Holland 2006

Co říct o zemi, kde je mají transsexuálové hrazené přeoperování na opačné pohlaví v rámci zdravotního pojištění, kde Hilda a její dva tátové mohou oslavit fakt, že všichni v rodině jsou na kluky, kde může na semaforu následovat pořadí barev zelená-žlutá-zelená a kde se myje nadobí několik sekund po posledním soustu.
V Holandsku už asi byla většina z vás, proto asi nebudu unavovat klasickými klišé ohledně dřeváků, tulípánů, kol… Jenom k té cyklistice: Kolo jsem používal skoro celé dva týdny, aniž bych pronikl do tajů tamních pravidel silničního provozu. V Rotterdamu, kde jsem strávil většinu času, funguje na některých křižovatkách zajímavý systém, kdy se na pofidérně označenou křižovatku řítí z několika směrů tramvaje, auta, cyklisti a důchodci na vozících. Samotné dávání přednosti probíhá stylem práva silnějšího anebo „když zvoním tak uhni“. Pořadí vjezdu do křižovatky jsem odpozoroval následující: černoši v kabrioletu, tramvaj, otrlí cyklisté, čeští studenti, auta, zbytek cyklistů, chodci, pauza, pauza, důchodci. Všechno se většinou nějak sehraje bez pomoci semaforů a kupodivu bez mrtvých a zraněných. Do mě osobně jenom jednou vrazila malá holčička (ne, na nic jsem ji nelákal, jen jsem stál a fotil), která si určitě musela rozbít svou helmu, páč mi narazila hlavou přímo do oblasti jater. Chuděrka.
Asi nejvíc turistů přitahuje do Nizozemí snadná dostupnost lehkých drog. Hodně velkým šokem pro mě bylo, že coffee shopy nepřipomínají trainspottingová feťácká doupata, ale spíš se blíží pohodovým kavárničkám, kde se poslouchá reggae, hraje dáma a sem tam si někdo zahulí. Ironií je, že distribuce a pěstování drog se v Holandsku trestá stejně tvrdě jako všude jinde, ale coffee shopy se tak nějak tolerují a tak nějak platí daně. Že zelené a hnědé zboží nevzniká samo od sebe, nikoho netrápí. Oni drogy „gedogen“, což se významem blíží tolerance, s tím rozdílem, že „gedogen“ vyjadřuje aktivitu, ne pasivitu. Sám tomu taky moc nerozumím, třeba nám to náš hašišový král ze simchy nějak objasní.
Co se týká hudby v Nýdrlandu: Děs, hrůza, zděšení. Několikrát jsem si ze srdce přál, abych repráky vydaly své maximum a alespoň se přiblížily oskolskému dnu. V naprosto nejhorším klubu světa „Skihut“ hráli tak tragicky, že si člověk myslel, že navštívil povedenou parodii. Třicetisekundové ukázky hudebních výkalů historie, tamčící teplouš na baru s permanentně ječící signální trubkou a čtyřicátnice s piercingem. A to nejhorší – pivko za 5E.
Na druhou stranu tyhle noční můry vymazala návštěva skvělého indie klubu s ještě lepší kanadskou partičkou The Islands, kteří začali koncert větou: „we found a box with some pills so each of us took some, yeah“. Takže jsem poprvé viděl pogující houslisty a hraní na klávesy vleže.
Nic, konec příspěvku, stejně to nikdo nedočte do konce. Nebo ne, pokračování v dalším.