Oldskool & Retro #1: Shoegaze

Vítám vás v nové pravidelně nepravidelné rubrice, kde budu vzpomínat (k***a drát kdo jiný než já ;-) na zajímavé věci z osmdesátek a devadesátek. První díl se týká hudby a zadělává na další flamewar se spřáteleným blogem. Jak už jsem kdysi psal: taky už jste unavení z toho nekonečného množství nových kapel propagovaných NME a MTV2? (Co je to: začíná to na "The", končí na "s" a stojí to za starou Bellu bez Sebastiana?) Pokud ano, tak čtěte o mýtické době, kdy britské kapely určovaly tón celému světu, nezněly všechny stejně a - považte! - jejich desky se daly poslouchat víc než dvakrát a člověk se nemusel zkyliet, aby mohl bez uzardění tvrdit, že se mu líbí.

Na přelomu 80. a 90. let se na britské indie scéně (nezávislé proto, že se jednalo o produkci menších vydavatelství mimo imperialistickou pětku BMG - EMI - Sony - Universal - Warner) objevilo několik skupin, pro jejichž tvorbu se vžily termíny "shoegaze", "dream-pop" nebo "bliss-rock". Shoegaze se mi líbí nejvíc, protože dokonale vyjadřuje koncertní projev, který jim byl všem vlastní: introvertní, nesmělé a do sebe uzavřené vystupování, kdy si členové kapely bez hnutí prohlíželi své vlastní tenisky Reebok a nijak zvlášť se nezajímali o dění v hledišti. Pro samotnou hudbu byly charakteristické zasněné melodie přerušované hlukovými stěnami hutných kytarových riffů a abstraktní texty zpívané éterickými slečnami nebo mladíky s patkou do čela. Za zakladatele hnutí se považují My Bloody Valentine, kteří už na první desce "Isn't Anything" (1988) určili pravidla žánru a o tři roky později vytvořili vrcholnou nahrávku "Loveless" (1991), po které prostě už nějak nebylo jak dál. Shoegazeři se odvolávali britských i amerických vzorů: pokud posloucháte pozorně, zaslechnete tam hodně z The Smith a The Jesus & Mary Chain a něco méně z Joy Division a Cocteau Twins. Na Valentines navázala celá řada skupin, z nichž první byli Chapterhouse, Lush a Ride, později následovali mí oblíbenci Catherine Wheel, Revolver, Slowdive a další. Zdá se, že celá scéna se dobře znala a proto jim začal dobový Melody Maker přezdívat "The Scene That Celebrates Itself", údajně podle hezkého zvyku hudebníků navštěvovat si vzájemně své koncerty. Všechny kapely mi vůbec připadají sympatické: žádná velká slova à la Oasis, žádné rozbité hotelové pokoje à la Oasis, žádné macho pózy à la Oasis, žádné excesy s drogami à la Libertines. Zajímavé je, že se shoegazeři nikdy neprosadili v USA; asi na ně byli málo pompézní a navíc v té době už měla Amerika v Seattlu našlápnuto na grunge. Ve chvíli, kdy se shoegaze kapely překonávaly a sázely jeden klenot za druhým se ale objevili Teenage Fanclub, Suede a především Radiohead; Angličané rozmazlení módními vlnami se přeorientovali na zápasy superkapel a od té doby to s nimi šlo dolů. I přes relativně krátké období slávy ale shoegaze nebyla zapomenuta a jejich vliv se odráží v britpopu až do současnosti: poslechněte si pozorně nahrávky raných Blur a Oasis nebo současné projekty Interpol, Mogwai a Sigur Rós. O popularitě shoegaze svědčí i fakt, že když si měla Sophie Coppola vybrat vhodnou hudbu ke svému něžně melancholickému Lost in Translation, sáhla právě po My Bloody Valentine a spol.

Důležité desky (ukázky jsou low quality VBR 96 kbs):
Catherine Wheel - Ferment (1992)
Chapterhouse - Rownderbowt (1996)
Lush - Spooky (1992)
My Bloody Valentine - Loveless (1991)
Ride - Nowhere (1990) [Vapour Trail]
Slowdive - Souvlaki (1994) [Souvlaki Space Station]

Vyčerpávající článek o dějinách hnutí najdete na webu kulturního časopisu 3AM Magazine.

Příšte: Nintendo aneb "Oh my God, he's Italian!"