Zamysleli jste se někdy nad tím, že dříve nebo později zemřete?

Nad vlastni smrtelností?

Je to tak, že tu všechno necháme jak to leží a běží a začneme prožívat prázdnotu a naše místo vyplní vzpomínky, blyštivá kamej toho všeho, co jsme prožili?

V žádném okamžiku si nikdo z nás nemůže být jist, že se dočka dalšího. Jako cvrnknout do vypínače. Jsi a Nejsi. Mystérium života a mystérium smrti.

Je smrt temnotou a zoufalstvím, chladnou prázdnotou nekonečneho prostoru, nebo barevnou a krásnou královnou, v jejíž říši je místo pro každého?

Je smrt výzvou, nebo nás postaví před hotovou věc?

Je smrt vysvobozením, nebo bledou vyzyvatelkou, pokračováním života, stáří,nemoci a sebe samotné? Prázdnou karafou, či vodopádem nového bytí a prožívání ?

Existuje vzkříšení a život, nebo pouze sladká úleva na věky věků? Nebo snad věčná tma?

Smrt je zcela jistě ukončením naší fyzické existence. Je v rakvi zima? Je smrt objetím hlíny, chladu a posledního doušku svobody v moři bolesti a nenaplněných nadějí? Nebo je majákem v temnotách? Vstupenkou do říše radosti a štěstí? Úlevou v rozbouřeném moři pocitů? Co jsme dělali a co jsme nedělali, komu jsme ublížili a neublížili?

Jak překročíme řeku Léthé, řeku života a smrti? Jaký je její proud? Uvidí bledý poutník na cestě vpřed lekníny, rudé jako smrt a ovoce které vydrží čerstvé po celý zbytek věčnosti?

Blahoslaveni chudí duchem, neboť jejich jen království nebeské....a svět se směje marné snaze, smýt s tváří čertů saze. Nebo to cítíte jinak?

Existuje převozník, nebo jen schody vzhůru, nebo nic?

Přináší poslední vydechnutí sladkou úlevui a nekonečné štěstí?

Opouštíme svět s pocitem že jsme nic nestihli, nebo s pocitem, že jsme svou roli sehráli jak nejlépe jsme mohli?

Prosím pište.

Ať už jste kdokoliv, mám Vás všechny rád a v mé mysli jste nesmrtelní.

Vsichni odesli. Nedopite sklenice mi pripominaji vlastni smrtelnost.

výzva: James Bond 007 Complete Special Edition DVDRip XviD-Donatello

kdo to stahne je borec brazilec

Trafačka

1.12. Otevření Trafačka arény u Českomoravské slibovalo křest nějaké knížky a výstavu ilustrací k ní, koncert nějaké skupiny, módní performance a hlavně, na co sem se těšila fireshow opěvovaných Tribofuego ("hej poďme tam, budou tam točit s řetězama"). Po dlouhé době na nějaké echt kulturní akci. Stará hala plná děl moderních mladých umělců, za celebrity zastoupen (i osobně přítomen a obletován ožralýma lovkyněma) František Skála. Moc těhle věcem nerozumím, nejvíc mě asi zaujala jedna ilustrace, byl kluk, co mu tekly černý slzy a byla u toho bublina: (zhruba) sem mladý umělec a mám před sebou nadějný život. Když sem se kolem sebe po těch mladých umělcích porozhlídla, všichni oháklí v nějakých značkových originálních hadrech, opravdu, mají to těžký...Jinak v pohodě byly taky videoprojekce mladých famáků a pak pohyblivý promítačky na stropě, to se mě líbilo. Moc sem se tam ale necítila, v čemž mě utvrdila konverzace ve frontě na záchod ( a že sem tam strávila času, neboť na celou halu byly jenom dva záchody):
slečna na mě: máš rozmazanou řasenku
já (ani nevím proč, byl to pěknej kec a už sem byla nakalená): jo díky, já jdu rovnou ze školy a ještě sem se na sebe nedívala (bože,co to kecám)
slečna:a co studuješ
já:práva
slečna: a co tady jako děláš?!
já:a co studuješ ty?
ona:no akádu přece (sem vytušila, že asi myslí AVU)
no nic, nenechala sem se odradit. když už davy trochu prořídly, přisli na řadu Tribofuego a my se nadšeně nechali v první řadě pocákat petrolejem. Špatný to nebylo. Zajímavý, jak každá ta holka měla aspoň nějakou část vlasů vyholenou, mnohdy dost náhodně, takže je jasný, že až začnu mít účes jak dost drsná punkerka, začla sem s ohněma. Večer zakončujem asi ve tři, kdy se snažím rozehnat dva zhulený kamarády, že už do žádné další knajpy nejdu.

