla) Ale zakoupila jsem si pivinko za studentskou cenu 45 Nok, ano musela jsem opět ukazovat ID, strčila do něj brčko a jelo se dál. Vmáčkla jsem se na parket mezi mý kamarády, a nemohla se hnout, marně vysvětlovat všem, že muj taneční style potřebuje "space for self-expression"klasicky jsem použila lokty.Další pivko s ID kartou. Pro pobavení, a taky proto, že tím brčkem to fakt mete, jsem převedla mé oblíbené taneční kreace jako "nika tančí hip hop a kurví tanec". Další pivo, poslední. Motám se po diskotéce, kalím na nějakou kapelku, všechny sem ztratila a najednou zavírají a sem venku. Někdo mi říká, že nebudeme utráct 55NOK za noční bus, přijde mi to jako super nápad a další hodinu a třičvrtě se plazíme domů na severní konec ostrova a pořád do kopce. snažím se ještě po cestě sbírat plechovky ( 1 plechovka-1 NOK), ale nevím co se s nima stalo, protože je tadyvpokoji nikde nemám.
Přichystám vodu a du spát, můžu snít o dalším nádherně prokaleným večeru, anebo o tom, že si dám těstovinový týden.

Jak bylo tentokrát ve Španělsku II

Dny v Cabu ubíhaly následovně: v devět nás vyhnalo vedro ze zapařenýho stanu, už ve 12 sme sebou celí znavení z tůry pod spalujícím slunkem sekli do písku na pláži, Vojta s Matiasem (to byl náš něměckej soused z kempu) stavěli hrad z písku nebo hráli karty a já sem spokojeně podřimovala, na večeřu těstovky zapitý vínem. Nastal čas na změnu. Zrodil se geniální plán. Chtěli jsme totiž znova do Pyrenejí, ale zároveň taky navštívit nějaký to město na jihu. Volba nakonec padla na Granadu a pak do přilehlé Sierra Nevady místo Pyrenejí. Sierra Nevada nás překvapila všudypřítomným značením, který ale vypočítavě vedlo jenom k horskýmu hostelu, kde plechovka koly stála 2 eura. Odtud jsme se chtěli vyškrábat na nejvyšší horu pevninskýho Španělska – Mulhacén. Překvapivě ani tam španěláci nebyli schopní udělat značky, dokonce u hostelu nebyla jediná šipka nebo cedule, běžte tadyma. První den jsme se podle mapy dostali až k refugiu pod Mulhacénem, v nadmořské výšce 3100m, kde sme přespali, spolu s dvěma ostřílenýma horalama a dvěma hipíkama s kokršpanělem. A zase se dostáváme k fauně. SN je fakt hnusný pohoří – od 2500mnm jsou už jenom šutry a spousta prachu, kterej se zažíral do oblečení a do kůže a jinak nic. A po těch šutrech si to poskakujou vesele kozorožci. Překvapilo mě, že nebyli až tak plaší, tudíž najít kozorožce na fotce snad nebude taková lapálie. Mapa nás navnadila na horský jezírka, jenže vzhledem k ročnímu období místo jezera byl buď takovej malej ďolík a v lepším případě větší kaluž. Pít se z toho nedalo, protože kozorožci chodili k těm kalužím umírat, což nám udělalo čáru přes rozpočet a nebýt jednoho z ostřílených horalů – doktora z Bilbaa, kterej nám dal pár tablet na čištění vody, tak v té kamenité poušti asi leknem. Další den jsme se teda vyškrábali (já vím, že se opakuju, ale tohle sloveso je opravdu