[vložte libovolnou slovní hříčku obsahující pojmy "návrat", "úžasný" a "dýně"]

Poprvé jsem měl Smashing Pumpkins vidět 9. července 1997, kdy přijeli do Prahy s Reef jako předkapelou. Bohužel pátého ráno začaly na Moravě povodně a já zjistil, že nemám jak se do Prahy dostat. S těžkým svědomím jsem vrátil lístky a říkal si, že není všem dnům konec, šak oni zase přijedó. Jenomže o tři roky později se "smešini" za dramatických okolností rozpadli a já si je připsal na černý seznam kapel, které už naživo neuvidím. Což je pořád pravda, i po jejich středečním koncertě na pražském Výstavišti.

Nechybělo mnoho a nedostal bych se ani tam. Vodní živel tentokrát nahradila tradičně neschopná dopravní policie na dálnici D1, kde jsme přes dvě a půl hodiny čekali v zácpě před převráceným kamionem. Po dalších eskapádách a nesnázích, jako např. snaha vytisknout lístek až přímo na místě, jsme o půl deváté doskotačili do haly. Šikovně se nám ještě podařilo zasunout dva kusy, ale to už v sále začínalo cosi hrát. "Ladí," prohlásil jsem zkušeně ještě ve frontě na pivo a vzápětí sklidil zasloužený výsměch, protože to už byla "Porcelina of the Vast Oceans", překvapivá první písnička koncertu. Kam se poděli Tatáči, nevím. Jestli začali před osmou nebo hráli míň než půl hodiny nebo nehráli vůbec, se můžu jen dohadovat.

Na úvod musím říct, že jsem si od koncertu moc nesliboval. Proto jsem byl překvapený, jak moc se ze začátku bavím. Zvuk byl fantastický a bylo slyšet úplně všechno, v akustických pasážích i četných hlukových plochách. Jimmy je fenomén a moc jsem nechápal, ja to všechno dokáže ububnovat čtyřma končetina. Po parádní Porcelině odehráli pár písniček pěkně zostra, lidi nejvíc řádili u "Tonight, Tonight". Pak přišla chvíle zvolnění a docela jsem se smál, jak Billy (položertem) zapomněl text akusticky odehraného "Perfect", a říkal si, že takhle zkurvit hitovku si může dovolit jen kapela, která jich má v rukávu desítky. Ještě jsem si nostalgicky užil "Lily" a vzpomínal na kamarádku Petru, která kdysi tuhle písničku odsoudila a přirovnala ji k produkci olomoucké dupárny Ponorka Band. Teď ji dávám za pravdu, tancovačkový pocit je ještě umocněn zdvojeným ženským vokálem. Nejlepší je silná série "Today", "Tarantula", "Stand Inside Your Love", k nepoznání předělaná "Ava Adore" a závěrečná "Bullet with Butterfly Wings", oproti desce hodně vystavěná na base. Následuje ještě opět akusticky, ale tentokát pořádně zahrané "1979", následované "That's the Way (My Love Is)" s klavírem a "My Blue Heaven", které je pojaté jako kabaretní číslo včetně Billyho nemotorného tanečku.

Mé fotky stojí za prd, kradu z Youtube

Koncert už ale trvá pěkne dlouho a situace se začíná komplikovat. První vrchol trapnosti nastává, když Billy začne poprvé souvisleji mluvit. Slibuje nám, fanouškům, že se kapela už nikdy nerozpadne. Prý už tu chybu jednou udělali a poučili se, teď s nám zůstanou navždy. Co to kurva vykládá? Z původní sestavy zbyli jen Billy a Jimmy, kteří spolu hráli jak ve Zwanu, tak na Billyho sólovce The Future Embrace. Přemýšlím, jak si to před sebou samotným omlouvá frontman kapely, a pak mě napadne ještě horší myšlenka: co teprve ti nešťastní členové nových SP, které si Billy vybral někde z katalogu, předpokládám podle vzhledu, stejně si všechny party na desce nahraje pro jistotu sám, aby mu to ostatní nekazili. Basistka s palmičkou na hlavě Ginger, blonďatá klávesistka Lisa a i pán v červeném fraku, kytarista Jeff, cudně klopí zrak a tváří se, že na pódiu vůbec nejsou.

