Pokud někdo přežije prezentaci Berlína od Jimba Hanzelky, Radima Livingstonea, Elišky Kunsthistorické a ode mě, bude vědět víc než většina průvodců po německým Hauptstadtu:
Co nás omezovalo:
1) Zima: Nevím kolem jakých teplot se pohybovala teplota u vás v protektorátu, ale na severu jsme byli donuceni sáhnout ke všemu použitelnému oblečení (aneb kolik si na sebe navlečeš triček a ponožek.
2) Ceny: Člověk se nechce omezovat, ale vypláznout 250 za výhled z trošku většího Žižkovského vysílače se nikomu nechce. Někdy se dalo ušetřit (no je mi jen 18, věřte mi; dobrovolné = hahaha apod.), někdy ne, třeba při pokusu o proběhnutí na stadión pro finále WM 2006.
3) Únava: Celý třetí den po ehm kratším spánku proběhla tour po berlínských muzeích. V reálu to vypadalo tak, že jsme vešli do foyer, vyvalili se na první lavičku, obdivovali výzdobu a příležitostně se posmívali odhaleným antickým sochám. Ale abych Shewatorovi nekřivdil, zatímco já jsem rozvíjel „mezinárodní vztahy“, prošel určitě skvělou sbírku umění 19. století.
Co nás naopak nakoplo:
1) Památky a spol.: Opravdu se vyplatí rozhlédnout se z kupole Reichstagu, zhrozit se nad výstavou v bývalém velitelství Gestapa, projít se po nádherném bulváru Unter den Linden (proti kterému vypadá pražská Pařížská jako kroměřížská Rumunská), toulat se po Technickém Muzeu nebo si zařvat na 80 tisícovém svatostánku fotbalu.
2) Berlíňané: Žádní odměření, povýšení a uprdlí Němci, ale národ který ochotně bez požádání pomůže bezradným obličejům s dopravou a orientací. Čekal jsem, že v klubu bude aspoň chování sekuriťáků standartní, tedy jamamsvalytaknamenecumtakblbetyxistenebomasposrande. S úsměvem nám byly zabaveny český kozlíky, a i přes výslovný zákaz na dveřích jsme si je mohli čučácky vypít venku. Dokonce i němečti skini (ti původní) posedávájí na baru, popíjejí třetinky, plácají se po zadku a při odchodu na vás kamarádsky pokývnou.
3) Doprava: Nadzemkou, podzemkou, kamkoliv, kdykoliv, 9 linek, do půl hoďky. Když se k tomu přidá štěstí, jako třeba když se v neděli o půl šesté ráno(!) zastavil revizor metr ode mě a já tak neztratil částku výše mého ročního rozpočtu, není si na co stěžovat.
4) Hostel Generator: Za 11 žetonů tvrdé měny za noc jsme dostali pěkný pokoj pro 8, multikulturní spolubyly, obrovskou snídani a mrkvičku na záchodě. Našemu Babylónu uštědřil Radim nefalšovaný kulturní šok, když si začal pěkně vevnitř ohřívat plechovou fazolovou lahůdku na vařiči v nefalšovaným ešusu. Australana a Kanaďanku to sice trochu vyvedlo z míry ale náš škatule-škatule-hejbete-se-pokoj už vsublimoval hodně, matně si pamatuju slovenskou technařku a Radim nějakýho černocha.
4)Klub Magnet: Jít do Magnetu a umřít.
5) Sverige. How are you doing?
Definitivní hudební anketa, na kterou jsme všichni čekali: Pitchfork 2005. 50 nejlepšich alb, 50 nejbližších singlů, 15 nejhorších písniček, to nejlepší z techna a country and many more. A jen pro úplnost počin z našich luhů a hájů: skvělý Karl Muzzik Lab vytvořil svůj přehled 50 alb a 50 singlů. Zajímavé srovnání.
Sice se jedná spíš o záležitost vedlejšího blogu, ale pro jistotu varuji i ostatní. 22/12/05 se vrací do vlasti známý výpitek a kriminálník Simcha; nepovedená novela eurozatykače mu totiž zajišťuje teoretickou beztrestnost. To znamená, že předchozí zprávy o jeho údajném uvěznění na Mírově lhaly. Pro bližší informace viz poslední Respekt.