nejpřiléhavější a i v našem jinak literárně vytříbeném cestovním deníku se nezdráháme dopouštět této chyby) na ten Mulhacén – 3482mnm. Byla jsem poměrně zklamaná, že ani na vrcholu sme se nedočkali žádné cedule, že se jedná o Mulhacén, a jaká že to je nadmořská výška. Ale nemohla to být mýlka, jelikož podle dostupných informací měl na vrcholu být oltář, což skutečně byl. Chtěli jsme se porozhlídnout po nějakých těch jezerech, ale vzhledem k nulovýmu značení a že byly vyschlý, octli jsme se úplně jinde a nezbývalo, než sejít až do vísky Treveléz ve 1400mnm. Vojta metl jak splašenej a za ním sem se šinula já. Možná to bylo tím, že on si údajně zpíval Žlutý křeslo od Tatabojs a Pink od Aerosmiths a já sem už druhej den omílala z kopce aj do kopce Okoř. Treveléz měl přízvisko město šunky a to sedělo. V každým obchodě se houpalo spoustu sušených prasečích nožek a všema uličkama se linula omamující vůně. Po dvou dnech se nám přestaly při chůzi podlamovat nohy a mohli jsme vyrazit dál, do Granady. V pět ráno jsme s nadějí čekali v Trevelézu na náměstí na bus, který opravdu přijel, už v půl šesté. Vzhledem k rannímu vstávání a absenci snídaně jsme měli žaludky jak na vodě, po pár serpentinách jsme oba zezelenali a usilovně se snažili nepozvracet se. Dopadlo to dobře a v Granadě už vesele cpeme krosny do úložné skříňky na nádraží. Historický centrum bylo opravdu malinký a přeplněný babkama – věštkyněmi, který na nás útočily na každým rohu. Maurský palácový komplex Alhambra byl podle očekávání nacpanej turistama a přiměl nás k polemice o dnešní tváři cestování. V šest už sedíme v buse směrem na Madrid, v jednu v noci přesedáme v Madridu na bus do Barcelony a když mě ráno vzbudí chrchlající řidič, nějak pomýleně si myslím, že sme v Zaragoze, ale ne, to my už sme v Barceloně. Což je dobře. Večer už stavíme stan v tom nejlevnějším kempu na Costa Bravě a opilí se motáme po pláži. Při návštěvě Barcelony se setkáváme se Zuzkou a popíjíme v jednom z nejkrásnějších barcelonských parků, posléze na náměstí plným skejťáků. Dny na pláži nám zpestřovala žlutá nafukovací madračka, pořízená za 3 eura u marokánce a návštěva japonskýho bufetu libre. Taky nám někdo zcizil od stanu igelitku s čokoládovýma sušenkama, což byla naštěstí jedniná krádež, co nás postihla, ale dovedete si představit, jak sem to nesla těžce. Neděle je náš poslední den, jedem se do Barcelony nakvartýrovat k Zuzce. Pak hurá na nákupy. Ale ani po měsíci ve Španělsku jsme se nepoučili a tak místo nakupování jenom míjíme zavřený výlohy, dokonce ani ten největší suproš na hlavním náměstí nebyl otevřenej. Večer strávíme příjemným posezením u Zuzky na privátě, přičemž si s Vojtou pomalu zvykáme na věci jako stůl a křeslo. Ráno ve čtyři vyrážíme na bus, pak zase na bus a pak na letadlo a šťastně přistáváme v moravské metropoli. Škoda jenom, že to první pivko na zvonařce smrdělo jak chcánky…

