Volejbal pro začátečníky

Hned na první pohled se mně něco nezdálo. oproti minulýmu semestru, kdy sme všichni chodili ve vytahaných teplácích, tu naprostá většina (tzn. všichni kromě mě) měla aspoň nějakou solidní část volejbalovýho vybavení ( nákolenky, slušivá čelenka, nebo ortéza). po rozcvičce, při níž sme trénovali smeče (!) a bloky (!) - ok, já vím, že tohle do volejbalu patří - následovalo rozdělení do družstev, což byla skutečně traumatizující situace. ale někdo se mnou hrát musel a tak i já sem se stala hrdou členkou jednoho týmu. Myslím, že mě ti dvoumetroví kluci měli docela rádi ( zřejmě sem v nich evokovala vzpomínku na nějaký domácí zvířátko, který si v dětství oblíbili). ovšem jenom do té doby, než sem pocítila potřebu zapojit se do hry a být oporou svému mužstvu. "nechte ji hrát, ať se to naučí" zaznělo jenom jednou. nutno přiznat, že všichni ke mně byli taktní a šetřili mě. až na jednu blondýnu, které sem asi nepřipomínala nic, nebo něco škaredýho, nebo sem jí byla úplně ukradená, ale to je nepravděpodobný. už šéfovo "běž na příjem" znělo trochu posměšně. poté co mě ta kráva poslala pátým esem k zemi (je to vůbec eso, když vás míč strefí nejprve do ramene, pak do hlavy, omylem do ruky a tak?) sem se smířila s tím, že si mezi volejbalistama zase žádnýho kamaráda nenajdu. náš tým prohrál všechny zápasy. po hodině si mě vyučující zavolala a říká: "tohle je volejbal pro pokročilý, ale o půl čtvrté je další hodina a tam byste se myslím cítila líp." poprvé sem ocenila, že mě někdo degradoval. do diskmana sem si dala Jet a zas si připadala jak drsňák...