Jak přežít hudební festival, část. I: Hrachovka 2005

Původně jsem vůbec nechtěl jet, celá akce byla značně podezřelá. Za prvé moc neposlouchám českou hudbu, za druhé všichni mluvili o nějakém malinkém "fesťáčku" a za třetí opravdu moc neposlouchám českou hudbu. (Samozřejmě s výjimkou EOST, Khoiby, Ohm Square, Tata Bojs, Nieriky, Alviku, Floexe a pár dalších věcí ;-). Nakonec jsem ale rád, že jsem se zúčastnil: zdá se, že tu opravdu existuje pár kapel, které stojí za to znát a sledovat. Na úvod ale chci říct, že na mě moc zapůsobila Ničina maminka, ke které se skutečně hodí ten Jimmyho termín "vymazlená mamka": vypadá jako Ničina sestra, paří jako Nika, škoda jen, že jsem ji neslyšel zpívat. A druhým velkým zážitkem pro mě byl Radan: měl přehled, mluvil a všechny čtyři věty byly neskutečně vtipné. Škoda jen, že nemohl pogovat jako ostatní, je totiž slabý na srdce. No ale konec drbů a hurá na hudbu.

Areál v Hrachovce byl rozdělen na čtyři stage, zároveň se hrálo vždy jen na dvou z nich. Dva stage byly pro známější kapely (Coca-Cola a Redagast), jeden pro kapely méně známé a začínající (Semtex) a jeden pro kapely alternativní (Essko). Zdá se, že všechno docela fungovalo, ale místy organizace vázla: nejhorší byla situace s hygienou (tři sprchy pokoutně schované v šatně na fotbalovém hřišti pro celý festival není určitě dost) a pitnou vodou (poslední den se na nás organizátoři vykašlali úplně a voda prostě nebyla). Narozdíl od ostatních jsme s Elishí neměli lístky a museli jsme chvíli čekat, proto jsem nestihli údajně výborné Imodium (Radan říkal) a stihli až Chocolate Jesus. Nikdy předtím jsem o nich neslyšel, ale jejich zpěvačka se odvázala a jako přídavek hráli "Son of a Preacher Man", pro méně znalé hymnu Teamu. Na druhým stagi jsme (úmyslně) prošvihli Electrick Man, z nichž jsem pochytil jen kus písničky a výzvu jednoho ze zpěváků (já vím, že nezpívají) "Je tu nějaká kunda která by nám ukázala kozy?" Pobavila mě ale příhoda, kterou mi zprostředkovala Elishe: za zpěvákem (?) příšli nějaké dvě třináctky pro podpis a on jim na břicho symbolicky nakreslil ženské přirození. Chvíli jsme okukovali Cafe La Maňana, ale moc nebavili, tak jsme naslepo zašli na Akurat, představitele polského ska čili "poezja ska-kana". Zvlášť zaujal pohodový zpěvák v červených trenýrkách a se vzhledem Ježíše, zpívající temné texty typu "Więc śpiewam i tańczę/I jem pomarańcze". Zatímco Elishe s Pecou ska-kali, my s Radanem jsme spekulovali, co tím vlastně chtějí říct a jestli nám náhodou nenadávají v cizím jazyce. Hned potom začali hrát Wohnout, ale místo nich u nás vyhrála Maraca, na kterou jsem se docela těšil. Tahle záhadná zlínská kapela zpívá částečně portugalsky, jejich zpěvačka hraje skvěle na housle a má rozsah jako Iva Bittová (největší poklona), jinak hrají na kytaru, loutnu, soprán-saxofon, didgeridoo a používají i samplery. Výsledkem je šíleně našlapaný etno, při kterým se já s Radanem skvěle bavil, zbytek výpravy byl spíš rozpačitý. Na závěr hráli podle mě cover-verzi nějaké industriální písničky, kterou se mi nepodařilo rozpoznat (a už z toho začínám trochu vyšilovat), fascinující. Sotva dohráli, všichni jsme běželi na Mňágu a Žďorp. Zvlášť pro mě to byl zajímavý zážitek: poprvé jsem Mňágu viděl naživo v roce 1990, to ještě hráli v červených trenýrkách a bílých tričkách a nikdo je neznal; potom znovu v době největší slávy, kdy hráli v námořnických oblečcích a znali je všichni. Za tu dobu se hodně změnili, především se konečně naučili pořádně hrát na nástroje, které