Jak bylo tentokrát ve Španělsku

Letos jsme měli plán. Nejdřív pojedem do Pyrenejí no a nakonec se vyvalíme na pláži poblíž Barcelony. Tudíž začnu od těch Pyrenejí a jak se to pak vyvinulo.
Koupili jsme si mapu, což do jisté míry specifikovalo naši trasu v horách - Národní park Monte Perdido y Ordesa. Stopem jsme se z Girony do výchozího bodu pro pěší tůry - Torly - dostali za čtyři dny. Jako poslední nás svezla sympatická tmavovláska (no jak jinak ve Šp.), která měla zdejší hory prochozený skrz na skrz. Při obědě, na kterej nás pozvala k sobě domů, jsme si nechali nad mapou poradit a změnili jsme původní trasu tak, že do Monte Perdida jsme nakonec vlastně vůbec nešli, jelikož je to tam strašně turistický, jezdí tam každou chvílu bus, kterej za šílený prachy vyveze milion duchen až nahoru a ony tam pak celej den krouží po stezkách, než je svezou zas dolů. Tak to teda nic pro nás. Radši jsme zamířili do sousedního Valle de Bujaruelo, kde jsme nejprve museli předběhnout pár sípajících párečků, nespočet spokojených piknikářů a rodičů tlačících terénní kočárky. Se setměním postavit stan, v 7 zas sbalit a další den jsme na cestě nikoho nepotkali, což je super pocit, mít hory jenom pro sebe. Teda kromě zvířat. Vyprovázely nás všudypřítomný krávy ( v životě sem snad nešlápla do tolika kravinců) a dále v Pyrenejích žijou svišti. To je takový legrační chlupatý zvíře s tlustým zadkem a hbitýma nožičkama, co si to rychle štrádujou do nejbližší nory, když se chcete přiblížit, nedejbože si je vyfotit. Na obrázku hledej sviště, je tam. Druhou noc jsme strávili v jejich teritoriu, seděli jsme na šutru a sledovali, jak při zapadajícím slunku šmejdí po svahu. Na svahu stál taky náš stan, východem k potoku a jak to tam bylo nakloněný, tak sem měla celou dobu strach, že v noci vyjedem ze stanu rovnou do toho ledovýho potoka. Nevyjeli sme. Další den byl den fenomenální zkratky, která se nám nevyplatila. Jak sem já nadávala, když sme se valili dolů po svahu, klouzaje s pomalu 20kg báglem na zádech po suti a kamení, to byste teda slyšet nechtěli a ani ten svišť by mě nedokázal rozveselit. Ten den jsme podobnej sešup absolvovali ještě jednou, tentokrát ne naší vinou. Značení ve španělských horách aby totiž člověk pohledal. Zasraná GR 11, zanadávali sme si společně s vyplivnutýma Belgičanama, jedinýma lidma s báglama, který jsme potkali. Po dni rehabilitace v přilehlým kempu dáme na radu důchodců, co nás dřív vezli stopem a zamíříme do další destinace – Národní park Cabo de Gato, úplně na jihu Šp. Stop jsme vzdali v půlce cesty a tak po pár dnech triumfálně vystupujem na autobusovým nádraží v Almeríi. Je půlnoc a náš novej kámoš Eduardo nás veze taxíkem do hostelu, kde prý majou plno. Nakonec si stelem na zemi ve společenské místnosti a setkáváme se poprvé se švábem, kterej byl záhy zavražděn botou. Další den se drkocáme busem do San José, městečka v srdci národního parku. V průvodci nelžou, když tvrdí, že okolí Almeríe je vůbec jedno z nejhnusnějších míst ve Šp. Takzvaná Costa Plastica je tvořená igelitovýma skleníkama, táhnoucíma se, kam až oko dohlédne, pokrývající písčitý kopce porostlým seschlým bodláčím. A kde nejsou skleníky, tam je bordel. Vysněný panenský pláže, na něž nás duchny nalákaly, se nachází asi 8 kiláků od kempu. Stačí jen přejít polopoušť plnou rozkvetlých agáví, přelízt pár kopců a ste tam. Jenom my a 2 páry nudistů cvičících jógu.
Pokračování příště, protože nemáte rádi dlouhý příspěvky.

