Culture & chlasture

Jsem na skok zpátky z lesa do civilizace a mám pár zážitků, o které bych se rád podělil. Byl jsem teď s elishí dvakrát za kulturou, jednou v Praze a podruhé v Polsku, a pokaždé to stálo za to. Co se týče Prahy tak děkuju Jimmymu za nocleh a Ondrovi za kulturní vložky v restauraci, před klubem, v klubu a v nočním občerstvení. Máš u mě, Ondro, rakvičku ehm banánek ehm "já už na to šáhl a nemůžu vám to vrátit".

H. R. Giger (Praha, Technické muzeum; 25/6/2005)
Podle mého názoru fenomenální výstava švýcarského grafika, který vymyslel návrhy pro Scottův film Vetřelec. Hodně perverzní a úchylné, takže elishe byla místy značně rozpačitá, ale pro mě to byla výtvarná událost roku. Giger se specializuje na zobrazování živých organismů připojených ke strojům ("biomechanoidi") a v poslední době kacířsky rýpe i religiózních témat: zvlášť drsně na mě zapůsobil obraz zetlelého Krista-hada na kříži. Jen pro silné povahy!

Hidden Cameras (Praha, Strahovský klub 7; 25/6/2005)
Kanadská osmičlenná skupina, která hraje klasický indie rock říznutý folkem (housle a cello). Výborná bicí sekce složená z bubenice a hráčky na xylofon. Hráli tak hodinku a půl a na plný pecky, atmosféra v klubu za chvíli nedýchatelná. Kromě toho se stihli poválet po zemi (za mohutného Ondrova řevu "Hobluj!") a Jimmymu se podařilo opět ohluchnout na levé ucho. Na závěr před přídavkem se nám podařilo rozhicovat část publika skandováním "Ue! Ue! Ue!", ale celkově vzato se diváci až na výjimky moc nesnažili. Každopádně výborný koncert.

Adolf Born (Praha, Císařská jízdárna; 26/6/2005)
Pro mě hodně překvapivé, protože od Borna znám jen jeho ilustrace k většinou dětským knížkám a dva tři animované seriály, na kterých se podílel. Docela rozsáhlá výstava je průřezem Bornovy tvorby od sedmdesátých let do současnosti a soustřeďuje se především na nejnovější ilustrace k La Fontainovi, Třem mušketýrům a Grimmům, a na akvarely týkající se exotických zemí (Řecko, Turecko, Norsko, Holandsko, apod.). Moc zajímavé, pokud si to chcete projít zodpovědně tak počítejte nejmíň s hoďkou a půl. A výstava je prodloužena do konce července.

Stopařův průvodce po Galaxii (Praha, Palace Cinemas; 26/6/2005)
Kašlete na to a přečtěte si knížku, hlavně první dva díly a klidně víckrát. I když se elishe docela bavila (zvlášť scénám se sebevražedným krabem, který jí připomínal kashu), já odcházel naprosto znechucen uhozeným scénářem, lacinými počítačovými triky a neomluvitelnými změnami hlavních charakterů. Možná tak prvních dvacet minut je fajn, ale pak jde kvalita strmě dolů. Zajímavostí je Mos Def v roli Forda Prefecta; Mos Def je mmch ten, co rapuje s Massive Attack v "I Against I".