Smešini pokračují v hraní a já si začínám uvědomat, jak podělanou dramaturgii tenhle koncert má. Ještě se mi nestalo, abych se těšil domů, díval se na hodinky a říkal si, kdy to konečně skončí. Od půl jedenácté už hodně bolí nožičky a publikum chládne. Billy dost sóluje a skupina se občas změní na nesrozumitelný hlukostroj, písničky začínají a končí, jedna se přelévá do druhé a mně se už nechce dál poslouchat. Druhým vrcholem utrpení je nekonečně dlouhé "United States", které na desce trvá skoro deset minut a tady se jamuje ještě dýl. Jediný, koho to ale baví, je malý Billy. Ten je nakonec na pódiu zcela opuštěn jen s vazbící kytarou a vkládá do písničky deformovanou verzi americké hymny, protože je to hrozně originální nápad, na který před ním nikdo nepřišel, ani Jimi Hendrix ve Woodstocku ani U2 na Rattle and Hum. Jsem docela rád, protože je jasný, že to dnes bude bez přídavků a bohužel i bez "Disarm". Následuje minimálně pět minut vytleskávání, pořvávám už jen naprosto mechanicky a spíš bych chtěl, aby kapela zůstala v zákulisí. Nakonec náš oblíbený megaloman Billy ještě jednou vyleze na pódium a poradí nám, abychom po příchodu domů "fuck, love, suck", pro jistotu to několikrát zopakuje a spustí přídavek. Teprve úplně závěrečná "Cherub Rock" trošku zvedne publiku náladu a několik odvážnějších jedinců si dokonce opatrně poskočí. Po dvou a půl hodinách je konečně konec. Odcházíme z haly a já si říkám, že to byl nejlepší špatný koncert, který jsem v životě viděl.

Vzpomínám si, jak jsem se kdysi s otcem díval na koncert Pink Floyd v Benátkách. Mohlo to být někdy kolem devadesátýho roku, spíš ale dřív. Otec byl nadšen, protože to byla ta parádní kapela jeho mládí. Ti hoši to kdysi měli; teď už to sice byli pánové v letech, ale snažili se to překrýt instrumentální virtuozitou, nekonečným sólováním a moc pěknými světelnými efekty. Stejně jsem se cítil, když jsem vycházel do deštěm promáčené noční Prahy. A třeba je to všechno jen tím, že Zeitgeist je pořádně posraná deska, no.

Poctivě jsem si na koncertě psal a později doma porovnával, jsem ochoten říct, že toto je definitivní setlist. Jen pro fajšmekry:

1. Porcelina of the Vast Oceans (MC)
2. Behold! The Night Mare (A)
3. Bring the Light (Z)
4. Tonight, Tonight (MC)
5. Mayonaise (SD)
6. Try, Try, Try (MA)
7. (Come On) Let's Go! (Z)
8. Perfect (A)
9. Lily (MC)
10. Rose March (AG)
11. Today (SD)
12. Tarantula (Z)
13. Stand Inside Your Love (MA)
14. Ava Adore (A)
15. Drown (promo single)
16. Bullet with Butterfly Wings (MC)
17. 1979 (MC)
18. That's the Way (My Love Is) (Z)
19. My Blue Heaven (Thirty-Three single)
20. The Everlasting Gaze (MA)
21. Cash Car Star (M2)
22. Easy Livin' (Uriah Heep cover)
23. For What It's Worth (Buffalo Springfield cover)
24. Daydream (G)
25. Wound (MA)
26. United States (Z)
27. I Don't Mind (unreleased)
28. Cherub Rock (SD)

A - Adore (1998)
G - Gish (1991)
AG - American Gothic EP (2008)
M2 - Machina II/The Friends & Enemies of Modern Music (2000)
MA - Machina/The Machines of God (1998)
MC - Mellon Collie and the Infinite Sadness (1995)
SD - Siamese Dream (1993)
Z - Zeitgeist (2007)

Pro Stana a ostatní nepřítomné přítele, zvlášť jednu.