Londýnští Nomádi

unavenej, v ulicích londýna bezčasí potvrzující údajně nejprochcanější léto od dvacátých let. cigaretku hned před obchodem po klasickém eight to five, i když začínám až v devět a končím v šest, ale to vy už máte sedm, končí poulíčkův kolotoč a vy už se těšíte na borca na konec, nebo pětihlavé mláďatko pandy na nově. pro mě začína druhá, nepracovní, příjemnější část dne. pustím si mika z the streets na nakopnutí, páč klučina se narodil nedaleko a furt se mu to dobře rýmuje, čas stáhnout nové album. zaburácí rozkvedlanej zvonek v našem ještě rozkvedlanějším domě (minulej týden se pokazil gustav, naše pračka, poté co vyflusla roztrhanou uniformu, neboli tričko z nomad travel, kde pracuju čtvrtým měsícem jo a taky nám protíká strop v obyváku, myši ohryzaly kábl na net a vůbec náš milovaný domek klasického dělnického střihu (ano, z těch malých hnědých cihliček) podléhá jakési záhadné sebedestrukci). no ale k tomu zvonku. otevřu, před dveřama nikdo. pod nohama krabica z amazonu a rastamanskej pošťák mě čekuje z druhé strany ulice nezvyklým způsobem: zazpívá mi sloku nějakého reggae šlágru a s ďábelským řehotem odjede. to sou ty chvíle co prosvětlí i to nejpošmournější londýnské odpoledne a dokonce zlenivělého jakuba nalákají k dlouhému příspěvku o nomadu. kromě počasí a pracovní rutiny si není na co stěžovat. poté co sem po třech kolech pohovorů a upocených dní v saku odmítl nechutně dobře placenej džob v harrods (zase ta neblahá vyhlídka obsluhování nejzazobanější světové smetánky) sem nakonec v červnu nastoupil do outdoorového obchodu nomad travel. představte si české hudy a přidejte k tomu skromnou kliniku, kde očkujeme lidi proti všem možným exotickým potvorám a kousancům, a ještě kuchyňku s erárním kafem, pg čajem a džafa kejkama a taky bambusovej domeček na dvorku, kterej nám slouží jako kancl, dvě kuřpauzy a půlhodinu na oběd. do práce to mám patnáct minut pěšky, deset minut dabldekrem stočtyřicet jedničkou a pět minut mojím staronovým kolem: ano, naučil sem se jezdit nalevo, otáčet hlavu tak nějak nepřirozeně doprava a předjíždět za plného provozu osmnáct metrů dlouhou bus dvacetdevítku. prodávám stany, spacáky, pohory a hlavně mrtě gumáku, páč angláni milujou letní fesťáky a ono je to tam furt zablácené. často sem taky na telefonu a radím lidem jaké vakcíny do jaké země o goooood morning (zpěvavě), nomad travel (intonace klesavá), turnpike lane, jacob speaking (intonace stoupavá), how can I help you? (opět zpěvavě) se mi nejednu noc zdává. obchod je na severovýchodě londýna, na přelomu druhé a třetí zóny, na dělítku širšího dáseříct centra a toho drsnějšího londýna. podle našeho domácího je naše čvrť relativně klidná, páč ji má pod palcem silná turecká mafie dealující s kokainem. ale turnpike lane a wood green, kde pracuju, to je jiná liga. v parku před obchodem v průměru jednou týdně odvedou policajti někoho v želízkách, na sloupech fotky "zmizelých" lidí, jednou po cestě do práce dokonce pravej nefalšovanej stabbing, dva gangy bodající do sebe v devět ráno, krev na zemi, křik, hnus, málem sem tam nechal vajíčka ze snídaně. radši to nevnímat. ale práce supr. přijdu jako vždy o víc než pět minut pozdě, ale míň než patnáct: zpoždění, kterému se v už obchodě neřekne jinak než jacob´s late. ale mají mě tam rádi, manažerka mě už po dvou týdnech zvala do kina a zachránila před vyhazovem, když sem se po třech týdnech rozhodl vzít si dovolenou a odletět na stejně dlouhou dobu do srbska. kromě té roztomilé australanky ještě pracuju s velšským gayem, američankou, co málem byla zatknuta, když nevědouce zaparkovala před domem tonyho blaira s kolujícím jointem v autě, srandovním anglánem z bristolu a sympatickou holčinou z brightonu. všichni zhruba v mojem věku, zcestovalí až závist. po měsíci sem byl neoficiálně povýšen na asistenta asistenta kliniky, to aby všichni ti černoši furt neřvali jen na simona, asistenta kliniky. řvou nejčastěj a nejvíc, ale zároveň sou nejvděčnější, když je vecpem do nějakýho volnýho slotu bez objednání: i´m going to africa, y´know, need yellow fever for my family - sorry, but we are fully booked today, wouldn´t you like to come tomorrow? - no, man, i´m going tomorrow! need it now! you understand? já na ně nedám dopustit, hlavně na ty vysmáté babičky a vykulené oči těch malých bubáků v kočárcích. ale