Kolíne, Kolíne...

V obvyklou dobu, kdy většina z nás odjíždí po víkendu do Prahy, tj. nedělě 16:22, sme se na nádraží sešli jenom já s Ráďou. Nejspíš kvůli tomu, že v osm se hraje hokej a vlak přijede do Prahy před devátou...Tak navzájem zjišťujeme: co ty? ty se na hokej nedíváš?; já na to kašlu, na mistrovství se dívá každej; myslíš, že ještě někdo přijde?...hm asi ne...a začínáme být nervózní. Ještě bysme to mohli prý zabalit a jít se dívat...ale už máme lístky...tak bysme je mohli někomu střelit...no. A pak nás to napadlo! Vystoupíme v Pardubicích. Ráďa přes rychlou spojku zjišťuje, že z Pardubic pak nic nejede a vyhrává to Kolín. Zhruba v osm vystupujem v pochmurným zaplivaným městě a hledáme hospodu, kde by se dalo dívat na ten podělanej hokej. Po drahné době, prodloužené subjektivně ještě tím, že už se přece hraje, usedáme do Buggie night clubu, kde se ve stínu umělých palem promítá takovým tím přístrojem na zeď. Všechno je ok, spokojeně sedíme a díváme se, když v tom začlo pršet a vypadl obraz. V Buggie clubu se zvedla vlna nevole a nějací dobrovolníci lezli na střechu štelovat anténu. Bylo to opravdu dobrodružný, v krátkých okamžicích se mu podařilo naladit aspoň nějakej obraz nebo zvuk, jednou sme dokonce, zírajíce do zdi uslyšeli od komentátora zápasu: Góóól!!!Nakonec to dopadlo dobře a zbytek zápasu sme shlédli v odpovídající kvalitě. Následoval expresní přesun do Prahy, která práve vyhrála mistrovství světa. Na nádru spoustu ožralých pomalovaných ksichtů se motá do českých vlajek a vyřvává originální hesla. Metro se otřásá v základech. Na Hvězdě je všechno jako vždycky umírněný, jenom pár Libanonců mě dojatě gratuluje, nacož říkám, že já sem tam nehrála, tak si jenom smutně potáhnou z vodní dýmky...Jdu spát a zdá se mi, že mě v Delvitě naúčtovali u pokladny 350 Kč za cukr a já sem si přitom žádnej nekupovala...