Deník alkoholika – týden jedna

Pěknou tradicí se v mém životě stalo, že vyhrazuji několik dní na přelomu června a července naprosto nezřízené konzumaci alkoholu. Žádný pseudoprogram a večer kalba, jednoduše celodenní chlastačka bez nároku na odpočinek.Tento rok se nám podařilo s mými bývalými spolubydlícími Ondrou a Štěpánem konečně zorganizovat tzv. trojboj. Tři města, tři dny, třikrát na plech.

První na ránu přišla moravská metropole Brno, které potvrdilo svou nezkrotnou pohostinnost, zvláště pak slavná pivnice Bláhovka, kde nás číšník familiérně vyprovodil slovy: „ K**va nemoté se tu, ty debile, s tím pos**ným báglem a di už do prdele“. Takže jsme prolezli pouhých 7 hospod a ve čtyři ráno se přesunuli dál.

Trebíč nás přivítala mrazivým ránem, před kterým se člověk musí schovat do nejbližšího nonstopu, poté plynule přejít na snídani v první kavárně, ve které nejhloupějšího člena výpravy (říkejme mu třeba Sten) napadlo zajít si na místní gympl, vydávat se za finské studenty a dožadovat se asistované prohlídky místního centra. Díkybohu ředitel naše skelná očička a brilantní moravský přízvuk neprohlédl a 10 minut se nám omlouval, že zrovna na vysvědčení opravdu nemá volné kapacity učitelů dějepisu. To mi trochu pokazilo náladu, takže jsme se šli pár hodin vyspat a večer šup na diskotéku Florida. Tam na všechny dýchla naděje na podstatnou úsporu díky akci vodka-džus za 29 očí, že jsme samou radostí nechali na baru částku přibližující se ceně menšího rodinného domku. Další rozptýlení přišlo na pánském WC, kdy se mnou začal diskutovat místní řízek o velikosti pánských přirození. Intelektuální rozhovor jsem ukončil nějakou sarkastickou poznámkou, což vzal bouchač férově a vymetl se mnou jeden reklamní banner.

Dopoledne jsme bohužel museli strávit spánkem, pak již pomalý teleport do Kroměříže, respektive na zábavu do Litenčic, která ani v nejmenším ohledu nezklamala. Všechny velké panáky za 15Kč, přítomnost hanáckého áčka alkoholiků pod vedením jistého Rostislava a rurální mix hudby, udělalo svoje. Vše začalo neúspěšnou tombolou, kde se nepodařilo ani přes naší maximální snahu vyhrát násadu na motyku, pytel obilí nebo potah na žehlící prkno. To ale nedokázalo zastavit motivaci mého kamaráda zvaného Pokec, který vyzval starostu ve dražbě vína. Komentovaný souboj „pan starosta vs. pan v kapuci“ skončil naším vítězstvím za ohromných 260 Kč, nicméně samou radostí se podařilo tekutou trofej rozbít před barem.

Pak už jsem si přivodil težší amnézii díky smršti hořké a pamatuju si až legendární přetahování o místní Helenku (kráska se skoro kompletní sadou zubů) mezi naším třebíčským kundilovem Štěpánem a lokálním retardem Tondou, kterého flirtovací triky se omezily na „jedeméééé, Helenko“, ačkoliv tam rozhodně nepřijel autem. Myslím, že nakonec to bylo nerozhodně a po zdravé úvaze jsme se vypravili na první ranní bus, kde měl řidič velké pochopení pro naše finanční i jaterní delírium a vzal nás čtyří + jedno nalezené kotě zadarmo až do km, když před tím odmítl zbylého seskládaného padíka se slovy „když riskovat, tak pořádně“. Pak už následovalo naprosto chabý pokus o rozhovor s mými rodiči, ubytovat mačiatko na zahradě a padnout se spokojeným úsměvem v křečích do postele.