jinak sem v obchodě specialistou na evropu a to hlavně na tu východní, jednak to tam za tou železnou oponou znám, rozumím angličtině silného východoevropského přízvuku (briti fakt ne) a vůbec si teď v obchodě myslí, že mluvím minimálně deseti jazykama, páč se zdravím s rusama, čechama, polákama, slovákama, srbama a bulharama, jako se starýma kámošama. a že jich k nám chodí dost. ale taky britů a afričanů, hotová reklama na beneton. narozdíl od prahy, kde průměrnej zákazník strávil v holan sportu hodinu a pak odešel (přirozeně, musí přece porovnat ceny s hudy a alpinem), přijde londýnskej zákazník a za pět minut odejde o několik desítek či stovek liber lehčí. i need a tent. - this is a good tent - ok, i´ll take it. oh, and i need a sleeping bag. - take this one, it´s good. - wicked man, cheers mate, see ya. a de se, šup šup šup, jako celej londýn, není čas, prachy sou. ale někdy taky přijdou reportéři z bbc, lidi pořádající expedice, s tím je víc práce. semtam se nás lidi ptají, jestli neprodáváme sluchátka, myši k laptopu, kánoje, kola, zvířátka. už sem navrhoval zřídit na dvorku kebabárnu, páč je jen otázkou času, kdy se lidi začnou ptát, kde prodáváme jídlo. to je ta pomatenější skupinka lidí, která někdy nepěkně smrdí a někdy nám taky přeřezávají drátama pospojované bundy norfejsky. zatím mají rekord tři za den, prostě hit letošní sezóny. ale nemá cenu za něma běžet, když je nachytáme: člověk pak musí k soudu svědčit a pak se bát nějakého křiváku do břicha za rohem boční uličky, to teda ne. a navíc vám třeba to soudní jednání vyjde na váš jedinej volnej den v týdnu, jako se naposled stalo manažerce. jinak máme vlastní štamgasty, z nichž ti srandovnější se dají zrhuba rozdělit do tří skupin: plyňáci, ježíšové a dívídí. plyňáci chodí několikrát týdně kupovat plyn, asi na barbecue či co, a koupí si vždy jednu nebo dvě malé nádobky, místo aby se předzásobili. za den dva je tam samozřejmě máme znova a marně navrhujeme, ať si dneska koupí třeba tři čtyři nebo radši rovnou deset. zhruba dvakrát do týdne pak přichází ježíšové, takoví ti pomatení hypíci, co se nejraději obalují do špinavého prostěradla, nohy buďto bosé, nebo v kožených sandálech, samozřejmě poutnický plnovous, nejlíp ještě hůlka a hlášky typu that´s irrelevant při otázce pro kolik osob by teda ten stan měl být. někdy nám kážou přímo v obchodě, apokalypsa, spasení, kobylky a cholera na nás hříšníky, páč speaker´s corner v hyde parku je přece daleko, lidi tam pomatence poslouchají jen v nedělu a navíc metro přece stojí nějaký love. především mongolští dívídí k nám chodí denodenně s dvěma nesrozumitelně zasmyčkovanýma slabikama na jazyku: dívídídívídídívídí. bystřejším už asi došlo, že prodávají nelegálně (!) vypálené filmy, ale když to člověk vidí na živo, tak se poprvé lekne, páč oni nic jiného neříkají a zní a vypadá to celkově dost strašidelně, obzvlášť když ty mongolské bezzubé babičky nejradšji prezentují to nejtvrdší porno (dedukce dle obrázků) pod londýnským mrakem. na nudné zákazníky si rozhodně nemůžem stěžovat. a když nejsou zákazníci, tak si ze zábavy stavíme stany, oblíkáme se jako indiana jones, hrajeme rugby, fotbal, žonglujem, zavíráme naše sestřičky do velkých krabic a ještě větších kufrů, lepíme na sebe ochranné kódy, abysme pak trapně pípali a děsili zákazníky, špehujeme lidi na zastávce dalekohledem, čteme lonely planety a vůbec vedeme nesmyslné debaty o všem možném ala clerks, dokud na nás zase netrpělive nezačnou dotírat zákazníci. když je kocovina, tak mě semtam radši zašijou do stanu, kde můžu hrát hry na sony psp, páč oni ví ... hlavně od té doby, co sem týpkovi nerozuměl ani napotřetí tents a v podstatě mu řekl, že to v našem obchodě nevedem, i když sem zrovna vedle stanů stál, no trapas velikej, páč to ten týpek napočtvrté zařval přes celej obchod:)
jednoduše ideální letní džob, páč člověk v podstatě s těma lidma cestuje a pomalu se cítí, jak kdyby do té ugandy, ghany, bolívie, číny nebo antarktidy jel s něma. z pár spolupracovníků se ze pár týdnu stali dobří kámoši a tak je alespoň příležitost ty lehce vydělané zlaťáky rozfofrovat v hospodě po práci. ale tomu bude za dvanáct dní padla, páč už budu na florenci proměňovat měknoucí měnu královny za české korunky. takže pražáci, v neděli jednadvacátého přijeďte na florenc přivítat vašeho pochudlého kamaráda!

