Postmoderno* znovu vysvětlované dětem**

* Oba filosofické směry, o kterých dál píšu, nemám moc rád; případají mi hloupé a užvaněné. Následující text může proto obsahovat faktické chyby, doufám jen, že jich nebude mnoho.

** Věnováno Jimmymu.

strukturalismus - Jeden ze tří akademicky důležitých filosofických směrů 20. století (společně s analytickou filosofií a fenomenologií). Strukturalismus založil švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure kolem roku 1900 jako jazykovědnou teorii, rozlišující mezi jazykem (langue) a promluvou (parole). Jazyk je abstraktní systém (struktura) konvenčních pravidel, která respektuje určité jazykové společenství a která mají veřejný charakter; promluva je konkrétní sdělení vyslovené jednotlivcem v rámci pravidel langue a má individuální charakter. Strukturalistická metoda spočívá v odhlédnutí od obsahu promluv a v zabývání se formálními vztahy mezi jejími částmi. Strukturalistická metodologie se po druhé světové válce rozšířila do všech společneských disciplín, nejprve díky Lévi-Straussovi do kulturní antropologie a později především do sociologie a filosofie. Tomuto strukturalismus se často říká poststrukturalismus a je především frankofonní záležitostí. Poststrukturalismus se zabývá především politickou a sociální filosofií, nejvýznamnějšími představiteli jsou Michel Foucault, Gilles Deleuze, Félix Guattari, Jean Baudrillard, Jacques Derrida. Zajímavé je, že v podstatě všichni francouzští poststrukturalisté jsou zároveň považováni za postmodernisty.

postmodernismus - Široký filosofický proud druhé poloviny 20. století, pokoušející se různými způsoby překonat údajný neúspěch modernity. Pojem "postmodernismus" se v různých významech objevoval už od 19. století a to především v teorii umění. Existuje tzv. "postmoderní literatura" (za jejíž představitele bývají nejčastěji považováni Kundera, Eco a Rushdie) nebo "postmoderní film" (nejčastěji Lynch a Tarantino); hlavním rysem postmoderny v umění má být relativizace pravdy, znejistění osoby vypravěče, tendence přepisovat dějiny (tzv. "palimpsest"), odkazy na popkulturu a podobně. Za zakladatele postmoderní filosofie je považován Jean-François Lyotard a jeho teorie metanarací (dále).

diskurz - Souhrn chování a vědeckých tvrzení popisujících daný obor (např. "sociologický diskurz", "diskurz přírodních věd", apod.).

epistéma - Způsob chápání světa v určité době. Autorem je Michel Foucault a termín je do určité míry obdobný Kuhnovu pojmu "paradigma". Foucault mluví o třech velkých epistémách: tradiční (do 17. století), klasická (17.-19. století) a moderní (od 19. století). Epistéma je prostorové a časové vymezení určitého diskursu.

metanarace - Klíčový pojem postmodernismu, jeho autorem je Lyotard. Podle Lyotarda byl ráz kultury v dějinách zajišťován tzv. "velkými vyprávěními" (metanaracemi), která vždy potřebovala metafyzické myšlení pro udržení víry v absolutní spolehlivost určitého řešení. Příkladem je například křesťanství jako dějiny spásy, marxismus jako dějiny třídního boje nebo Hegelova metafyzika jako dějiny seberozvíjení ducha. V současnosti (po moderně) ztrácejí metanarace důvěryhodnost, protože se ukazuje jejich vratkost.

metajazyk - Pojem, který podle mě do strukturalismu a postmoderny moc nepatří. Spíš se objevuje v analytické filosofii jako označení jazyka, kterým mluvíme o samotném jazyku. Představ si česky psanou učebnici anglické mluvnice: v tom případě je angličtina jazykem a čeština metajazykem.

dekonstrukce - Velmi populární poststrukturalistický termín pocházející od Jacquese Derridy; Derridova filosofie bývá někdy nazývána "dekonstruktivismus". Těžko vysvětlit co znamená: jak už to bývá, ani samotní strukturalisté se na definici nedohodnou. Dekonstrukce je kařdopádně metoda, kterou musejí být reinterpretovány všechny texty filosofické tradice. Všechny texty totiž obsahují nezjevný význam, který je dekonstrukce schopna nahlédnout. (Posun od manifestního k latentnímu významu textu.)

diference (někdy jako "differänce") - Další temný Derridův pojem, kterým označuje podle něj hlavní vlastnost znaků. Každý znak se totiž skládá z přítomného a nepřítomného: přítomným je například dopravní značka skládající se z červeně ohraničeného bílého kruhu, nepřítomným je příkaz "Zákaz vjezdu". Diference je právě rozdíl mezi přítomným a nepřítomným. Na druhou stranu se může pojem vztahovat i na rozdíl mezi psaným a mluveným projevem; Derrida tvrdí, že tradiční lingvistika příliš akcentovala zvukovou stránku jazyka a navrhuje vytvoření nové vědy ("gramatologie"), která by se zabývala vztahem mezi jazykem, mluvou a písmem.

logocentrismus - Podle strukturalistů jsou dějiny dějinami vytlačování člověka ze středu světa. Antika a středověk žily v představě, že člověk je centrem univerza ("antropocentrismus"). Od renesance ale dochází k vytlačování člověka na periferii: Koperník překonává geocentrismus (přesvědčení, že Země je středem vesmíru), Darwin supernaturalismus (přesvědčení, že lidé mají vyšší status než ostatní živočichové) a Freud logocentrismus (přesvědčení, že hlavním znakem člověka je rozum). Freud zavádí pojem nevědomí a tím omezuje intelektuální schopnosti člověka. Logocentrismus je ale také pojem, kterým Derrida označuje neoprávněné zvýhodňování mluveného projevu před projevem psaným.

simulace - Pojem "simulace" používají strukturalisté a postmodernisté (např. Gilles Deleuze, Wolfgang Welsch, Jean Baudrillard, Paul Virilio) pro označení jevu, kdy je realita zakrývána médii vytvořenou hyperrealitou. Například podle Baudrillarda má hyperrealita schopnost anestezovat primární zkušenost a zakrýt realitu svými výtvory, tzv. simulakry. Představ si to tak, že díky médiím člověk už nepříchází do styku se samotným světem, ale jen s jeho slabým a značně pokřiveným odrazem.