používají. U Mňágy jsem moc nepařil, spíš jsem je chtěl poslouchat, a pravdou zůstává, že Mňága píše jednoduché písničky s poetickými texty ("veselé písničky o smutných věcech", jsem kdysi slyšel) a jsou v tom u nás nejlepší. Já se tedy bavil, přiměřeně. A při skoro závěrečném "Hodinovém hotelu" jsem zpíval s davem a cítil se na patnáct. Hned po nich Tata Bojs, asi hlavní tahák prvního večera. Kapela naskočila na pódium za tónů "duli-duli-duli-san-tropé", oblečeni do dresů nejrůznějších francouzských fotbalových klubů a začali hrát hlavně věci z poslední desky. Mardoša byl bezvadný: tradiční focení publika, dadaistické průpovídky mezi písničkami, skákání s basou metr do vzduchu a podobně. Z Nanoalba odehráli "C.V.A.N.", "Pan Tečka", "Tomášovi" a "Elišce", z Futuretra "Toreadorskou otázka" a "Lasičky". Na klasiku typu "Jaro" nebo "Ramínka" nedošlo (podle mně naštěstí), i když to diváci vyžadovali. Pro mě byl ale vrcholem repertoár z Biorytmů: skvěle zahraná "Šťastnější", závěrečná "Attention Aux Hommes!" a hlavně přidaná "Růžová armáda", posunutá naživo až někam do housu. Úžasné. Mrzelo mě, že nezahráli víc písniček s Klárkou Nemravovou. Taky jsem si uvědomil, jak je divná kapela, ve které jediní dva stálí člené tvoří rytmickou sekci a všechny sólisty si dočasně půjčují. A nakonec smutná poznámka k textům: na Nanoalbu jsou strašné. Od začátku mi byla ta myšlenka programového alba mírně podezřelá, ale teprve jsem úplně pochopil tu hloupost textů. Zatímco dřív Tatáči zpívali roztomilé hříčky (vemte si třeba takovou "Maličkou"), teď se dali na rádoby hlubokomyslné texty o technologiích. Zkuste vymyslet rým na "joystick"; pozorně přemýšlejte, jak zní refrén založený na slovu "nanogamie". Škoda. Pak jsme si všichni dali oraz. Našli jsme Radana, který si nemohl vynachválit Ty Syčáky a čekali jsme na vystoupení Monkey Business, který mělo začít deset minut před půlnocí. Z dálky zněli Post-it, podle mě třetiřadý odvar Linkin Park se strašně ubohými texty, kteří bavili publikum tak maximálně řečmi o tom, který ze zpěváků má hezčí půlky (rozuměj: publika). Nakonec ale bylo všechno jinak: místo Mankáčů jsem na Radanovu radu zůstal na Essko stagi na Autopilote (bohužel nemají webové stránky) a nelitoval; nutno ovšem říct, že nikomu jinému se to nelíbilo. Jedná se o projekt spoluzakladatele Dunaje a bývalého spolupracovníka Bittové Pavla Fajta a virtuozního hráče na didgeridoo Ondřeje Smeykala. Hodinu a něco hráli šílené kompozice založené na Fajtových geniálně zahraných bicích (kterých má na pódiu asi třikrát tolik než běžní bubeníci) a Smeykalově stejně geniální hře na didgeridoo. Do toho všeho ještě Fajt jednou rukou pouštěl nějakou Smeykalem připravenou elektroniku. Skutečně šamanský zážitek; z padesáti diváků tam bylo třicet omylem a zbytek byl zhulenej jak sysli, Radan spal, Peca s Elishí šli na Mankáče a já tam stál skoro v transu a nechápal, jak to ti dva dělají. Nevím k čemu to mám přirovnat, napadlo mě jen moje první setkání s Mouse on Mars nebo písnička "Didgeridoo" od Aphex Twina. Fascinující, musím je někde sehnat. I když jsem chtěl pokračovat v techno stanu až do časných ranních hodin, nakonec jsem šel spát s ostatními. Na festivalu se to začalo přiostřovat, byly i nějaké bitky a všude se váleli opilí či zfetovaní lidé. Tak jsme úmyslné přišli i Inekafe, které si ale Ničin pratr docela užil, a neúmyslné o Skyline, které jsem slyšel jen z polospánku ze stanu a kteří mi přišli podstatně lepší než na desce. No, uvidíme na Love Planet v Táboře.

