„Filmy jsou jako vlaky v noci"

aneb tento příspěvek se nebude zabývat ani konspirací na vyřazení jimmyho z komunikace se světem (nejprve pravý ucho, pak mobil, který jsem ovládal hlavně pravým uchem), ani rozcuchama středoškolských profesorů, ba ani zoufalým hledáním feminní identity namydlených rádiohlav. První polovina čtenářů odpadla a když naznačím simchovi, že nepůjde ani o lachtanní příběhy přešlých tvarohových hochů, tak doufám, že to dočte do konce alespoň adélka, roštěnka a neposedná víla s vizí brzkého konce mužství, paradoxně chlapům ne nepodobná, nonšalantní dáma s jemně vyvinutým citem porozumět oplzlým a nevhodným čuňačinkám hospodských povalečů, konějšivá mamča, co vždycky chlastala první ligu...

...první ligu mete mezi filmovými festivaly FF v Cannes (pro nepozorné: ano, budu psát o filmech*). V květnu proběhnuvší nabubřelá soutěžní přehlídka filmů tak trochu ukázala, kam současný film směřuje. Film v dnešní době může točit kdejaký uganďan, páč rozvoj digitálních technologií se ukázal být schůdnou cestou i pro méně bohaté filmové nadšence. Vzniká tak nepřeberné množství drsných a strohých snímku reflektujících sociální prostředí především autorů třetího a čtvrtého světa (Yameogo: Delwenge/Vstaňa a choď/) . Loni vyhrál jednu z hlavních cen diskutabilní snímek Fahrenheit 9/11 M. Moora a Tanovičova Země Nikoho (No Man´s Land). Letošní "přesun" hlavního hodnotícího hlediska poroty (v čele s Emirem Kusturicou) z politického aspektu na sociální lze vysledovat na udělení zlaté palmy belgickém dramatu Dítě (The Child) bratrů Dardennových, ve kterém bezdomovec prodá překupníkům své vlastní dítě, aby zachránil vztah ke své dívce. Pozoruhodný je také raketový nástup na filmovou scénu latinskoamerických zemí (především Mexiko, Brazílie, Argentina) a trendy Asie (Čína, Honkong, Korea, Thajsko, Indie, Singapur). Takže se letos můžeme těšit na adrenalinový snímek mexičana C. Reygadase Bitva na nebesích (Batalla en el cielo), nízkorozpočtovou Krev (Sangre) jeho krajana Amata Escalanteho, japonský Bashing, a netěšit na milón filmů z indického Bolywoodu. O tom, že i v Americe a Kanadě se dá natočit skvělý film nás určitě přesvědčí Jarmuschova filozofická komedie Zlomené květy (Broken Flowers), Trierova Manderlay (juhů!) a Cronenbergův film Historie násilí (A History of Violence). A protože náš blog čtou i děti, nesmím zapomneout zmínit další skandální film rakouského režiséra M. Hanekeho Skrytý (Caché), autora všem bohužel známé Pianistky. Tož takové to bylo v Cannes, za rok jedu zas.

Blíží se i český, podstatně civilnější (sem můžete jet i vy), filmový festival v Karlových Varech (1.-9.7), který letos stejně jako já oslaví 40. jubileum. Soutěžní sekce Na východ od Západu napovídá o stejné tendenci, kterou měl kromě Cannes i Febiofest, ukazovat lidem především filmy jinak nepřístupné, páč z dalekých "východních" krajů a povětšinou nízkorozpočtové. Očekávejte zmatek, krásné sály s prvotřídním zvukem, smrduté prameny tryskající všude po městě a Bartošku.

Abych teda nebyl pokrytec, tak článek shrnu jednou větou: Adélko stahuj jako nikdy!



* autor příspěvku chodil poměrně dlouhou dobu s (dnes už paní!) Mirkou Spáčilovou. více na stránkách respektu (ne o Mirce, ale o filmech!)