Claire, Simon a Andrea a srandovní party v gay clubu.

Večeře v libanonské restauraci. Lush.
Gareth dříme v bambusovém domku, znavenej po obrovském kebabu odvedle.
David a Silvie z Nomadu na Victorii.
Tři odpoledne. Tak vypadá skóre, když mám kocovinu.
Gareth vs Simon.
Garethův tik.

Takhle se děsí zákazníci!
Nakalení.
Nomad Crew na Brick Lane

Sobota Vídeň - Vincent van Gogh

Potřebujem doplnit posádku auta. Tuto sobotu jedem do Vídně, Peca, já, Terez. Dva lidi se ještě vlezou. Kdo chce jet nech se mi hlásí (ideálka na mobil) . Výstava, Prater, kávička, Sachertorte. odjezd v ranních, návrat ve večerních hodinách.

Přišla zima

Ohlašuji zimu, ano jsem si vědoma toho, že je 3.září, ale zima tady nás zima už dostihla. Člověk ráno vstane, topení pustí na plno, obleče si hodně teplýho oblečení na sebe, ale ne to nejteplejší co tu má, protože to nevím co by pak dělal v říjnu,listopadu a prosinci. Pak razí do školy, pěšky, autobusy jsou jen pro majetnější vrstvy norského obyvatelstva. Pára jde od huby, vidí že v noci na horách zase sněžilo, protože kopec vysoký 400 m hned za barákem je téměř celý pokrytý sněhem.

Přijde do školy, sundá oblečení a čeká až ho dostihne teplo. Leč nedostihne, ve škole je zaplá klima, jako klimatizace. Po přednášce z General law of the sea, čemuž vůbec nerozumí, protože nějaký archipelagos, estuaries, low-tide evelations mu vůbec nic neříkají a v českých podmínkách se rozhodně neuplatní, tak po té přednášce razí ven ubalit si skrovnou cigaretku z posledního tabáku. Zase rychle do klimatizované místnosti.

Po návratu domů, si otevře učebnici a snaží se opět rozluštit ty tajemné kódy v učebnici.

A pak už jen čeká až přijde tma, deprese, stav bez tabáčku.
Anebo na víkend, když ještě není sníh tady dole, aby mohl vyrazit někam stopem a přežívat pod stanem a užívat, se vším všudy, Norska.:)

La primera semana en Barcelona

¡Hola amigos!

Konecne mam cas neco napsat o svych prvnich dojmech z Barny. Pokud nekteri nevi, tak jsem tu na Erasmu, ale prozatim navstevuju kurzy espanol a flakam se, nez mi zacne skola.

Od patku do stredy jsem pobyvala pres Couchsurfing u Roberta a jeho spolubydlicich. Byli hrozne hodni, se vsim mi pomahali a nebyt jich, tak se tady asi nezorientuju tak rychle. Jak uvidite na fotkach, tak jsme si celkem buzirovali - casto se delala nejaka spolecna vecere bud doma nebo u znamych a taky jsme byli vecer parkrat venku. Pote, co jsem prijela, jsem se snazila najit co nejdriv nejakej byt, zaprve proto, ze jsem nechtela dlouho opruzovat u nich a taky ptz zit na dvou metrech ctverecnich s desitkami tasek neni uplne vonco, ze.) I kdyz pak, kdyz jsme se trochu szili, tak mi dokonce nabidli, ze bych mohla bydlet u nich, v novem byte v Sants, kam se ted stehuji, kdybych nic nenasla. Ale to by bylo moc lehky, takze jsem hledala a hledala..)