Sobotní ráno ukázalo, jak těžké je vypořádat se na festivalu v divočině s běžnými každodenními potřebami. Než jsme si ve společných a přeplněných sprchách vyčistili zuby, udělali něco k snědku a okoupali v Bečvě, bylo jedenáct hodin a my nějak museli přežít do dvou hodin, kdy začínala druhá část festivalu. Vymysleli jsme to dobře: za tři hodiny jsme na sluníčku na fotbalovém hřišti (už jsem říkal, jaké bylo vedro?) vypili tři až šest piv a s přesvědčením, že Clou bude ta nejlepší kapela na světě vyrazili do areálu. Nakonec byli Clou docela dobří a v narvaném kotli jsme si zahrozili i zaskákali, ale to největší mělo teprve přijít. Když jsme odcházeli a míjeli Radegast stage, kde právě začínali hrát mně zcela neznámí Filip M., byli jsme vyzváni hlavním maskotem festivalu Bobem, ať podpoříme kapelu a "make some noise". Ze slušnosti jsme zůstali a pak vydrželi víc než tři čtvrtě hodinový set tančit, skákat, rotovat, pogovat, klekat na kolena a polévat se vodou. Musím říct, že mě ta hudba fakt vzala za srdce a i když tou dobou v nás kulminovala smrtící kombinace alkoholu a úžehu, hudba se mi líbila. Vzhledem k tomu, že tančilo jen nás pět, si nás kapela docela oblíbila a tvrdila nám, že jsme krásní lidé. Dobrým momentem taky bylo, že když zpívali o cigaretách, tak jsme si všichni zapálili. Věci, jako mexická vlna v pěti lidech se taky nevidí každý den, a což teprve její slow-motion verze pro ploužáky. Prostě Filip M. byli skvělí. Vzhledem k naprostému vysíleni a resetovaní systému jsem si museli odpočinout: někdo u guláše, někdo u špaget, někdo u gyrosu, někdo u kofoly, někdo u piva. Zabulali jsme 100°C, což mě moc nemrzelo, a dorazili až na druhou půlku November 2nd. Dobře dobře, mám je rád. Uvědomil jsem si ale, že skoro všechny zúčastněné kapely hrají naživo v podstatě stejně jako ve studiu. Nepatří k hraní naživo trocha těch úprav, změn, nedej bože improvizace? Na chviličku jsme zaskočili na -123 minut, které moc nechápu a nemusím, a pak naslepo vyrazili na Lus3. Překvapili, ne tolik jako Filip M., ale příjemně. Nezávisle na sobě jsme dospěli k názoru, že znějí dost podobně jako Guano Apes. Trochu se opakovala historie z Filipa M., protože nikdo kromě naší tančící úderky nekalil, čehož si jejich moc pěkná zpěvačka všimla, děkovala nám a tvrdila, že si nás bude pamatovat. Největší úspěch ale sklidil přídavek "Carmen Queasy", zazpívaný sice bez Maximova partu (který jsem se snažil improvizovaně dorapovat), ale zase úplně jako od Skin. A jejich cédéčko stojí páďo, no nekup to. Hrozně jsem se těšil na Nieriku, jejich vystoupení ale bylo sabotováno výpadky techniky a špatným zvukem: běžně jim vypadával mikrofon zpěváka, klarinet nebyl vůbec slyšet, apod. Jinak hráli dobře, moc dobře, především nevydané věci a písničky ze singlu. "Schwartzblack" metla a Nierika ukázala, že když zapnou automatickýho bubeníka, znějí skoro stejně jako Massive Attack. Což je vlastně dobře. Smutné bylo, že nás po koncertě opustila Židlík-Crew; bez nich už to nějak nebylo ono. Zbytek nás se pak šel pobavit a zasmát na Southpaw. Nutno říct, že nejsou zas tak strašně špatní; veškerý můj odpor k téhle skupině je založen na směšnosti té podivné figurky Gregoryho, který je snad ještě větší magor než Kay ze Sunshine. Na koncertě působil ještě docela civilně, i když se na závěr hendrixovsky zmítal v sólu na zádech. K hudbě nemám moc co říct: takový ten klasický pop-kytarový nářez s basou tu-tu-tu-tudu pořád dokola. "Toi Toi Song" je sice hit, ale pěkně uhozenej hit. Nejlepší bylo, když koncert skončil a my začali jako největší fanoušci