U2 - Vertigo Tour (Chorzów, Stadion Slaski; 5/7/2005)
Kamikadze cesta k naším severním sousedům aneb z Jablůnky do Polska a zase zpět za 16 hodin. Koncert celkem trval šest (!) hodin a pršelo, fest, překvapivě jen o přestávkách mezi kapelami. Otvírali The Magic Numbers, docela sexy kombinace rocku a country, kteří během půlhodiny přehráli většinu materiálu ze svého eponymního debutového alba. I když s tím mnozí nesouhlasí (zdravím Radima), MN mě baví a jejich singl "Forever Lost" je singl tohoto jara. Po pauze pokračovali The Killers a hráli fakt dobře, bohužel úplně stejně jako ve studiu. Zahráli asi jenom pět šest písniček, z toho většinou singly nebo budoucí singly ("Somebody Told Me", "Mr Brightside", "Smile Like You Mean It", "All These Things That I've Done", " On Top" a ještě něco neidentifikovatelného). Zpěvák Brandon Flowers tradičně v zeleném, ale tentokrát nikoli smaragdovém saku (opět zdravím Radima), je tahoun a šoumen, podle elishe trochu připomíná Molka za mlada, ale modernějšího. (elishe: "Kolik je Molkovi? Třicet? Tak to už má nejlepší léta za sebou...") No a nakonec po téměř hodině čekání (na tmu? na konec deště?) vtrhává na pódium Velká čtyřka a potvrzuje, že v současné době existuje jediná superskupina na světě (staříky ze Stounů nebo nedej bože Floydy nepočítám). Já na U2 vyrůstal a pořád si myslím, že Achtung Baby je nejdůležitější a nejkrásnější deska devadesátek (společně s Violator od Depeche Mode a Disintegration od The Cure). Výprava koncertu byla neuvěřitelná: pódiu dominovala odhadem padesátimetrová dvojice reprobeden a ještě mnohem vyšší velkoplošná obrazovka; ze začátku jsem si říkal, že U2 má schválně uměřené efekty, které mají kontrastovat vůči PopMartu a signalizovat návrat ke kořenům, ale teprve po pár minutách technika ukázala co umí. Skvělé nazvučení, které narozdíl od předkapel ani jednou neselhalo. No a všichni čtyři ukázali, že jsou ve svém oboru na špici: Adamova basa a Larryho bicí jsou precizní a zároveň hodně invenční; Edge ukazuje, že JE nejlepší kytarista na světě (naposledy zdravím Radima a ukazuji dlouhý fakáč Morellovi a Whitovi) - dokáže hrát hodně zostra a přitom v mžiku přejít na ten svůj typicky zvonivý zvuk, který je obchodní značkou U2, kromě toho skvěle zpívá doprovodné vokály a občas něco střihne na klávesy); no a Bono je prostě Velký šéf, ďábel i spasitel v jednom a chlapík s největším charismatem na světě. O koncertní podobě U2 může mít jasnou představu i ten, kdo je naživo nikdy neviděl: kromě oficiálních živáčů Under a Bloodred Sky a Rattle and Hum je k dispozici videozáznam ze Sidney a nespočet bootlegů. (BTW: šikovní Poláci nabízeli na netu k prodeji záznam tohoto koncertu ještě předtím, než byl vůbec odehrán.) Na U2 je fascinující to, že hrají na každém turné jinak - i když jsem slyšel "With or Without You" nejmíň v deseti různých verzích, zase mě v Polsku překvapili. Navíc koncert od koncertu se liší a Bono si nevystačí jen s tím, že se naučí v domorodém jazyce "Dobrý večer" a "Děkuji", ale má globální politiku v malíčku a v Polsku věnoval jednu písničku "tomu Polákovi, co mi naposledy ukradl brýle" (myšlen JPII.) a nezapomněl připomenout Solidaritu. Kromě tradičních tanečků s děvčátky na pódiu si Bono vytáhl na pódium i dívku, která měla umět výborně anglicky, ale která bohužel nepochopila zadání a chtěla se jen objímat; nějak to ale dopadlo. No a ještě si představte, že jste na koncertě kapely, jejíž všechny texty máte v malíčku a můžete si je zpívat od začátku do konce. Odhadem sedmdesát tisíc Poláků na stadionu bylo neuvěřitelně uvědomělých: během "New Year's Day" vytáhli odněkud bílé a červené hadry a vytvořili polskou státní vlajku, později zničehonic všichni rozžehli zapalovače a nakonec disciplinovaně svítili displeji svých mobilních telefonů. Musím říct, že chovat se konformně s takhle velkým davem je neopakovatelný zážitek, který jsem ještě nikdy předtím nezažil. (Snad i proto, že i ty největší koncerty jsem absolvoval v halách.) Co se týče playlistu, tak U2 těžili hlavně ze středního období a nejvíc se hrálo Achtung Baby a pochopitelně aktuální How to Dismantle an Atomic Bomb. U Bona ani nevadí lehká politická agitka projevující se v proslovech mezi písničkami a na obrazovkách obrazovek. Shrnuto podtrženo: i po pětadvaceti letech hrají U2 tak, že s nimi člověk musí počítat a obdivovat nadšení a nasazení.

