Pohled Medúsy

Člověk nemůže jen sedět doma, hrát Soul Calibur a dívat se seriály*, občas je třeba vyrazit mezi lidi a za kulturou, aby pak mohl honit vodu na večírcích a používat termíny jako "reinterpretace". Kroměříž moc možností nenabízí a v Olomouci to už mám odchozený, proto los padl na Brno. V jednom agresivním výpadu se nám podařilo za deset hodin shlédnout pět výstav, a to se smíšenými pocity. Něco lze doporučit, před něčím třeba varovat.

Po letech jsem si konečně doplnil rest a můžu si odškrtnout Pohled Medúsy, stálou expozici evropského umění posledních šesti století v Místodržitelském paláci. Většina věcí přinejmenším zajímavá a ta Rubensova titulní Medúsa je fakt dechberoucí obraz, koukali jsme na něj až do úplného zpitomění. Šup ale o patro níž na Schikanedera, ten se vám taky dostane pod kůži. U některých jeho obrazů cítíte tolik koncentrovaného zoufalství, že je to až nesnesitelné. Čím jednodušší, tím lepší, jako třeba u té nepochopitelně vyrovnaně vypadající mladé ženy, která nese zimní krajinou rakvičku se svým dítětem. Je to intenzivní zážitek a i když ke konci prokouknete Schikanederovy postupy (rozostřené obrysy, tlumené zdroje světla někde na okraji obrazu, postavy většinou depresivně zobrazované zezadu), stejně vás dostane. Největším tahákem letošního léta je ale v Brně určitě výstava Slovenský mýtus, která vynalézavě dekonstruuje (hehe) obraz Slovenska očima jeho výtvarníků. Najdete ji v Uměleckoprůmyslovém muzeu na Husově ulici, stálou expozici užitého umění doporučuji vynechat, pokud nejste magor do pohárů, relikvářů, keramiky, nábytku a podobně. Slováci byli docela vtipní, i když s odstupem jsem z toho spíš rozpačitý než nadšený. Je sranda srovnávat nacionalistické a nactiutrhačské umění, všechny ty romantizující zbojníky na tatranských holinách v kontastu se svastikami a hvězdami na slovenském národním znaku. Hodně kacířské jsou některé grafiky Svätopluka Mikyty, který se prezentuje i videoartem "Valaška na západ": muž, zřejmě autor, si vyrazí někam do hor, převlékne se do kroje, zajuchá si s valaškou a tu pak hodí směrem na západ, kde pokojně spadne do řeky. Poselství minimální, ale neurazí. Pokud aspoň trochu sledujete, co se děje v posledních měsících na Slovensku, máte spoustu materiálu na přemýšlení.

Slovenský mýtus not included
aneb Tickler doporučuje

Na závěr jsme si nechali Vaňkovku, teda Wannieck Gallery vystavující sbírku největšího sběratele současného českého umění Richarda Adama. Byl jsem dost natěšenej, protože jsem o jeho kolekci slyšel jen samé superlativy. Maniak, který ze svého průměrného platu kupuje to nejlepší a instinktivně dokáže určit trendy na celá desetiletí dopředu, no znělo to zajímavě. Byl jsem dokonce ochoten vysolit za vstup kilo, než mě pán u kasy přesvědčil, abych šel za poloviční a asi věděl proč. Řekl bych, že tak deset procent vystavovaných exponátů bylo zajímavých. Něco bavilo a třeba ta rozřezaná škodovka, pečlivě rozložená na gigantické archy papíru, na které byly jednotlivé díly obstříkány, byla moc fajn. Dá se přemýšlet i o "hlubším smyslu" toho všeho, přehodnocení vztahu k osobnímu vlastnictví, každodennost jako umělecký artefakt a co já vím co všechno. Zbývajících devadesát procent byl ovšem shit většího nebo menšího ražení. Vrcholem je obrovský počet objektů jistého Jiřího Kovandy, který ztluče dohromady dvě prkna a pověsí na zeď s popiskou "Bez názvu". No prostě onanie nejhrubšího zrna, která vás nutně vede k zamyšlení proč to všechno. Můj nejoblíbenější objekt popisku úplně postrádal, ale dal by se popsat jako "Větev způlky natřená na bílo a pověšená na zeď pomocí hřebíku a kusu silonového provazu". Jiní si zase našetřili na co největší plátno, na které namalovali třeba černý ovál na bílém pozadí nebo bílý čtverec na černém pozadí. Ti mladí by měli konečně pochopit, že v umění, stejně jako v životě, neplatí čím větší tím lepší, ale mnohem důležitější je vybroušená technika, nadšení pro věc a cit. No a na závěr pro pozorného čtenáře malý test. Kdo uhodne, na které ze dvou následujících fotografií se nachází skutečně umělecký artefakt, vyhraje dřevěnou paletu, co mám ve sklepě a která potichu nabývá na ceně, stačí počkat pár let a pak vystavit.

Možnost 1, kód: BRNO (mezera) UMENI1

Možnost 2, kód: BRNO (mezera) UMENI2

Odpovědi zasílejte na můj mobil a nezapomeňte se podepsat.

* Mimochodem Prison Break stál za prd a třetí řadu se pokusím vynechat, překvapivě dobře se drží Desperate Housewives a The L-Word, na Lost jsem se přestal dívat už před celými měsíci, The Sopranos předevčírem skončili a bylo to asi nejkontroverznější finále ever. Takže je třeba se těšit na druhou řadu Big Love a doufat, že se po zrušení Deadwood vrátí Milch v plné síle se svým novým surf noirovým (!) projektem John from Cincinnati.