Bylo to velmi náročné, zvlášt po zhlédnutí filmů, vypití několika sklenek vínka. V pátek jsem se dopotácela ve dvě hodiny ráno domů. Natáhla si budík na 4:30 a štastně usnula. Probudilo mě zvonění a 2 minuty jsem nemohla pochopit, že už jako mám vstávat bylo 4:59. Vlak do Brna odjížděl 5:31. Bleskový nápad "pojedu na nádr autem", byl zamítnut ve chvíli, kdy jsem vstala a zjistila, že jsem ještě dost pod vlivem. Teleport na nádr. ( V pohorkách se nedá běhat). Usedli jsme s Elou do vláčku a štastně spali až do Brna. Spaly bychom i po cestě do Vídně, kdyby jedna učitelka svým pronikavým uječeným hlasem od hranic pořád nemluvila. Prohlídka řemeslných trhů, první kafčo. Návštěva Leopolds Musea. Mě osobně výtvarně nevzdělaného člověka některé věci až tak nefascinovali. Bylo tam pár dobrých kousku, ale impresionistické perly si nechali frantíci doma. Nicméně, když už jsme tam byly, tak jsme si museum prošli celé a objevily výstavu formiček na bábovky, jenž byly inspirované světovou architekturou (např. forma ve tvaru opery v Sydnye, forma jako Džosérova pyramida atd.) Co asi nejvíc stálo z musea za to, byl sál Egona Schieleho.
http://photos1.blogger.com/blogger/2591/969/1600/s_14.jpg
Díky Ráďovi, že mě na to upozornil.
Po dlouhé době chci v pátek uspořádat tradiční fejláč. Mám v plánu zkouknout dva filmy: Before Sunrise (1995; IMDB, ČSFD) a Before Sunset (2005; IMDB, ČSFD). Pro ty, co nevědí: jedná se o dva díly nejsenzačnějšího romantického filmu všech dob. Americký mladík potká ve vlaku Budapešť-Vídeň krásnou Francouzku a stráví s ní jeden jediný večer a noc ... a potom ji po devíti letech potkává znovu. Civilní, nenápadný film se skvělými dialogy. Stříbrný medvěd z Berlína, nominace na Oskara. Produkce proběhne v klubovně u sila, barevný širokoúhlý film bude promítnut přímo z originálních španělských (!) dévédéček, anglicky s českými titulky. Start 18:00, entry láhev vína dle vlastního výběru (aspoň jedna). Zváni jsou všichni kromě Mušketýra .
zatím jen ochutnávka
"Má dnes ještě cenu skládat novou hudbu, když stačí recyklovat tu starou?" Přesně tímto heslem se řídí žaponské původně hip-hopové seskupení Satanicpornocultshop. Žaponci byli vždycky jiní, divní, tajemnější a v posledních pár letech perverznější, progresivnější a maniakálnější než my zaprděně nudně tradiční Evropani. Tato pětičlená kapela z Ósaky to jenom potvrzuje. Svůj původně rytmický hip hop vyměnili ze dne na den za nekompromisní bastard pop. Pro niku: je to taková hudební koláž, kdy třeba důmyslně namixuješ davida michala a beatles, ladně proplouváš mezi všemi možnými i nemožnými hudebními styly, syňťákuješ, sempluješ, gramofoníš, ale semtam si třeba i brnkneš na kejtru a vyloudíš prudérní a neopakovatelný sound, na který se nedá tančit jinak než mojí technikou. Teď vážně. Tito lunatici dorazili až z Žaponska, čekalo se ně v Evropě pěknou řádku let, mají kouzelnou zpěvačku, zbytek kapely se na koncertech převlíká do anonymních, komiksem ovlivněných převleků a masek a všichni do jednoho sou roztomilí jak sestřenčiny tamagoči. Čekají jen na vás abyste je podpořili. Já teda určitě du a díky mé posedlosti lístkama sem pro vás rezervoval další 4 (abysme zas s pecou neskončili sami dva v technickém muzeu a nebřinkali paličkama do dřívek v akustickém oddělení). Jestli váháte, tak se stačí minutu dívat do očí žaponskému mončičákovi na obrázku vlevo, on už si s váma poradí, tak jako se mnou.
Žaponci! Žaponci!!! a sličná zpěvačka uprostřed koláže (obrázek pro ty, které nezhypnotizoval mončičák nahoře)
bez komentáře.
taky byste se báli...