A na závěr poznámka k Jablůnce ...
Hodně jsem se těšil a doufám, že se všichni zúčastnění bavili. Mé pocity jsou přesto i s odstupem týdne přinejmenším rozpačité a uvažuji, že se na organizaci podobných akcí už nebudu nikdy podílet. 1) Nevratnost investic. I když bylo jasně řečeno, že vstupné na akci je 100,-, nezaplatil nikdo až na Zdeňu (zpětně elishe, Aneta a Vlasťa), a to jsem byl ochoten smlouvat a jít s cenou dolů. Bečka stála 1000,-, prase 1200,-, vypůjčení chlaďáku 250,- a menší výdaje nepočítám vůbec. Navíc jsem v Ratiboři zaplatil za všechny; to jsem ještě čekal, že se mi aspoň část investic vrátí. Nevrátila. To považuji, kamarádi, za docela podstatné selhání. 2) Ztráta soudnosti. Kalit v přírodě či na venkově je pro městké chlapce a děvčata vždy ošidné, i já sám bych po Újezdě mohl mluvit. Ale krást v hospodě, vytáčet bitky, rvát ve tři odpoledne kytky na zahradách, chcát přes plot do zahrad, bezdůvodně rozbíjet krmelce, vandalizovat chatky, zapalovat suchou trávu, házet toaletní papír na břízu a podobně, je podle mého neomluvitelné. Je na zvážení, jestli budu příště zvát lidi, kteří si toho nejsou vědomi. Navíc jste všichni věděli, že mám tábor na starost a že každý průser padá na moji hlavu. Chlast bohužel neomlouvá. 3) Sociální inteligence na nule. No a na závěr: dejme tomu, že náš hypotetický návštěvník přijel zdarma, nepřivezl ani miligram alkoholu, pil a jedl zdrama, nezaplatil a rozflákal co se dalo. Budiž, ale co čekám, je aspoň minimální úklid po akci. (Zapomenu prozatím na to, že jsem poslední den vyhlásil práci pro tábor - seno a okenice, přičemž na seno nikdo ani nesáhl.) Že budu po někom uklízet jeho či její bordel z chatek jsem opravdu nečekal - posmrkaný kapesníky, vajgly v nekuřáckých (!) chatkách a dokonce kuchyni, spálený chleba, vyhořelé svíčky, zbytky potravin, prázdný lahváče, zablácený podlahy, zničený prostěradla, atd. Domnívám se, že sociální inteligence každému z nás velí, abych uklidil aspoň tam, kde je jednoznačné, že se jedná o MŮJ bordel a nejen o anonymní NÁŠ bordel. Nechci nikomu křivdit, ale můj dík směřuje Pecovi a Rosťovi za okenice, Vlasťovi za majoritní podíl na úklidu, elishi za úklid toho nejexponovanějšího bordelu z chatek, zametení a umytí nádobí, Vlasťovi a Anetě za mnohahodinovou a neocenitelnou pomoc při nákupu potravin pro tábor. Omlouvám se za délku a příkřejší tón, ale jak už jsem říkal: mé nasrání ani po týdnu neodeznělo. Zatím se mějte pěkně a nashle nejdřív za další týden, který strávím opět v lese.