..nejdriv to slo ztuha, ptz tady najit uchazejici pokoj (pokud mozno v centru nebo v jedne z lepsich ctvrti) za rozumnou cenu fakt neni lehky. Co se tak bavim s ostatnima erasmakama, tak nekteri stale hledaji a to navstevuji treba i 10 (!) bytu denne! Rozumna cena je v rozmezi 250-350 ecek, za tu nizsi hranici vsak dostanete na okraji mesta prtavou tmavou diru bez okna, stolu a zidle, nejlepe v byte, kde bydli i majitel, jehoz hlavni "rule of the house" je "no party, no big meeting". Takze realne podminky jsou spis v rozmezi 300-400 e. Pro me bylo dulezity, abych bydlela s dobryma lidma, blizko centra, s dobrym spojenim na univerzitu, s rozumnym pokojem. Muj nynejsi byt prakticky vsechno splnuje: Bydlim na stanici metra Placa de Sants (10min. metrem do centra, trochu dyl do skoly, kam chodim ted na kurz espanol a 5min. pesky od stanice vlaku, ktery jede za mesto k univerzite). Sants je dobra ctvrt. Plaza je vzdycky plna lidi, je tu plno obchodu a kavaren, a pritom bydlime v docela klidne ulici, ktera je hned u namesti. Jsou tu takovy ty stary domy a uzky ulice se stromama, zadny panelaky u dalnice nebo tak neco.))

Dobry je, ze mame vlastne cely barak pro sebe. Jsou tu ctyri pomerne velke loznice, "obyvak" a kuchyne (a koupelna). Mame dvorek, kde se da sedet a delat BBQ a pak enormni terasu o rozloze celeho patra (kdyz vas prijede hodne najednou, tak vas vyzenu tam.). Muj pokoj je fakt velkej proti nekterym cimram, co jsem videla. Mam tu vsechen nabytek, co potrebuju - dokonce uz ani nevim, co tam davat, mam tu vic mista nez na koleji a min veci.) Jedina vec, ktera mne vadi, je, ze je tu malo svetla, ptz okno vede do chodby a ne ven. Takze tady operuju s dvouma lampickama a asi jich jeste budu muset par sehnat.) Nevermind. Nemuzu mit vsechno. Jo jeste jsem zapomnela uvest cenu - 280 e + gastos etc., takze to bude nejak kolem 330 (doufam). ... Coze je podle me na Sants krasny. Vsechno co je pod 350 je krasny.)

Spolubydlici.) Jsou velmi, jak s oblibou rika Fede, "relaxed people". Jak by ne, kdyz na dvorku mame asi deset kytek marihuany. "Relaxed people" v prekladu znamena, ze jsou v pohode a nic neresi, ale taky treba, ze se jim nechce moc pracovat, takze je tu trochu bordel a v par mistnostech nesviti zarovky. Na druhou stranu jsou velmi benevolentni - vsechno tady sdilime dohromady, pokoj si muzu prestavet ci vymalovat podle svych predstav a hlavne kdyz nekdo z vas prijede na navstevu, tak neni problem tu prespat (myslim, ze meho velkeho pokoje by se vlezly i dve matrace). Jinak skladba je momentalne takova: Federico z Argentiny - hlavni persona, ktera to tu sefuje, David puvodem z Rumunska, ale fakticky z Nemecka a jeho mexicka pritelkyne Rosio. Ted jsou tady jeste dalsi tri lidi na navsteve (Italie, Argentina), kteri tu normalne nebydli, ale ted tu normalne bydli.) Mluvi spanelsky (i kdyz s ruznymi prizvuky), takze mam dost prilezitosti cvicit poslech a nekdy ze sebe taky neco vysoukam.

