Jeden den v životě (z těch zajímavějších, dnů)

Osm ráno. Budík netradičně brzo. Úkol dne: získat práci, novou, neonošenou. Takže pohovory. Prosluněnýma Vinohradama na tramvaj, Built to Spill. Směr hotel, ten starý, kde končím. Vzít naleštěné galoše a vyžehlené košulky a stejnou tramvají, ale tentokráte s Bright Eyes, nazpátek. Navoňat, oholit, osáčkovat se a pak už jen kličkovat mezi psími výkaly do hotelu, toho nového, doufám. Podle Špačkovy etikety chvíli předem a už třesu rukou energické majitelky. Těší mě. Mě hlavně zajímá, proč končíte v Hotelu XVI.? Dokonalý začátek: majitel starého se zná s majitelkou nového, ze školy, prý dobře. Moje blazeovanost a rádoby léžernost kombinovaná s dávkou serióznosti (taky hranou) je ta tam, něco melu. Fó pá zachraňuje sympatická personalistka (asi), která si mě odvádí stranou a tam se se spikleneckým pohledem ptá, jestli beru práci nočního jako výzvu, kterou je nutno překonat. Odpovím hmm a asi udělám dojem. Po nuceně příjemném rozhovoru a zasvěceném srovnávání různých hotelových rezervačních systémů mě pozve na další den ráno (asi postupuju do druhého levelu, tam kde mario potká luigiho). Po cestě se dozvídám, že Dimě konečně vyšla výměna s Karlovkou! Přijede m-i-n-i-m-á-l-n-ě na dva měsíce s možností dalšíjho prodloužení!! Chce se mi křičet radostí, ale nakonec se spokojuju s tím, že to řeknu na kolejích Ondřejovi. Cestou do menzy se hádáme kvůli vynucování ohřevu vody ve varné konvici a záhadné ztrátě jedné-až-dvou siest z Ondrova pokoje, míjíme Ebena, který prošedivělý (Ondřejův postřeh) a promrzlý (můj postřeh) chvátá do Army shopu (proč tam, jsme nepostřehli). Menzovní uho za tři pětky neurazí, narozdíl od nově vznikající kýčoidní výzdoby. Tentokrát akademický malíř nejspíš zachytil louku: první malba, které nefiguruje statný bělouš (kůň). Trošku mi to připomíná Marcelin starý pokojíček, trošku. Potkáváme Sue, která jde odpoledne zkusit štěstí do renomované právnické společnosti v centru. Pondělí Prostě Patří Pohovorům. Chvilka spánku a cigárko s Pepou z Karlovic na kolejích.

Pohovor druhý: Člověk v tísni, oddělení lidských práv. Pohovor ryze neformální, zdůraznili. Ošuntěla budova na rušné Sokolovské a ty nejtmavější chodby, po kterých jsem kdy ve dne šel, do třetího patra. Lidskoprávní oddělení pro oblasti Ukrajiny, Moldávie, Běloruska a Kuby, poskytující podporu tamní opozici, koordinující projekty na regionální i centrální úrovni, pořádající konference, vydávající publikace a zajišťující bimbijardy dalších věcí tvořili dva muži a jedna žena. Jeden z nich měl jet nedávno na Krym, ale nakonec mu to prý zarazili, aby se tam neválel na pláži. Ten druhý si chce jít popovídat někam do hospody, ten první nee (asi na truc, že ho nechtěli pustit na ten Krym). Hezky si popovídáme a nakonec společně dospějeme k tomu, že moje ruština (Y Mapka taksa Maks. Marek má jezevčíka Maxe.) je dost chabá na koordinaci projektů a podporu disidentů na Ukrajině a v Bělorusku. Možná jsem neměl nadhazovat ten Krym. Po příjemném ryze neoficiálním pohovoru se se sympaťákama s elpéóčka dohodneme na jakés takés budoucí spolupráci a ještě mě stihnou pozvat na pivo s běloruským disidentem (v duchu si představuju jak v hospodě vytahuju z brašničky fotky Marka a jeho jezevčíka). Odcházím s publikací o transformaci ČR po sametu a záhadným cédéromem (v azbuce.K zapůjčení.)

Do noční směny mám ještě hafo času. Procházím se Karlovem a novoměstskými uličkami, toulám se kolem místních kostelů, tu nakouknu, tu postojím. Prostě téměř povinná rutina po přečtení Urbanova Sedmikostelí. Dnes je tu obvzláš't strašidelně, z pražských lamp syčí sodík. Vlezu nějakou bránou do protáhlého dvora, ale zarostlé mříže na jeho konci velí k obratu. Někdo mezitím bránu zavřel na zámek. Za branou sice vidím uniformovaný švestky, ale to už to radši někde přelezu, říkám si. Mno, nebo ne, ty stěny mají dobrý štyry metry. Vlezu do otevřené garáže, odkud mě vyženou slépky. Ale to už se za zády vynoří sestra alžbětinka, která mě jednoduše vysvobodí, klíčem. Nepovolaným vstup zakázán. Muž uzamčen uprostřed ženského kláštera! Na pondělí dobrý, pro alžbětinku možná zážitek na celej život, usmívá se na mě.

V hotelu se pan Burda (ehm...Burda, jako ten časopis...) snaží vymámit na denní recepční slevu. Marně. Době pletených svetříků definitivně odzvonilo. Jako obvykle pilně pracuju, na dvojce po deváté moc pěkný ruský film Babka, ale ještě přijde host, zapálit si. Vyklube se z něj bývalý lidovecký politik a dává k dobrému historky o Vlastikovi (Vlasťa Tlusté). Pak už jen dopižlat projekt bakalářky číslo štyry a věnovat tuto slátaninu momentálně nejoblíbenější novinářce.

Věnováno Aneke Hulala(ové)