obtěžovat Gregoryho: Ela na něj dělala psí oči, Radan popisoval krutý osud superhvězdy, já označoval Southpaw za "prostě geniální" a Peca hodil Gregorymu korunu, kterou nám ohleduplně hodil zpátky se slovy "To je vaše" a my ji už nenašli. K popukání. Takto excitováni jsme na mých oblíbených Priessnitz vydrželi jen chvíli a šli se najíst do tábora. Stihli jsme ještě UDG, kteří Pecu mocně oslovili a on se od té doby považuje za jejich skalního fanouška. Mně se na nich některý věci líbili (dva vzájemně se doplňující zpěváci, kytary) a některé moc ne (texty, panebože texty). Protože už bylo hodně pozdě a blížil se vrchol festivalu, vybodli jsme se jak na Psí vojáky (Filip Topol je troska, prostě troska), tak na Support Lesbiens (kéž by se vrátily časy jejich crossoverových začátků, kdy se v jejich písničkách ještě rapovalo ); obě skupiny na mě působí docela trapným dojmem. S Pecou jsme doplnili zásoby alkoholu a trhli můj letitý pivní rekord z roku 1995 - i když mohou být naše výpočty naprosto zmatečné, dospěli jsme k celkové cifře 17 (!) piv. Peca zaregistroval zpěváka UDG u vedlějšího stolu nechává si od něj podepsat předloktí. My s Radanem se stydíme a jdeme za zcela neznámou holkou, která s UDG sedí a necháváme se podepsat od ní: Radanovi napíše na ruku Tereza a mně Gregory. Posilněni Semtexem a skoro úplně střízliví jsme dorazili na Khoibu, mou milovanou Khoibu. Opět musím říct, že Radan s Pecou zůstali naprosto nezasaženi a vytratili se spát asi v polovině koncertu, Elishe mě zase vystrnadila z kotle a já se musel v naprostém rozporu s plánem věnovat spíš jí než Emě. Přišel čas pro silná tvrzení: není v současné době v Česku lepší hrající kapela než právě Khoiba ("hrající" proto, že Ecstasy of Saint Theresa má momentálně pauzu). Jsou úžasní: hrají strašně sofistikované popové písničky, míchají Filipovu živou kytaru a Eminu elektroniku, Ema je ta nejskvělejší frontmanka. Zatímco Katka Winterová mi připomíná Björk hlasově a povahově, Ema Brabcová s vlasy sčesanými do obličeje mi ji připomíná vzhledově a nasazením. Kdo by odolal slečně v gumácích? (Jak jsem se dočetl v ženských časopisech, gumáky budou zase in! Já to tušil už dávno, mé dětství prožité v silážových jamách ještě bude zužitkováno!) Khoiba hrála hodně nových věcí z EPčka a já se trochu ztrácel, ani tančit jsem nemohl, jak mě ta hudba vzala. A nejkrásnější hláška festivalu byla poté, co publikum vytleskalo kapelu zpátky na pódium: "Díky, že jste to udělali." (Ema, samozřejmě.) Pak jsme to zabalili: Ela byla unavená a já už po Khoibě neměl na nic náladu. Za zaznamenání stojí ještě surrealistické setkání s Radkou Z. a záhadná transakce s prodavačem triček, po které našemu hrdinovi zůstává jak tričko Khoiby (ženská velikost XL, naprosto nenositelné), tak třista korun. It's a strange strange world we live in. Neklidný spánek přerušovaný zoufalými výkřiky sexuálně frustrovaných imbecilů z vedlejšího stanu, jejichž balící program sestával z obscenit, lahve slivovice a hlášky "Holka, poď na cigáro." Z dálky je slyšet nějaká neidentifikovatelná kapela, která zní moc dobře a já už nevím, kdo to může být. A pak ráno, žádná pitná voda, málo jídla, středně lehké cigarety Pall-Mall s uhlíkovým filtrem, ze kterých se navaluje, cesta domů s lidmi s oranžovým páskem Idfix na ruce.

Můj top 3:
1. Khoiba
2. Autopilote
3. Tata Bojs

Elishin top 3:
1. Mňága a Žďorp
2. Clou
3. Lus3

Pecův top 3:
1. Tata Bojs
2. UDG
3. Clou

Radanův top 3 (to jsem si vymyslel, jen hádám):
1. Ty syčáci
2. Maraca
3. Chocolate Jesus

část II: Love Planet 2005
část III: Glastonbury 2006