Ted neco o dalsich bytech, co jsem videla. Na zacatku jsem myslela, ze budu bydlet v baraku, kde je hodne Erasmus studentu a o kterym jsem vedela uz v Cechach a zkontaktovala pres facebook nejaky decka, co tam bydli. No nez jsem dostala odpoved, tak to stalo hodne usili, ale nakonec se mi to podarilo, sla jsem se tam podivat, provedl me tam Romain z Francie, hned jsme dali pivko, proste fajn atmosfera. Dvoupatrovej barak s obrovskou terasou, blizko Parku Guell, hned u metra Vallcarca, ovsem ne tak uplne v centru. Dalsi vec byla, ze za ty pokoje chteli hrozny palky, i 400. Libil se mi jeden za 280 v takovem pristresku u terasy, ale bavila jsem s lidma, co tam bydli a nebyli si uplne jisti, jak tam bude v zime - treba jestli tam nebude prset, snezit... ptz strecha nebyla v moc dobrem stavu a taky jestli tam nebude zima (coz me pro me dost podtstana vec, na kterou jsem se ptala pokazde - jestli maji topeni... Nemaji. Nikde. Maji akorat ty elekticky nebo plynovy zahrivace. V Sants pry mame plynovy.. tak uvidime v zime, jestli budu mrznout...).

Romain se se mnou sel podivat na dalsi byt, ptz jsem zrovna mela schuzku v te dobe kolem Vallcarcy, ale to byla katastrofa. Pak jsem se sla podivat na dalsi - v uplnem centru - Rambla de Raval. A to byl teda krasnej byt! Starej barak, ctvrty patro, vyhled na cely bulvar i mesto, dva maly balkonky, jeden v "mem" pokoji. Spolubydly taky dobry - jedna Nemka a jedna Spanelka, kolem 30, pracujici. Bytecek mely fakt stylove zarizenej a v pokoji byl novej nabytek, a taky tam bylo svetlo... No, proste jsem byla unesena, ale cena 370 e.. A taky jsem nevedela, jak moc se budou holky socializovat, natoz poradat nejaky party, kdyz pracujou. Proste jsem se v tu chvili rozhodovala, jestli zaplatim 280 ve Vallcarce za shit pokoj, ale dobrou atmosferu (ovsem asi bych si s international studentama moc neprocvicila espanol), nebo temer o 100 vic v krasnem prostredi v centru, kde by to ale bylo o tom, ze bych chodila vzdy jen parit ven a mela klid na studium A to si myslim k Erasmu moc neladi...)

No a pak jsem mela schuzku v Sants... A bylo rozhodnuto. Byla jsem z toho nadsena - je to takovej kompromis mezi Vallcarcou a Ravalem, rekla bych. Mmch ten Raval je proslulej tim, ze tam jsou prostitutky a neni to tam moc bezpecny.) Tady to je bezpecny a navic tu tenhle tyden probiha fiesta tehle ctvrti. Kazdy den od 22 do 2 hraji kapely v ulicich a lidi korzuji a tanci.)

Co dal... Skola. Byla jsem zarazena do skupiny A1 (rozumej, ti nejlepsi ) a zcela mi to tam vyhovuje. Lidi co jsou vys si stezuji, ze nestihaji a chcou niz. Tak to my uz niz nemuzem Je nas tam kolem deseti, international skupinka (Nemecko, Holandsko, GB, plus team Russia, ktery uz od druheho dne nechodi do hodin). Mame dve ucitelky, kazda nas uci dve hodky. Obe jsou hrozne spravny a sympaticky. Myslim, ze jsme docela dobra skupinka, je tam sranda a o pauze chodime na kaficka (ptz obed se za pul hodky stihnout neda). Nasla jsem si tam nejaky kumpany, se kteryma chodime ven.

Takze uz jsme byli na plazi a taky kalit. Probehla houseparty ve Vallcarce a nasledne v centru. Domu jsem prisla kolem 7 nebo 8, ptz jsem, mam dojem usla v metru a navic ve spatnym smeru... njn. A pak jsem pry taky usla ve sprse, ptz me tam rano spolubydlici nasli.) No proste Whatever I did when i was drunk didn't happen if i can't remember it. Stejne je to ujety, jak se tady zacina kalit v 11 a jede se do rana. Na druhej den nejste schopni niceho. A taky se zacina jist v 11! Nekdy treba cely den nestiham jezt, mam dva krosany a pak cekam, az me nekdo pozve nekam na veceri No a pak jste nekde na veeci, lidi stoji u stolu plnyho zradla a neji!! Fakt nevim, na co cekaji! Ja uz tam vzdycky pekne slintam... No asi pres den normalne ji, ne jak ja.

To by pro zacatek bylo vsechno.. Mejte se dobre a napiste mi, co delate a co je novyho!!