Oh Romania!

tuniská vlajka turecká vlajka

Nerudova ulice je fajn. Hlavně pokud srkáte už čtvrtou sklenku kvalitního červeného, pokuřujete s tureckým zástupcem velvyslance na balkónku rumunské ambasády a je jedna hodina a to myslím odpoledne. Přijel asi váš velvyslanec, komentuju příjezd mercedesu (červenobílá vlajka s půlměsícem). Ne, to je vlajka Tuniska (blbečku, domyslel si určitě pro sebe). Neměl to být jediný trapas toho podivného odpoledne.
Pozvánku na ambasádu na jméno O.B. (nechám na vaší fantazii) sem s Ondřejem B. vyměnil za jízdenku do Budapešti (pozor, jedná se o fámu, nikam nejel!). V poledne zavázal tkaničky polobotek, utáhl uzel kravaty, zapnul poklopec u gaťat s pukem a potom, co sem se na sebe usmál do umyvadla teda zrcadla, vyrazil s Eliškou směr Malá strana. Není dobrý zdravit rumunského velvyslance a celou jeho rodinu napůl italsky, ale byl sem docela blízko správné výslovnosti, tak co. Z bohatosti a okázalosti načinčaného rautu by slabší povahy na místě omdlely a já to ustál jen díky disciplinovanému opakování mantry "tohle není menza, tak nečum tak blbě". Jedli sme a pili, otesánek hadra, a kdybych nechtěně nepíchl vidličkou džaponského, nebo laosáckého suprgenerála, tak bych řekl, že i docela poklidně a civilizovaně (nevrátil mi to asi jen kvůi diplomatickému protokolu,nebo tak nějak). Ale o jídle psát nebudu, poslintali byste klávesku. Budu psát o lidech, o důležitých lidech. Třeba Oliver - režisér, scénarista, kameraman a zvukař Cestománie v jedné osobě. Hele, nás je tam strašně málo a nedostane se tam kdekdo, víšjak, musíš bejt hodně dobrej a je to hodně náročný. Třeba teďkon dyž sme natáčeli v tom Pamíru...Jinak sympaťák. Vzal si číslo na Elišku, prý kvůli Rumunsku. Nebo třeba Teo Achoj, co vy tu djelate jako myslim vy tady kdo vas pozval a proč. Mluvite rumunski? Ukázal sem na Eliščinu kamarádku. Nakonec se z Tea vyklubal moldavský akademický malíř žijící už 19 let v Táboře, muž vzezřením Jánošíka (fyzicky i módně). Po vyčerpávající a jak jinak než zasvěcené debatě "o vlivu Gagauzů, Turecka, Podněsterské republiky a Ruska na destabilizaci Moldavské republiky a celého regionu Besarábie" mě pozval do Tábora, podaroval katalogem a vizitkou a pohlednicí s nahulatou ženou, a ať mu prý určitě brknu, že mám v sobě východního ducha. Tak nevim, takhle to v té Nerudovce asi chodí. Tvářit se důležitě a držet hubu (co nejdéle otevřenou, aby pečený kuřata mohly lítat dovnitř). Dobře uznávám, je to lepší než menza, ale tam si aspoň člověk nemusí na nic hrát a když vypadá jak dementál tak spíš ještě dostane knedlik navic. A knedliky já rád.