Ha, já úplně zapomněl, že sem tohle před pár měsícama psal. Takže opožděná odpověď

nahradit vlastní biologický mozek počítačovým ano, ale ne permanentně, nýbrž dočasně a ne na příštích sto let, ale spíš retrospektivně a to na posledních sto dní. to bych si přál. vidět znova to, co se dělo, s možností zpomalení, přetáčení a mazání, jako ve filmu. jinak si myslím, že od té doby, co nechal kubrick a clarke zemřít HALa na filmovém plátně, je jasné, že člověk a počítač, emoce a chladný kalkul, by se spolu neměly míchat víc než je zdrávo. páč pak nevyhnutelně dojde ke smrti toho prvního a zranění citů toho druhého a na to se nedá dívat, protože každé člověčí mládě ví, že roboti by trpět neměli a že někteří z nich potom začnou nezodpovědně abstinovat a sebevražedně reznout jako bender.

ale konec úvodu pro matfyzáky. chtěl sem se hlavně omluvit, za tu nezodpovědnou odmlku, která spustila lavinu mejlů (rozuměj tři) a co že se to se mnou děje a proč že se neozývám. především bych napřed rád zdůraznil, že nedealuju a že nejsem houmles a že jsem se nijak moc nezměnil. před dvěma týdnama sem opustil proslulý goldsmid, koleje s charakterem a nejdražším čtverečním metrem v evropě, na což také tohle ošklivé kačátko ve výkladní skříni londýna doplatilo. po docela zábavných zkouškách sme jeho stěny otestovali pár solidníma kalbama a nasrali kancelář a ulízečky natolik, že nám oficiálně zakázali kalit, zamčeli common room a jeden pátek dokonce pohrozili všem stávajícím studentům UCL vyhazovem ze školy v případě kalby. páč po té předchozí celá kolej smrděla zvratkama náctiletých anglánů a to i dokonce za průvanu díky několika prokopnutým dveří, které do té doby byly považovány za neprokopnutelné. kalba se samozřejmě přesunula na můj pokoj a po poněkud sentimentálním ranním vítáním nového dne na střeše přesun na oxford street, kde několik studentů s vyhrnutýma kalhotama pobíhalo up n down ve zlatých a stříbrných flip flopech odcizených z marks n spencera pořvávajíce na šokované taxikáře. nicméně jakub se přestěhoval již den předtím s pronajatou dodávkou řízenou dvěma rumunama (how do you like your life in london? - yes.) do severního londýna. a o tom sem vlastně chtěl psát. a taky o tom, jaký teď vedu klidnej život a jak cítím v kostech přicházející léto a jak sem byl ostříhanej za víc než 1500kč a nemusel nic platit (to abych vás navnadil, páč si všichni teď určitě říkáte to není možné, to není možné, dyť ten kluk má helmu a nikdy nedal za mašinku víc než sedm pětek). ale tohle je pravdivá story, žádná fikce. rubikon byl překročen, helma pokořena. ale dočkejte času...

tolik úvodem, který sem napsal před týdnem. od té doby mé grafomanské ambice značně poklesly a proto dnes jen krátce k domu a čtvrti, kam sem se přestěhoval. moje nová adresa je 44 hermitage road. sdílím pokoj s ewou, abych ušetřil a sdílím dům s dalšíma třema japoncema a italkou...

tolik i závěrem, kterej sem psal pře pár měsícama.) radši vám to doma povykládám u plzně