Výběr z četby III., tentokráte s poučením

Zdravím Vás.

Před chvilou jsem dorazil domů v opravdu dobré náladě. Jak někteří z Vás vědí, ( zdravím všechny své příznivce), máme doma psa. Carinka je z větší části černá a moc chlupatá a většinu svého volného času prospí, obzvláště za nynějších přímo vražedných podmínek. Přišlo mi fenky líto a rozhodl jsem se jí dát příležitost k seberealizaci aspoň v noci, kdy není takové vedro. Jak každý ví, ve dnešní společnosti pes přestává být hospodářským zvířetem a stává se spíše členem rodiny. I tak by si ale měl svůj kus žvance zasloužit. Kdysi jsem četl v encyklopedii, že pes má plnit hlavně funkci hlídače. Naše Carinka většinou spí na terase za domem a pokud zaslechne hluk na cestičce , obchází ho nejkratší cestou zleva směrem k brance, aby mohla kohokoliv uvítat k smrti. Branku jsem přeskočil, abych byl co nejméně nápadný. Snažil jsem se nedělat hluk a obešel jsem dům zprava, naopak než Carinka hlídá. Tlesknul jsem dlaněmi o sebe, abych upoutal pozornost a hrozně rychle se vrátil po vlastní stopě a schoval se do skupiny okrasných keřů. Pes se probudil a reagoval. Po minutě štěkání na sovy se běžel podívat, co se to děje před barákem. Tam už mne nenašel, ale chytil stopu a oběhl dům kolem dokola. Já číhal v křoví a hodnotil jeho výkon. Když obíhal můj úkryt, pocítil jsem vlnu obrovského štěstí a vzrušení. Vymyslel jsem to chytře. Mé vzdělání a inteligenční superiorita mi umožnily oklamat mozek psa. Štěstí ale netrvalo dlouho. Pes mě nakonec vyčmuchal.

Těm z vás, kteří dočetli až sem může vrtat hlavou, jakýže vlastně smysl má tohle vyprávění. Je pravda že proti velikosti vesmíru je lidské pachtění naprosto ničím. I tak ale, ve světle událostí dnešní noci, dovolím si celý příběh vypointovat. Když se nad tím vší zamýšlím, musím konstatovat že vydrbat se psem není pro bílého středoevropana žádná frajeřina a taky žádný stromy nerostou do nebe.

A protože určitě čekáte na další výběr z četby, tady je. Dnes mám něco z Jaroslava Haška.


Pamatuji si na starou píseň irských lodníků.

Bylo nás tam roku onoho
patnáct vlků patnáct lodníků,
všichni chtěli píti přemnoho
a křičeli " Johoho, johoho"

Proč to připomínám? Jedině snad proto abych poukázal na to, že není námořníka, který by nepil. Tak i na našem parníku Košíře, který konal pravidelné plavby do Chuchle a nazpět, celá lodní posádka, ba i pasažéři, ti všichni chtěli píti přemnoho a tu, pánové, abych zachoval kázeň, přiznávam se, vypil jsem sám jednu láhev rumu, aby snad nevypukla na lodi vzpoura, kdyby oni rum ten vypili.
.......................................................

Tak jednoho dne, když jsme rejdili mezi Braníkem a Chuhlí, ozval se výkřik prvního lodního důstojníka: " Pane kapitáne, pirátská loď za námi." Ohlédl jsem se a vskutku. Dvojveslá loď, obsazena čtyřmi muži divokého vzezření, letěla jako šipka po hladině k nám. Dal jsem zatížit kotle a plnou parou jsme uháněli kupředu. Piráti však napjali všechny síly a už nás dohánějíce, křičeli: " Nemáte športku?"
Pasažéři na palubě se hlasitě modlili a pirátská loď se octla již na samé zádi našeho parníku a zahákovala se. Ženy plakaly a steward zpíval " Až nás na Olšany povezou" a do toho zněl řev pirátů: "Dejte nám športku"


Jaroslav Hašek, Satiry a humoresky, Námořnická povídka, nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, PRAHA, 1955