Buran na cestách (voljům uan)

Děkuji vám kamarádi a přátelé za tucty vřelých emailů a zpráv, zda se mám v Indii dobře. Kdybych měl jejich počet zaokrouhlit na desítky, tak bych se dostal k rovné nule, protože jeden jediný Jimmy mně sám o sobě napsal zprávu. Nicméně mě se tak lehce nezbavíte a chtě nechtě budu zabírat místo na blogu samolibým seriálem o životě v Indii.

Díl 1: Doprava

Čekal jsem hodně, ale doprava v Indii je mazec nejvyššího stupně. Po ulici se pohybuje naprosto všechno, co si dokážete představit a ještě několik věcí nepředstavitelných. Samozřejmostí je solidní základ tisíců starých, starších a historických aut, mezi kterými se sem tam mihne elitářská Octavia. Naprostým fenoménem jsou skútry a motorky, které se proplétají naprosto vražedným způsobem a když už to nejde jinak, tak se valí na tom dvoustopém ďáblu po chodníku. Veřejná doprava se tu považuje za prostředek pro póvl a tak se většina Indů přepravuje pomocí rikš, která má dvě varianty. Cyklorikša je (nečekaně) upravené kolo na tříkolku, na jehož zadním konci sedí několik lidí na nestabilním bidýlku. Motorikša se naproti tomu skládá z jednoho otrlého řidiče, který jede zásadně stylem plná brzda nebo plný plyn, polosériového hybrida motorky a bakelitového obalu a cca tuny hinduistických nálepek, vyřezávaných sošek a jiných relikvií. Nehledě na to, že tento upravený fechtl nejede víc než 50km/h, chrlí do okolí tolik zplodin jako větší neodsířená tepelná elektrárna. Samozřejmou výplní prostoru jsou cyklisté (tento sport je v Indii stejně bezpečný asi jako volný pád bez padáku), neohrožení chodci a široké spektrum zástupců živočišné říše. Posvátné krávy, na kterou se nesmíte ani zle podívat natož ji odstraňovat ze silnice, osli s nákladem, povozy s velbloudy, koně, toulaví psi a výjimkou není ani slon nebo opice.
A teď k pravidlům silničního provozu: Po třech týdnech usilovného zkoumání jsem objevil jenom dvě a navíc pouze doporučujícího charakteru. Většinou se jezdí vlevo a ve dne (ne už v noci) se stojí na červenou. Zbytek už funguje úžasným samoregulačním mechanismem, kdy jede na křižovatce ten, kdo jede. Často se ale uplatňuje pravidlo většího (silnější pes mrdá), což má svoje opodstatnění – když se na vás řítí autobus zleva, tak mu na motorce rádi dáte přednost, i když si myslíte, že byste měli jet vy. Po kontaktu s tím plechovým monstrem si budete moci stěžovat tak u svatého Petra.
Takovým pojítkem, které vše drží pohromadě bez nehody, je všudypřítomné troubení. Řidič troubí, když se blíží ke křižovatce, když má někdo uhnout, když potká známého a hlavně když musí každých 50m vyzkoušet klakson, zda náhodou nepřestal fungovat.
Samostatnou kapitolou se zdají bezpečnostní pravidla. Indové prozatím neobjevili vynálezy moderní doby jako je blinkr, pásy a často ani světla. Když už někdo vlastní pekelnou věcičku ze západu, jako třeba helmu, s oblibou ji nenosí při jízdě na hlavě, ale bezpečně pověšenou na rameni nebo lokti. Též tito jihoasiaté plní dopravní prostředky na maximální míru, proto se na motorku bez problémů vleze táta, máma, starší syn, mladší dceruška a kojenec. Do džípu se naskládá (či pověsí ven) kompletní hokejový tým a pasažéři jednoho autobusu by se dali počítat ve stovkách, když zvláště oblíbené je cestování open-air na střeše, lidové zvané „horní třída“.
Asi se nikdo nebude divit, že dopravní policie tady má nulovou autoritu, zvláště když její jedinou pravomocí je pozorování ruchu na křižovatce a výzbroj je tvořena australským honáckým kloboukem, a jednou středně dlouhou bambusovou tyčí.
Tak to by byla doprava, omlouvám se za rozsah. Méně gramotnější či línější fandové emaracany se mohou podívat na video.
Mimochodem můžete mě obšťastňovat dalšími zprávami na mém indickém mobilu +919916897427 nebo na haba.stanislav@centrum.cz